Miniatury : Lichtenwald

22 srpna, 2025
12:00

Lichtenwald

Zakotvili jsme v hospodě Stará škola na Klínech. V Krušných horách, zdá se, musí obsahovat název pohostinství slovo starý, jinak si podnik neškrtne. Na Novém Městě je Stará Myslivna, v Českém Jiřetíně u saských hranic Na Staré Poště a Stará Hračkárna a na Klínech Stará Škola. Číšník s převislým břichem má na černém tričku napsáno ALTE ŠULE. První pivo nám přinesl hned, na druhé zapomněl a museli jsme se mu připomenout. U druhého stolu sedí nějaká studentská omladina, jeden z chlapců odbíhá na zřejmě soukromý orientační běh. My máme naši cestu snadnou. Je jí jak přímka natažená lesní cesta od silnice mezi Flájemi a Klíny na vrchol Bradáčov. Už zespodu vidíme nahoře v průseku budovu zámečku z roku 1767. Máme před sebou asi dva kilometry s převýšením pouhých sedmdesát metrů, ale cesta se vleče. Vždy se hůř stoupá v přímce než serpentinami. Nahoře shazujeme batohy v přístřešku. Zatím co přes den vystoupala maximální teplota v Kopistech u Mostu na 36,8 °C a v Praze se nedalo ani dýchat, tady se ochlazuje a obloha se jeví neklidnou. Asi ještě budeme rádi za střechu nad hlavou, i když si musíme natáhnout karimatky na betonovou podlahu. Škoda, že je zámeček tak zpustlý. Dánský šlechtický rod, kterému patří, je zřejmě na mizině. Prodat ho nechce. Dovnitř se nesmí, ani na oválné nádvoří. Na dřevěném sloupu je připevněný starý televizní satelit a na vratech hrozba, že jsme snímáni kamerou hlídači Group 4. Přirozeně je to dánská bezpečnostní firma. Před devět a třiceti lety jsme tu celý zámeček zaměřovali. Patřil státním lesům, které ho chtěly rekonstruovat.
Po obloze duch Erzgebirge rozmazal ciry. Ač neviditelný, táhl za sebou soušky smrků a zametal stopy nějaké vraždy. Ale krev jen o to více rozmazal. Nacházíme vysokou trávou zarostlý smírčí kříž. Stojí na něm: ANNO 1690 DEN 3. IV. NII ISTAVF DIESM OHRT ANDREAS BANSNER AVS DER GEME IHEGE ORGENSDORF VON POSEN MENSCHEEM ERSCHLAGEN WOR DEN DESEN SEEL GOT GNAD IG SEIN WIRD“. Na tomto místě byl 3. června 1690 zlými lidmi zabit Andreas Bansner z Českého Jiřetína. Jeho duši bůh budiž milostiv. A už se rychle stmívá. Otevíráme láhev dobrého vína od jazzmana Konstantina Ruchadze, který mě byl navštívit na Churáňově spolu s Magdonem. Kosťa se narodil v Moskvě, jeho otec je Gruzínec, žije v Holandsku, přesto rád zajíždí na Volarsko a rozumí si s tamními divochy. Vystupuje s kapelou Ruchadze Band Amsterdam Beyond po celém světě. Nektar je dobrý a jemný ale dosti silný, až nečekaně motá se nám hlava po společně vypité sedmičce. Ukládáme se ke spánku. V noci vstávám na záchod, vrávorám, když bosýma nohama našlapuju na kamení. Měsíc už vyšel, hodně ho ubylo. A na jihu se blýská, zášlehy výbojů sjíždějí v podobě žhavých krůpějí po neviditelných strunách či drátech. Občas se ozve zadunění, snad je to hrom, i když se nerozléhá do dlouhého echa. Trochu to připomíná výbuch raket v Charkově, jen je to více vzdálené. Klubíčko nemohla v noci dlouho usnout, až k ránu zabrala, a hle, zdál se jí sen. Jsme spolu na stejné hoře, na Bradáčově. Tu přichází bujará společnost nacistů. Ihned si mě berou do parády, srazí mě k zemi, kopou do mě, mučí mě. Klubíčko jim vysvětluje, že tu chceme jen přenocovat. Kupodivu si nakonec dávají říci, nechávají mě být, ale dál pokračují ve své hlasité zábavě. Klubíčko je snem vyděšená. Vzpomněla si, že je tu na skalách na mnoha místech vytesaný hákový kříž. Duch nacismu tu je stále živý.

***

Ráno odjíždíme na Moldavu. Na nádraží vzniklo nové muzeum železničních kuriozit především z doby socializmu. Exponáty pocházejí z Muzea Výtopna Zdice. Tam však tito nadšenci dostali výpověď, a tak vše přemístili sem, vysoko do hor na konečnou stanici horské dráhy vedoucí z Mostu či z Ústí až k saské hranici. Čekáme na vlak. První přijíždí v 9:55 spěšný vlak z Ústí, který vypravuje GW TRAIN, společnost, která má pod sebou i spoje ze Strakonic do Volar. Za hodinu na to v 10:52 vystoupal z Mostu oranžový motoráček společnosti Railway Capital. To už mají dva nadšenci naražený sud Krakonoše. Pivo pění, trvá to dlouho, než se podaří natočit dobrá míra, dostáváme zatím v červených hrnečcích chutného Turka a párek v rohlíku, který má jen jednu chybu. Zmizí v rohlíku, který je podle prodavačů moc dlouhý. Nebo je párek moc krátký?
Pokračujeme dál už po německé straně, míříme na Altenberg a odtamtud na vrchol hory, která mě už od mládí přitahovala, ale nikdy jsem na ni nevystoupil, na Geisingberg. Díval jsem se na ni nejčastěji z Komáří vížky nebo z Pramenáče. Geisingsberg byl pro mě zahalený tajemstvím jako celé německé krušnohorské podhůří. Vždy mi připomínal nějakou horu v Českém středohoří. Je to čedičová vyvřelina, jeden z mála sopečných suků v této oblasti. Dosahuje nadmořské výšky 824 metrů nad mořem a nahoře stojí rozhledna Luisenthurm. Střídáme se u Corliss, nejdříve lezu nahoru já, pak Klubíčko.

Rozhledna Luisenthurm
– hned na prvním schodu
myší hovínka.

     Fascinuje mě opačný pohled přes Geising na Komáří vížku a přes Altenberg na Cínovec. Škoda, že obzor halí opar a není dobře vidět. Míříme do vrcholové restaurace a dáváme si pivo Rechenberger. Sedíme venku na zahrádce. Corliss má problém skoro s každým, kdo vychází nahoru, především s cyklisty. Přichází Němka s dětmi a ptá se mě na něco, říkám, že mluvím špatně německy, protože jsem Čech, jí se rozzáří oči a zeptá se: Pa růsky? Otáčí se na děti a vše jim říká německy a pak rusky. Jsou to ukrajinské nebo ruské děti? Pak se vracíme do Altenbergu, kde máme auto, míjíme Wild – Apfel, divokou jabloň, Malus silvestris, strom roku 2013.
     Popojíždíme po horách sem a tam, přemýšlíme, kam se uchýlit na noc. Nakonec bereme zavděk hospodou Pod Lípou v Nové Vsi v Horách. Dáváme si pořádnou večeři, skoro celý den jsme nejedli. Pak sjíždíme kousek pod poslední domky. Parkujeme v lese a stoupáme lesní cestou ve stínu mohutných buků, dokud se před námi neobjeví dvě stavení, zámek Lniště a patrně budova lesní správy. Vychází z ní nějaký muž a ptá se, co hledáme. Nic nehledáme, ty debile. Cítím z jeho hlasu averzi, vypadá to, jako by nás posílal ke všem čertům. Podcházíme lovecký zámeček postavený kdysi Lobkovicem. Pod námi se na louce otevírá oko malého rybníčku a daleko za ním pohled na Dlouhou Louku a Meziboří. Scházíme po severní lučině dolů k lesu. Představuju si listopadové dny, jasnou oblohu, mrazivý vzduch, stíny stromů se natahují, sbíhají níž a níž, až se spojují s bučinou pod loukou, po celý den se drží jíní ve stínech, namodralé, křehké, den ode dne více narůstá. Teď je srpen a ještě je daleko čas prvních mrazíků. Docházíme k dalšímu rákosem zarostlému rybníčku. Voda je tu čistá a ve slunci se při hladině nakrucují okouni, jejichž červené ploutve v paprscích září. Corliss skáče do vody, víří kal ze dna.
     Hledáme místo k noclehu. Stačí kus rovné země pod břízami na okraji louky. Žlutě svítí lnice květel, kterou obletuje sršeň. Nacházíme příjemné místo, zkoušíme podupáním, zda je pro nás dost měkké. Rozkládáme si spacáky mezi muchomůrky šafránové nebo oranžové spacáky. Pak odcházíme k chatce, která má zavřené okenice. Jsou tu dvě lavičky a kamenný stůl. Pijeme Bohemia sekt, nejdříve světlý a pak růžový. Špunt ze druhé lahve letí vysoko k nebi, dlouho to trvá, než spadne a cinkne o kovové zábradlí. Naléváme si šampus do pítek z francouzské polní láhve. Klubíčko si jich cení, nejsou vůbec k sehnání. Na obloze visí závěsy narudlých hustých cirů, které jsou zakončeny oblačnými vemínky. Stmívá se. Škvíry v korunách smrků, kterými prosvítá hasnoucí den, jsou tak malé, že připomínají světlušky. Kolem hlavy nám krouží netopýr. Těžko rozeznat, je-li jich více nebo takhle hbitě kmitá jen jeden.
     Za lesem se ozývá pravidelný těžký dopad čehosi, zní to trochu jak z přízračných lesních příběhů. Takového lomozu je schopna snad jen čarodějnice přemisťující od paseky k pasece svá lákadla. Může to být i zvuk velkorypadla, jak vypadává zemina z drapáků. To ne, povrchové doly jsou příliš daleko. Klubíčko to slyší také: jako by někdo těžce došlapoval, do výdechu dával zbytky svých sil, vážil každé pokleknutí kamsi do údolí. Není to větrná elektrárna? Ano, to se otáčejí obří lopatky, rozrážejí vzduch, a třebaže nefouká nijak silný vítr, nahoře na obzoru nad Novým Městem v Horách jsou ty poryvy divočejší a neodbytnější. Podobně neodbytný je život, člověk se nemusí o nic snažit, proudí v nás samovolně. Naše tělo se také otáčí a někdy i brání vrzavě v čepu, podobně jako zemská osa, když hvězdy jsou pískem v soukolí vesmíru. Jak roky ubíhají, život má stále navrch, ale také to kulhá víc a více, napadá to na jednu nohu a pak i na obě.

***

Ráno sjíždíme do Horního Jiřetína. Chceme navštívit zámek Jezeří. Ale nejdříve se prodíráme bukovým lesem k ruině Hraběcí kaple ve svahu naproti zámku. Cesta je na mnohých místech zatarasená balvany a padlými kmeny stromů. Ty překážky snad kdysi nastražili na nohy poutníků komunisté. Stavba je v havarijním stavu, nedokážu si představit, že by ji někdo uvedl do původní podoby. Klenba už se propadla. Jak jinak by sem ale mohlo sestoupit po neviditelných schodech bílé pírko jako v Tarkovského filmu Nostalgie? Pak se vracíme k parkovišti, odkud stoupá cesta k zámku. Dívám se nad sebe a žasnu nad vzdušnými víry, které tu vznikají v závětří Krušných hor. Útržky kumulu se točí proti směru hodinových ručiček a tvoří prsten z par.
U brány do zámku plane dosna indická. Na nádvoří si dáváme ranní kávu a hot dog, párek tentokrát v rohlíku nezmizí. Mladá žena nese nůši plnou čerstvé trávy a vysypává ji za dřevěný půtek. Větší černá koza zahání prudkými pohyby hlavou tu menší, bílou, které tráva padá na hlavu a na rohy. Černá nemusí trkat, stačí pohyb a bílá pro jistotu couvá. Procházíme se zámeckou zahradou. Kamenný pes na rohu terasy se dívá dolů na živého labradora, který na chvíli podobně znehybněl, pozoruje nás, jak s Corliss stojíme na horní části zahrady nad dvorem.

Zámek Jezeří –
kamenný pes štěká
na živého.

Za námi stojí domeček úplně přikrytý popínavými rostlinami, připomíná útočiště pro prokletého básníka. Ten by přestal již divočit, zklidnil by se za pohledu dolů na povrchové doly a do dálky na modré vrcholky Českého středohoří. Každý večer by za ním přicházela služebná, třeba ta, která nesla kozám trávu. Nalila by mu rudé víno, a když by nebyla zima, mohla by usednout do lenošky jako jeho múza. Básník by se zadíval na její krásu rýsující se v šeru zarostlého okénka. Ale když nahlédnu do domečku, je v něm nějaký sklad zahradní techniky a stavebního materiálu, vše naházené jedno přes druhé. Sem by se nevešel ani prokletý básník, natož lenoška s múzou. Realita je jiná. Jen ty hory v dálce jsou skutečné, skutečnější než fakt, že jsem na Jezeří s Klubíčkem a Corliss.

Text a foto Roman Szpuk

Popisky k fotkám:
1) Typická krušnohorská krajina mezi Fojtovicemi a Cínovcem
2) Smírčí kříž na Bradáčově
3) Zámeček Lichtenwald na Bradáčově
4) Pcháč oset
5) Jeden z exponátů na nádraží na Moldavě
6) Pohled z Geisingbergu přes Geising až ke Komáří vížce.
7) Buky u Lniště
8) Bezejmenný rybníček pod Lništěm
9) Hraběcí kaple u Jezeří
10) Bílá paní na Jezeří, zde v okénku, kde jsme si koupili kávu a párek v rohlíku.
11) Hortenzie velkokvětá
12) Okénko na zámku Jezeří
13) Zasněná v kvítí
14) Domeček pro prokletého básníka v zámecké zahradě na Jezeří
15) Pohled z Jezeří k Českému středohoří