Miniatury : Charkovské pokání

28 července, 2025
18:00

Charkovské pokání

     Vstáváme ve čtyři hodiny, teprve se rozednívá. Vydáváme se dál na východ, do Charkova, který nese hrdý titul města – hrdiny Ukrajiny. Romaněnko nás veze na zastávku, ze které pokračujeme do Nižina. Tam ukládáme zavazadla do úschovny. Postáváme na nádraží, pijeme kávu z automatu. Blíží se k nám vyhublý a alkoholem dosti sešlý kdysi snad elegán připomínající pornoherce z bývalého východního Německa. Žebrá na Vitě a Jirkovi peníze. Poznal, že jsou z ciziny, a když zjistil, že je Jirka Čech, spustil na něj německy. Češi přece umí německy, vysvětluje to. Oni ho odkazují na mě, ale má obstarožní bunda ho odrazuje. Nět, nět, vrtí hlavou. Nakonec k němu přicházím já sám a dávám mu dvacet hřiven. Zkříží dlaně na prsou a ukloní se. A vypravuje mi legendu o dědkovi, který zapadl do bahna a nemohl s vozem hnout. Prosil svatého Pavla a pak i Petra, ať jej vytáhnou, ale nic se nestalo. Teprve když požádal o pomoc svatého Nikolaje, podařilo se mu s vozem vysvobodit. A za tuto pomoc má nyní v pravoslavné církvi Nikolaj dva svátky v roce.
     Ostatní žebráci vidí, co se děje, a už na mě somrují cigára. Nejvyšší čas zmizet. Procházíme Nižinem, pronásleduje nás chlap na starém kole a stále něco mele. Nerozumím mu ani slovo, přidáváme do kroku, cyklista kolem nás krouží, pak zůstává daleko za námi. Docházíme k soše Alexandra Matijevského. Proslavil se tím, že když jej Rusové zajali, stál ležérně opřen o jakýsi kmen, pokuřoval a zvolal: Sláva Ukrajině! Rusové ho ihned odpráskli. Závidím mu jeho hrdý pohled smrti do tváře. Jak jí opovrhuje. Poslední cigáro a – konec. Matijevskyj pocházel z Nižina a má tu důstojný památník. Dokonce mu sochař udělal i cigaretu, kterou kouřil ve chvíli, kdy ho zavraždili. Potkáváme dva verbíře TCK, doprovází je policista. Všude se toulají opuštění psi, chrámy jsou opuštěné nebo zamčené. Do jednoho chci vstoupit, modlí se tam nějaké bábušky a jedna z nich mě, nevím proč, vykazuje ven. Žena na hlavní ulici nabízí opuštěná štěňata a v klecích koťata. Zachraňte život, vyzývá nápis. Koťata srdceryvně mňoukají a štěňata kňučí a snaží se vylézt z krabic. Veksláci stojí v pozoru, hledí do mobilu či do prázdna a mechanicky opakují: Dolary. Dolary.
     Blížíme se zrovna k velké křižovatce, když se auta i chodci zastaví. Je devět hodin a právě probíhá minuta ticha za padlé ve válce s Rusy. Pak se vše opět dává do pohybu. Stojíme a jako u vytržení hledíme na ohromný billboard. Hraje z něj rocková hudba doprovázená akčním videem z bojů. Staň se Azovcem, láká nápis a věru, kdybych byl mladým Ukrajincem, mohlo by mě to zlákat k boji za svobodu. Jedeme nacpaným městským autobusem zpět k nádraží. Zde se motá už notně opilý žebrák, který mi vyprávěl příběh o dědkovi a káře v blátě. Snažíme se, aby si nás nevšiml. Na nástupišti s námi čeká toulavý pes. Odežene kavky: Co máte dobrého? Přičichne k nějakému pečivu, lhostejně odejde, kavky se slétají zpět. Čekáme na rychlík do Charkova. Přijíždí takřka na čas.
     Vagóny mají lehátka i podélně na chodbičce a pak v kupé napříč. Vlak pojede osm hodin, využívám toho, abych se prospal. Spoj je obsazený, křičí a pláčou tu malé děti, cestují s námi i psi a kočky. Krajina se nemění, trať je po obou stranách zarostlá, skoro nikam není vidět, jen do zeleně, kterou pronikají sluneční paprsky, takže si připadám jak utopenec pod hladinou. Jen když se blíží nějaké městečko, může se zrak kochat něčím novým. Minuli jsme ruské hranice a stojíme v Sumy. Na peronu hlídají vojáci se samopaly, tváře mají zahalené černou látkou. Kontrolují každého, kdo vystoupil. Ale moc lidí tu nevystupuje. Vzpomínka letí do mého dětství, kdy nás v roce 1968 obsadili sovětští vojáci. Díval jsem se na ně co malý klučina z okna vlaku, kráčeli po peronu a mířili samopaly do oken. „Nedívej se tam!“ varovala mě tenkrát maminka. I tady je cítit ve vzduchu napětí, město pravděpodobně brzy padne do rukou Rusům. Pokračujeme dál. V Ljubotíně nám mávají na peronu dívky. Přímo u trati pase chlap kozy a kouká do mobilu.

***

     Na nádraží nás očekávají Karyna a Igor. Jedeme do části Charkova Osnova. U malého rodinného domku hlídá starší muž Žeňa dva synky Karyny a Igora. Mladší se jmenuje Timur, jsou mu dva roky, starší Dáňa má asi deset let. Timur tvoří komín z plechovek, které rachotí, jak se kutálejí kolem žlutou křídou nakresleného sluníčka. Žeňa je jeho dědeček, vyzařuje z něj klid, když Timurovi kreslí mráček, kapky, stromeček. Pracuje na těžbě plynu, nemusí tedy rukovat do války. Bydlí tu s ním ještě manželka a babička. Jen sto metrů od Žeňova domku dopadly trosky sestřeleného Šáhedu. Shořel plot, rázovou vlnu zachytil dům sousedů, nad střechami domků vidím vyražená okna činžáků. Přejeme si dobrou noc, cítím, jak tady mají ta slova hlubší význam, není to jen fráze, protože noc může být klidná nebo taky pekelná.
     Odcházíme do domku Karyny a Igora, který stojí hned vedle. Večer jíme salo, boršč, pijeme kvas. Karyna vzpomíná na začátek války. Když to začalo, dva dny nevěděli, co se děje, kouřili na dvorku vodní dýmku, koukali vzhůru, pak přeletěl MIG tak nízko, že je doslova srazil do sklepa. Deset se jim tam ukrylo. V únoru byla zima, spali zabalení v hadrech, rozpouštěli si led. Igor ukazuje na mobilu boj na nulté linii, zásah auta s ruskými vojáky raketometem FGM 148 Dževelin. Z videa zní smích, když jeden z vojáků drží raketomet na rameni a zaměřuje auto nepřítele. A pak zásah a jásot. Zařvalo deset až patnáct Moskalů. Vojáci si z toho dělají legraci, přitom mohou každou chvíli sami zemřít. Ukazují na kameru náboj, kterým sestřelují Šáhedy. Uvědomuju si, jak je na tomto světě vše pomíjivé. A zde se ke mně pomíjivost přimyká na dotek několika málo osudových chvil. Kdysi se dohodl ukrajinský prezident Kravčuk s ruským protějškem Borisem Jelcinem, že Rusku odevzdá všechny jaderné zbraně a rakety. Rusko se zavázalo, že nezaútočí. Uplyne pár let a všechno je naruby. Dnes Rusko hrozí nukleárními zbraněmi celému lidstvu.
    Stmívá se. Přechází dešťová přeháňka, oblohou krouží rorýsové. Kouříme venku vodní dýmku. Ukrajinský tabák, co kouříme, se jmenuje Molfar Virginia. Igor nám ukazuje minometný granát. Přímo před námi se noří do soumraku pískoviště s dětskými hračkami. Cítím touhu utéci do dětského světa, ale zpět už to nejde, pokračovat lze jen dál ke smrti. Timur se drží střídavě za ruku Karyny a Igora: „Máma. Pápa“. Teď za sebou Timur vleče přehrávač, ze kterého zní skladba pro Banderu od rapera bojujícího na frontě Artem Loika. Timura je v kouři z vodní dýmky sotva vidět. Houkají sirény, na které si zvykáme jako na volání o pomoc toho, komu nemůžeme pomoci.
     Dozvídám se novinky z válečného života obyvatel Charkova. Metro tu nyní jezdí zdarma, slouží zároveň jako kryt. Neplatí se ani při návštěvě zoologické zahrady. I veřejné záchody jsou zdarma. Pro případ nouze jsou na ulicích rozmístěné kohoutky s pitnou vodou. Od deseti večer platí zákaz vycházení. Hlídá to někdo? Policisté dostávají plat padesát tisíc hřiven měsíčně, vojáci přímo na frontě jen pětadvacet tisíc. A policisté tu jen sedí a popíjejí kávu. Vojáci to pochopitelně vnímají jako velkou nespravedlnost. Igor nám ukazuje díru ve zdi, kudy při výbuchu Šáhedu proskočila kočka. Chtěl renovovat svůj domek. Pak musel do války a ušetřené peníze padly na vojenské vybavení, které si ukrajinští muži musí kupovat.

***

Ráno se jdu podívat k Osnovjanskému jezeru. Na cestě zpět se znovu ozývají sirény.

     Ranní sirény –
     obracím chrousta
     zpátky na nohy.

     Do centra města nás veze taxikář. Na křižovatce u Historického muzea stojí po obou stranách ulice demonstranti. Většinou jsou to ženy a děti. Mají ukrajinské vlajky a provolávají hesla. Vždy něco pronese předříkávač, ostatní to sborově opakují. Volání se přelévá z jedné strany ulice na druhou: „Vraťte otce domů! Vraťte manžely domů! Vraťte hrdiny domů! Zajetí je peklo!“ Demonstrace usiluje o propuštění ukrajinských válečných zajatců, Azovců. Fotím a demonstranti, kteří se domnívají, že jsem reportér, se natáčejí ke mně tak, aby byla vidět jména zajatých. Náhle mi kmitne hlavou vzpomínka na gruzínský film Pokání z roku 1984. Ženě, které totalitní moc odvlekla neznámo kam muže, sděluje malý chlapec, že na nádraží přivezli mnoho klád, na nichž jsou údaje o jménech a možných adresách těch nešťastníků. A ženy s děvčátky se brodí bahnem a hledají na kládách sebemenší zprávu o svých blízkých. Někteří ji najdou a hladí zápis, jiné nenajdou nic, pokládají v žalu hlavu na kládu.
     Okolo jedoucí auta troubí, zdraví. Jirkovi je líto, že s sebou nemá banderovskou vlajku. Chtěl by se s ní postavit s demonstranty do jedné řady. Ale tady na východě Ukrajiny nejsou černorudé vlajky skoro vidět. Demonstrace je to smutná, protože je marná. Jak lze docílit u ďábla soucitu?
     Docházíme k Sadu Tarase Ševčenka. Žena kropí záhon s květinovým nápisem Слава Україні. Jakási dívka podobná Sněhurce pózuje fotografům. Sedí na chodníku, šaty rozložené kolem sebe. Blížíme se k zoologické zahradě. Hned vedle ní stojí charkovská meteorologická stanice. Je to tak trochu cíl této mé ukrajinské pouti. Škoda, že v pohledu na přístroje brání vysoký plot. Opodál sedí na lavičce Japonec. Prý je to Fuminori Tsuchiko, který se hned po začátku ruské invaze rozhodl odejít z Japonska a pomáhat lidem zde. Usadil se v Charkově a organizuje nějaké charitativní akce. Sedí tu na židličce, usmívá se, zdraví nás a mám najednou hřejivý pocit, že nejsme tak zcela ztraceni, když se najdou lidé, kteří touhou pomáhat promění celý svůj život. Jejich čin promlouvá prostotou i odhodláním. Jsou to planoucí svíčky ve tmě. Nezachrání všechny potřebné, ale probudí naději.
     Míjíme druhé největší náměstí v Evropě, náměstí Svobody a dáváme si v podniku s českým názvem Bufet studenou polévku okrošku s koprem a bramborami. Jíme ji v parčíku se sochou ukrajinské herečky Lyudmily Gurčenko. Všude okolo vidíme stopy války, rozstřílené střechy a výbuchy vymlácená okna. Na výlohách zabitých dřevotřískovými deskami někdo vytrvale tvoří graffiti květin a ptáčků. Je to nějaká žena, jejíž podpis nejsem s to dešifrovat, ale chtěl bych ji poznat. Jak krásná odpověď na válečné šílenství ruských útočníků. Květina podobná té, kterou demonstrantka v listopadu 1989 zasunula za štít policisty připraveného obušky bít bezbranné.
     Vcházíme do ohromného a výstavního parku s atrakcemi. Kdysi se jmenoval Gorkého, dnes se jmenuje Centrální park. Na záchodech hraje tichý klavír meditativní hudbu doplněnou zpěvem ptáků. Pískoviště jsou uhrabaná hráběmi. Nikde se nepovaluje jediný odpadek, jediný vajgl. Na konci parku stojí velké ruské kolo. Obcházíme kolotoče, horské dráhy, pohádkové tvrze, hrady, bludiště, obří houpačky, ale nic není v provozu. Dříve sem jezdily davy lidí z Charkova i okolí, teď je to nebezpečné, Rusové si s oblibou vybírají místa, kde se srocují lidé. Tak to dělali s tržišti a vloni v létě s plovárnami.
     Vidím kolem sebe lidi s běžnými radostmi, jako by ani válka nebyla. Na šlapací tříkolce pro dva pasažéry objíždí smějící se dvojice stále dokola strom, žena výská a natáčí vše na mobil. Klučinovi spadne na malém kole podpůrné kolečko. Dospělí hledají součástky a snaží se to opravit. Půjčujeme si s Jirkou tříkolku, šlapu jak zběsilý, málem vrazíme do plůtku na okraji asfaltové cesty. Setkáváme se tu s dalšími příbuznými Karyny a Igora. Sedíme na lavičce, kolem nás ujíždějí zběsilou rychlostí jezdci na elektro koloběžkách tam a sem. Fascinuje mě Saša, manželka bratra Karyny, uhrančivá bledá blondýna, která se nechá hýčkat a obdivovat. Hrdá kráska drží si odstup každým gestem, jako by byla obklopena neviditelnou zástěnou. Mohla by to být šlechtična s náznakem těhotenského bříška.
     Ženou se mraky, zvedá se vítr a začíná pršet. Odjíždíme na večeři do gruzínské restaurace Buri chveni. Menu je bohaté, těžko spořádat všechny ty dobroty. Když vyjdu před podnik, vidím v podchodu stát partu mladých. Kouří tam a skrývají se před deštěm. Šipka s nápisem Ukryttje míří přímo na ně. Tak je fotím a slibuju, že jim fotku pošlu na fejs. Koukají na můj odznáček se zkříženou ukrajinskou a českou vlajkou. Mají radost, že vidí Čecha. „Ahoj!“ zdraví mě jeden z nich hrdý na to, že umí slůvko česky. Privjet!
     Večer sedím na schodech domku Karyny a Igora. Stále prší. Zní sirény, hejno ptáků zvířeně krouží, odkudsi neklidně štěká pes. Pak kouříme vodní dýmku. Trubka mira. Pod stolem je poklop, pod ním sklep.

***

Ráno jdeme na tradiční kávu, kterou pak upíjíme v parku s výhledem na jezero. Děti se houpají a na drátě si čistí peří dvě zamilované hrdličky. A znovu a znovu sirény. Zdá se, že si člověk může zvyknout na nebezpečí do té míry, že se stane jeho součástí.
Veze nás válečný veterán, taxikář se zjizvenou paží a tváří po spáleninách. Je to vozíčkář. Cesta z okraje Charkova do centra stojí 145 hřiven.

     Charkovský taxík –
     na předním skle
     vozíčkář s raketometem.

     Procházíme park Strelka, kde se stékají říčky Lopeň a Charkov. Dva hubeňouři natírají bílou barvou most přes říčku Charkov, leží přitom na boku, v nepřirozené poloze ohnuti přes okraj mostu, aby dosáhli štětkou níž. Na zábradlí visí několik zámků, také tady milenci umisťují znamení své věrné lásky a odhazují klíč do proudu říčky. Lebedíme si v lehátcích a pijeme gruzínskou smetanovou limonádu. Okolo kmitají vlaštovky, div do nás nevletí. Řvou straky.
     Ač na Charkov létají ruské rakety, dál se tu staví. A tak často zpoza pobořeného domu vystupuje jeřáb a roste nová budova. V poledne jdeme na jídlo do Bro–baru, kde Vita před válkou pracovala. Opět si dávám polévku okrošku a zeleninový salát se sýrem. Odpoledne se scházíme u luxusního obchodního domu Nikolskij. Prý i jemu poškodila Putinova raketa prosklenou střechu. Je plný přepychu. V přízemí na podlaze svítí velká interaktivní plocha, na které mohou hrát děti fotbal s virtuálním míčem. Dupnou na něj, míč odletí, někdy náhodně skončí v bráně. Děti to baví a pokřikují. Dívám se na ně z vyššího patra, zatímco kolem mě procházejí skupinky moderně oblečených zákazníků z vyšší společenské třídy. To není nic pro mě. Raději nechávám ostatní procházet obchody a nakupovat, jdu ven, kde sedí na židličce flašinetář v tvídovém saku obklopený holubím hejnem. Otáčí kličkou, flašinet vyhrává a holubi posedávají na flašinetu i na jeho ramenou a hlavě. Kdosi se ho zřejmě ptá, jak je možné, že se k němu holubi tak mají. „Musíte je mít rádi“, vysvětluje. Tu a tam usype holubům zrní z volné dlaně. Lidé jdou okolo a házejí mu mince do měšce na flašinetu. V té hudbě se zpomaluje čas. Muž občas obřadně smekne kšiltovku na pozdrav. Nechápu, že holubi sedají zrovna na něj. Nakonec se flašinetář zvedá, odchází k metru, židličku si bere s sebou. Holubi jej ještě chvíli doprovázejí, tak odlétají každý někam jinam.
     Večer je Igorovi špatně, má horečku a leží. Jdeme na večeři k rodičům Katryny. Sedíme pod pergolou s vinnou révou, dědeček Žeňa si opět kreslí na zemi s Timurem barevnými křídami žluté sluníčko a mrak s kapkami. Závidím mu klid, který v sobě má. Je to klid člověka, kterému neustálé nebezpečí pomohlo utřídit si lidské hodnoty. Ukazuje, co je podstatné. Pak odcházíme s Jirkou na břeh Osnovjanského jezera. Těch jiřiček a rorýsů nad námi! Na hladině plavou hlavy dvou otužilců, v dáli se pohupují lysky a pak zapadá slunce a žáby spustí svůj koncert. U břehu zaparkuje luxusní BMW, vystupuje z něj zlatá mládež. Rudé paprsky se třpytí na vlnách hladiny. Připadám si jak u rybníka někde v jižních Čechách. Vracíme se. Z okna činžáku vyhlíží žena s dítětem, které vypouští bubliny z bublifuku. Za jiným oknem je zasunutá ikona Bohorodičky s malým Ježíškem. Pak mi to nedá. Už se šeří, vracím se k jezeru, koncert žabího skřehotání pokračuje, ale blíží se čas zákazu vycházení.

     Zákaz vycházení –
     nedoposlouchal jsem
     skřehot žab.

Noc je neklidná, budí nás dunění explozí. Zní to jak vzdálená bouře. Ale hromy to nejsou. Myslím na Katrynu. Říká, že když slyší výbuchy nebo bzukot dronů, jen k sobě o trochu více přitiskne malého Timura a odevzdá se osudu.

***

     Poslední ráno v Charkově ještě pospíchám na břeh jezera. Kachny a lysky se hádají o kousky pečiva, které jim házejí lidé snídající s vidličkami ve stínu stromů. Jedna z kachen připlula i s šesti kachňátky. Po břehu chodí muž s detektorem kovů, který mu takřka nepřetržitě oznamuje pípáním nějaký nález. A pak už jen balíme a Igor, kterému se udělalo lépe, nás veze autem na nádraží. Vidím tu muže v maskáčích loučící se s ženami. Nejsou to navenek dramatické scény, jen se spolu procházejí nebo sedí vedle sebe. Většinou je to žena, která se k vojákovi vine, přitiskne hlavu na jeho rameno, pohladí mu ruku. On sedí pevně, kamsi zahleděn, nemůže si dovolit podlehnout téhle chvíli. A přitom ví, že se možná zpět z bojiště už nevrátí.
     Jedeme do Kyjeva nejrychlejším možným spojem. Sedím vedle vojandy, která má na rukávu nášivku s nápisem více než druh. Pobratim. Zápěstí jí zdobí dřevěný náramek s ikonami. Projíždíme další dešťovou přeháňkou. Blížíme se k Poltavě, zlaté kupole chrámů se lesknou nad lesem. Uličkou ve vagónu projíždí starší muž s vozíkem na odpadky. „Smíťja, smíťja, oberežno!“ volá. Pokračujeme přes Mirgorod, Romodan, Tarnavščinu, Lubny. Po pěti hodinách jsme zpátky v Kyjevě. Jedeme metrem, které je opět přeplněné cestujícími. Hned vedle nás sedí dívka a kluk, který má na sobě černé dámské šaty a blyštivou sponku ve vlasech. Se zájmem si prohlíží dlouhý nehet na svém malíčku. Oba pak jedou před námi na eskalátoru. Když je dojde jiná buzna v růžových šatech, prohodí Jirka: „Oni se tu množí.“ Dívka či muž v růžovém se otočí a zasyčí: „Šo?“ Vita nám vysvětluje, že asi rozuměla mužik. Jako bychom upozorňovali na to, že je to přece muž a ne žena. A tak jsme málem v kyjevském metru dostali kabelkou přes hubu. Dochází nám, že se na Majdanu srotí nějací LGBT aktivisté. Z policejní dodávky vystupuje snad dvacet policistů. A opodál zpívají křesťané své chvály.
     Jsme ubytovaní v Kostelní ulici. Znovu si vzpomenu na gruzínský film Pokání, na jeho závěr, kdy se stařenka ptá, zda ulice stoupající stejně jako ta v Kyjevě, vede ke chrámu Bohorodičky. „K čemu je taková cesta, která nevede k chrámu?“ odpovídá ženě, která jí vysvětluje, že je to ulice pojmenovaná po nějakém diktátorovi. A ta ke chrámu nevede. Kostelní ulice v Kyjevě však ke chrámu vede. Je to katedrála svatého Alexandra. Dlouho nám trvá, než najdeme vstup ze dvora do domu. Chodba je opět temná, zdi oprýskané, posprejované jak ve squatu. Do výtahu se tentokrát neodvážím ani já. Ale byt pro nás tři za 750 korun na noc je luxusní. Z balkónu máme Majdan jak na dlani. Tak nám to nedá a opět se vypravujeme na bulvár Kresčatyk. A znovu vidíme srocení motorkářů, opět nás pronásledují romské prodavačky květin. V tomto Bábelu náhle spatřím stařenku. Nikoho nepřemlouvá, také ona prodává květiny. Naše pohledy se střetnou, díváme se chvíli jeden druhému do očí a jako by se přede mnou začal odvíjet film života této staré ženy, stařenky z filmu Pokání. Beze slov si tak pár vteřin povídáme. Či spíš já jen naslouchám a cítím, jak zvláštní pokoj prostupuje mým nitrem. Pak – až se nám zastaví srdce leknutím – na jedné z laviček sedí opilec z Nižného, kterému jsem dal dvacet hřiven na vodku. Jak se tu vzal? Trůní tu zhroucený jak nějaké memento. Poznáváme ho podle bujné kštice, kníru a štíhlé postavy v kožené bundě. Je asi namol, spí, tak raději mizíme.

***

     Následuje úmorná cesta zpět do Čech. Nastupujeme do patrového autobusu Setra firmy Regabus. Chvíli stojíme v Žytomyru na autobusáku. Dívám se na ženu, která se loučí s vojákem. V hladících se dlaních se zablýskl snubní prstýnek. Žena líbá muže, který je zamyšlený, trochu odtažitý. Klidně se usmívá.
     V Didovychi vlají nad hroby modrožluté vlajky. Míjíme další vesničky. Tu se pase kravka, tam koník. Kraj dálnice natažené v rovinách jak šňůra, lemují dopravní značky s přeškrtnutým Putinem. Nad políčkem s rudými vlčími máky krouží hejno vran. V korunách stromů se usadily kuličky jmelí a větru nic nebrání v letu. Pak zastavujeme v Rivnu. Na nádraží se prodávají košťata, lopaty i náhrobní kameny. Holčička s nohou v sádře poskakuje po jedné noze. Žebračka s kočárkem na nás žebrá zloté. Snažíme se jí uniknout, ona to nevzdává, děláme trochu legrační kolečko. Má v kočárku vůbec živé dítě, nebo jsou to jen hadry?
     Pokračujeme dál. Z polních cest se zvedá prach jako zvířený sníh. Stíny mračen plují po polích. Okolo obce Khvativ vidím kopce holé jako v Českém středohoří u Loun. Vzpomenu si na Klubíčko, se kterou jsem do okolí Loun jezdíval. Přestala mi psát a u srdce to zabolí. Pak jedeme okolo obce Olesko se zámkem. Přes Zolochyv a Yangelivku se blížíme do Lvova. Dlouho to trvá, než se propleteme uličkami starého města. Na nádraží procházejí autobusem vojáci. Vybírají peníze na ukrajinské bojovníky. Když z autobusu vystupují, zvolá žena v uniformě: Слава Україні!
     Slunce se pomalu sklání k obzoru. Tu upoutá moji pozornost kostelík, do kterého se z odvrácené strany opírají paprsky. Mezi jeho obrysem a námi plane hladina rybníka. Nás už ale zakrývá stín oblaku. Žasnu nad tou kompozicí, cítím, že mi ten obraz chce něco říci. Ve stejnou chvíli špatně předjíždíme. Skoro jsme museli zastavit, abychom se nestřetli s protijedoucím autem. Byla ta sluneční záře znamením, že jsme se octli v nebezpečí, ale že nad námi bdí andělská křídla?
     Na hraničním přechodu Medyka se už stmívá. Čekají tu vozidla ve třech pruzích, v jednom popojíždějí osobáky, ve druhém autobusy, ve třetím kamiony. Smiřuju se s tím, že tu strávíme dlouhé hodiny. Ukrajinští muži nyní mohou z Ukrajiny vycestovat jen na zvláštní povolení. Proto je jich v autobusu jen pár. Jeden z nich nemá dokumenty v pořádku, ukrajinští celníci hodinu řeší, zda ho pustí dál. Pak to pokračuje stále dokola, pětkrát kontroly pasů, dvakrát nechat projet zavazadla skenery. Po šesti hodinách se konečně dostáváme na polské území. Těším se, že snad na chvíli zdřímnu, ale v zadní části autobusu koluje mezi ženami láhev vodky. Hlasitý smích a různé poznámky mi nedovolují usnout. Až k ránu upadám do mdlobného spánku.
     Po sedmadvaceti hodinách konečně vystupuju v Praze. Slunce pálí, teplota překročila třicítku. Sjíždím do metra, k eskalátoru se belhá starý muž, opírá se o berli. Táhne těžkou nákupní tašku. Asi ho bolí celé tělo: „Ukrajinci na Ukrajinu!“ křičí chraptivým nenávistným hlasem. Jsem v Čechách a válka jako by pokračovala i tady.

Text a foto Roman Szpuk

Popisky k fotografiím:
1) Divoch na nádraží v Nižinu
2) Socha Alexandra Matijevského
3) Koťata k rozdání – zachraňte život
4) Demonstrace za propuštění ukrajinských zajatců
5) Charkovský Japonec Fuminori Tsuchiko
6) Ruské „vojenské“ cíle
7) Graffiti ve vymlácené výloze I
8) Graffiti ve vymlácené výloze II
9) Graffiti v ruinách domu
10) A přese všechno se v Charkově staví dál
11) Socha holčičky v Centrálním parku
12) Charkovská mládež v úkrytu (před deštěm)
13) Flašinetář a holubi
14) Osnovjanské jezero večer
15) Večer u Karyny. Vodní dýmka je v Charkově populární. Mívají ji i u stolků na zahrádkách před restauracemi.
16) Vše říkající nápis Fuck Russia. V pozadí jako kontrast dětské hřiště
17) Báseň ve vlaku z Charkova do Kyjeva
18) Loučení s Kyjevem. Západ slunce na Majdanu. Z oken vysoké budovy hotelu stříleli ostřelovači do davu demonstrujících. Nejvíce obětí přinesly dny 18 – 20. února 2014.