Miniatury : Pouť uzdravuje

28 srpna, 2025
16:00

Pouť uzdravuje

Čekám na vimperském autobusáku na spoj do Prahy. Potřebuju se dostat do Strakonic, kde mám sraz se Zinym a Pošťákem. Chystáme se na pouť na Svatou Horu. Mám ještě chvíli čas, tak odcházím do čekárny a beru si do rukou knihu veršů od Josefa Hory. Začtu se, pak vyběhnu ven a…

Začtený v knihobudce –
koncovky autobusu
mizí v dálce.

     Naštěstí ještě jede vlak. Nad Volyňkou leží mlhy, šat, který tu odložil noční déšť. Louže jsou stále více zrcadly požehnání, milostí, na kterou je třeba čekat. Ve Volyni si naproti mě sedá děda. Je to včelař a má namířeno na Zemi živitelku do Českých Budějovic. Vypravuje mi o ceně medu a o tom, jak včelstev ubývá. Na peronu se loučíme a já si jdu nakoupit do Billy něco k jídlu. Sedím na lavičce a už vidím Pošťáka. Vypravil se do Strakonic z Vimperka pěšky. Vycházel o půlnoci od kostela. Už trochu kulhá, ale je odhodlaný s námi jít dál. Pak přijíždí od Prahy Ziny. Odcházíme na pumpu, dáváme si kávu a cítíme, že naše předsevzetí jít na Svatou Horu asketicky o chlebu, vodě, případně nějaké jiné vyžebrané potravině, brzy vezme za své.
     Přecházíme most přes Otavu, Ziny mi ukazuje někdejší budovu SSM, kde byl po revoluci první rokáč a joint se tam dal sehnat za čtrnáct korun. Od řeky k nám leze po travnatém břehu tetovaný bezdomovec do půli těla nahý s ručníkem kolem ramen. Asi vykonal ranní hygienu. Na kruhovém objezdu za nemocnicí stojí uprostřed na ostrůvku nějaký bourák obklopený keři. Je to vysloužilý rudý křižník silnic. Pošťák si vzpomněl na známého, jehož soused si natřel fasádu svého domku na rudo. Ten známý mu pak na ni promítal srp a kladivo. Soused zavolal policii, srp a kladivo zmizelo, policie odjela a známý znovu zapnul promítačku. A tak stále dokola.
     Vycházíme za město. V příkopě roste čekanka a na břehu Řepického rybníka žhnou žluté květy divizny velkokvěté. Dříve se sem lidé chodili koupat, teď už jsou pláže zarostlé. Krajnice je posypaná obilným zrnem, kterým se plýtvá jak za totality. Stoupáme polní cestou do sedla mezi Hradec a Jaslov. Míjíme stromek plný mirabelek. Jsou už sladké a tak si vychutnáváme dary přírody. Za námi v dáli leží Strakonice s dominantou teplárenského komínu. Pošťákovi přeběhla po botě
ještěrka.
     Tráva je ještě mokrá, moje plátěné běžecké boty jsou ihned skrz. Škrábu se na vrchol Hradce, kde sídlilo slovanské hradiště z devátého století. Hustá stébla se mi motají mezi nohy, ostružiní se snaží roztrhat mi ponožky. Překonávám dvojitý val a brzy po mně vysupěli na vrchol i moji souputníci. Ziny nám ukazuje křesadlo a dámský tampon, který roztřepí na jakýsi troud. Stačí pár jisker, vzplane oheň. Rychle zahoří a hned zhasne. Zdali stihne zažehnout větve? Pak zapálí vonnou tyčinku, jejíž kouř mi evokuje Johančino tělo. Vaří čaj, ale k tomu už používá malý plynový vařič. Pošťák volá kamarádce Martině, černovlasé krásce z Radomyšle. Zastavíme se v tamní hospůdce Na Křenovce na oběd.

Konec srpna –
stále kratší čekání
na padající list.

     Ziny nás seznamuje s trempskou hrou Česká čítanka. Je třeba vypravit se na cestu bez koruny, požádat někde o jídlo, ovšem to jídlo si odpracovat, ne vyžebrat. A tak došel na nějaký hrad, kde mu chtěli dát snídani, on se však dožadoval práce a tak ho nechali zamést nádvoří toho hradu. Jinde zase chlapovi nafoukli pneumatiky jeho auta. Cestoval, jak se dalo, skočil s mostku na vagon s dřívím a tradá světem. Bylo to ve šťastných devadesátkách, kdy ještě policie nevyháněla z nádraží spící tuláky.
     Pokračujeme po zelené značce, cesta se kroutí oklikou, dotkne se Domanic a míří k bílé kapli. Mohli jsme k ní jít zkratkou přes pole, ale nakonec si nás stejně přitáhne, svítí v polích na okraji boru. Nejdřív mi však spadne přímo před nohy borová šiška, jako by řekla: „Pozor! Soustřeď se.“ To už se před námi objevuje barokní poutní kostel svatého Jana ze třicátých let osmnáctého století. Slunce začíná pálit, cesta mi ujíždí pod nohama jak prašný pás i se zaječí fosilií plné much a hnijícími jablky. Má chůze je řízený pád, jdu jakousi asi špatnou cestou vzhůru ke kostelu, motám se na kraji pole, shora mi mává Ríša, který nás přišel podpořit a snad se k nám i na část cesty připojit.
     Obcházím kostel, který vídám i průsekem vedoucím z Churáňovského vrchu. Stejně tak přede mnou blikají za průzračných nocí světla Radomyšle. Kolikrát jsem plánoval dostat se k tomuhle kostelíku. Přitahoval mě, i když jsem tušil, že bude zamčený. Ach, poutníci, proč na vás nečekají chrámová vrata dokořán? Místo, kde se zastaví k modlitbě poutník, by mělo být požehnané a přístupné všem.
     Scházíme do vsi. V lipové aleji už leží celé závěje popadaného lupení. Házím se Zinym a Pošťákem do výše listí, chováme se jak jurodivci. Ríša nás fotí. Zastavení křížové cesty mají obrázky ukryté za kovovými dvířky. Otevřené je jen třinácté zastavení s pietou. Alespoň zvíme jméno malířky, která křížovou cestu zhotovila: I. Matoušková. Přecházíme rybník s poetickým názvem Vražda. Do hospody v Radomyšli jde s námi posedět Martina Vaněčková. Dáváme si jídlo a pití a samozřejmě pivo, nejsme však schopni pít synchronně, takže když Ziny, Ríša a Pošťák dopíjejí první půllitr, já mám už rozpitý druhý. Navzájem se doháníme a nakonec vycházím na další pouť s třemi pivy v kebuli.
     Pokračujeme rozmáchle i kulhavě směrem na Sedlici. Jdeme po krajnici, protijedoucí auta zastavují, mají strach, že nás smetou. V kukuřičném poli něco zmizelo. Naslouchám, ale podruhé se už nic nehne. Jen čepele listů se o sebe skřípavě třou jak nedovřená vrata v průvanu. Míjíme podnik Esco paliva, Ziny zpívá: „Jdou vojáci, jdou, bože jaká je to krása.“ Chlapi za plotem přestávají pracovat a ohromeně se dívají. Vítr fouká ze strnišť a vstříc nám letí listí jírovce. Nad rybníkem Vrbice krouží volavka, rybník sám je celý v pohybu, nad vlnící se hladinu tu a tam vyskočí kapr. Vcházíme do Lázu, Ziny zdraví ženu skloněnou nad záhonem: „Pochválen buď.“ Kus cesty jdeme s Ríšou sami. Cestou ochutnáváme švestky, ostružiny a jablka. Je neuvěřitelné, kolik dobrot se nám nabízí přímo do chůze. Scházíme k ruinám Pilského mlýnku, Ríša, který působil jako voják UNPROFOR během válečného konfliktu v Jugoslávii, hned prolézá sutiny. „Jak by tu prošla válka,“ prohodí obdivně. Rybník Horní Zástava je ale nádherný, vlnky šplouchají a jejich rozverné poskakování je schopno rozdělit se s námi o radost. Každá taková pouť plodí radost a uzdravuje. Co bolelo na začátku cesty, nějak se zatáhne, dostáváme se do rytmu a prožíváme zvláštní druh vytržení. A už vcházíme Bicanovou ulicí do Sedlice. Ríša vyzývá jakousi zahradnici: „Pojďte s námi na pivo.“ „Plevel roste,“ odpovídá žena.“ „My jsme z Vimperka,“ říká na to Ríša. „U nás neroste. U nás roste jen závist.“
     Vcházíme do pohostinství Na Velké Hospodě. Dáváme si pivo, polévku a pak krokety s tatarkou. Sedíme s Pošťákem a Ríšou venku na zahrádce a dává se do nás zima. Dost se ochladilo. Ještě že mám s sebou svetr od Klubíčka. Zinymu trvá dlouho, než se objeví. Protože neklidný Ríša má opět zaječí úmysly, jen si u stolu vystřídají místa. Slunce se kloní k západu, je třeba najít vhodné místo k noclehu. Tak se vydáváme směrem na Škvořetice pod vrch Kamenice (561 metrů nad mořem).
     Kostel svatého Jakuba je otevřený. Máme štěstí, žena v bílých šatech uvnitř upravuje květiny. Odnáším si svatý obrázek. Na jeho druhé straně stojí: „Apoštole svatý Jakube … Povzbuzuj nás, abychom nakonec došli i do slávy našeho Pána“. Rudé zapadající slunce zbarvuje celou stavbu. Nepokračujeme už nijak daleko, steleme si na kraji cesty. Obletuje nás krkavec. Jako by svým hlasem vzýval noc: Ukolébej tři poutníky. A vítr hučí v korunách stromů. Ziny ještě pouští na dobrou noc scénku s Cimrmany. A pak už usínáme.

***

     V noci slyšíme Pošťáka, jak komusi spílá. Jeho místo osquatoval ježek, přilezl mu až k hlavě, přitiskl se k ní. Říká, že se mu tak děje často, jednou spal v noci kdesi v přírodě a přilezla k němu zmije. Ráno vaří Ziny polévku a čaj. Skáče kolem nás oranžová žabka, skokan štíhlý, čmelák ochutnává prosté květy černýše lučního. Kousek odtud je Buzický hrad. Objevujeme na pařezu dřevěný kolík na kruhovém podstavci, trčí k zenitu jako nějaká erotická pomůcka pro gaye. Málem jsem se na něj posadil.
     Míříme ke Škvořeticím. Pošťák sbírá s příkopu plechovku energeťáku, chce čistit krajinu, Ziny mu to rozmlouvá. Tohle nemá smysl. Za chvilku by měl batoh plný bordelu. Všude, kam až oko dohlédne, jsou na zlatých strništích rozházené kotouče slámy. Nad námi vrčí motorový plachťák. Docházíme k COOPu. Je to malá prodejna, ale mají tu všechno, i výběr pohlednic. Prodejna získala cenu „obchůdek roku 2021“. Dotuje ji obec v rámci podpory venkovských prodejen v Jihočeském kraji. Krásná zrzka Kateřina Schaffarzová nám vaří kávu a pustí nás i na záchod. Sedíme venku na lavičce. Přijela červená oktávka, jezevčík Barry zůstal za volantem. Malý klučina hlídá sestřičku a kouká z okna. „Jdete taky na oslavu?“ ptá se. „My jdeme do Příbrami.“ „To je daleko.“ „Máme čas.“ „A máte mapu?“ „V mobilu.“ „A papírovou?“ „Nemáme.“ „Já ji umím nakreslit.“
     Jdeme se ještě podívat k zámku. Zdá se prázdný, okna jsou bez záclon, smutně slepá. Vlaštovky se houfují na drátech, polovyschlý potok brodí dvě slepice. Vycházíme za ves po zelené značce, hory v dáli halí dešťová přeháňka, a jelikož chladně pofukuje, má Pošťák trochu obavy. Uklidňuju ho, že nám se déšť patrně vyhne. Pošťáka bodá do zad výztuž batohu, obaluje si záda ručníkem, dokáže na cestě skvěle improvizovat, zatímco Ziny je vybaven a na vše připraven. Opět vzlétá volavka.
     Lesem nás vedou dubové aleje. Možná tu nejdřív byly cesty s těmi alejemi, les dorostl později. Ziny recituje do rytmu chůze nonsensové básně Lewise Carrolla: Žvahlav / Bylo smažno, lepě svihlí tlové / se batoumali v dálnici, / chrudošní byli borolové, / na mamné krsy žárnící. / „Ó synu, střez se Žvahlava, / má zuby, drápy přeostré; / střez se i Ptáka Neklava, / zuřmící Bodostre!“ Nebo: Tlachapoud / Je svačvečer. Lysperní jezeleni / se vírně vrtáčejí v mokřavě. / Vetchaří hadroušci jsou roztruchleni / a selvy syští tesknoskuhravě. / „Střez se, střez Tlachapouda, milý synu, / má tlamu zubatou a ostrý dráp. / Pták Zloškrv už se těší na hostinu, / vzteklitě číhá na tě Pentlochňap.“
     Zaujme nás kukuřičné pole, do kterého zbloudily slunečnice. Za patami nám projely dvě mladé jezdkyně na koních. Zaskočí nás poutní sova ze dřeva vyřezaná. Docházíme k Novému mlýnu a přecházíme na žlutou značku. Teče tu říčka Lomnice. „Tady se hodovalo,“ upozorňuje Pošťák a ukazuje na boudu, ve které je pípa a před ní prázdné půllitry. Stoupáme obcí Laciná. Je tu malinká náves s lavičkou, místo pokoje, které neruší nic a nikdo. Nahoře vede silnice, za ní nás překvapí Lacinský rybník a na něm párek labutí. Nad hladinu skáčou kapři a na nás dopadají první kapky. Labutě hrozí. Ona nahrbí křídla do zlobné pózy, on natahuje krk a syčí. Fotíme páreček, pak pokračujeme dál na Myštice. Na horizontu se táhnou Brdy a pod námi se objevuje veliký rybník Labuť, který má rozlohu 109 hektarů. Je prý mystickou záhadou, proč se jmenuje Labuť, když v době svého založení 1490 – 1503 se u nás labutě nevyskytovaly.
     Hospoda U Labutě je zavřená, mají tam soukromou akci. Z vedlejší bytovky přibíhá očmuchat neznámé tuláky černý pes i s vodítkem. „Komupak jsi utekl?“ ptá se Ziny. Docházíme ke studni, za rukojeť pumpy ani nebereme, nevíme, zda je voda pitná. Ziny odchází na dvorek, je tam nějaký chlap, snad si Ziny myslí, že si vyprosí oběd, ale tak daleko důvěra toho muže k nám nestoupá. Dává nám alespoň pitnou vodu, plastovou nádobu však musíme vrátit. Ziny vaří na kruhovém betonovém
poklopu vodu na polévku. Když se ji snaží nalít do hrnečku, opaří si ruku. Jedna polévka se tedy vyklopí do trávy, ta rajská, na kterou se Pošťák nejvíc těšil. Máme jich naštěstí více. Nudlová krevetí polévka má říz, sedíme, vychutnáváme každou lžíci, za obzorem vidíme kroužit padáky. Co se tam děje? Pouští někdo draka? Chvíli se nemůžeme dohodnout, tvrdím, že tam pár odvážlivců provozuje kitesurfing. Jdu se o tom přesvědčit až na hráz. A opravdu, vidím na hladině ujíždět malé postavičky, voda za nimi pění a stříká, nad nimi dělají lopingy pestrobarevná křídla.
     „Chybí nám pivo,“ povzdechnu si. Vtom přijíždí skříňová Avie, boky má pomalované modrou mořskou hladinou. Vystupuje starší žena, vysune vzadu schůdky, otevře dveře. Je to pojízdná prodejna, pár lidí tu na ni už čeká. Pospícháme s Pošťákem k tomu zázračnému vozidlu, přehrabujeme se v papírové krabici s plechovkovými pivy. Přinášíme i Zinymu. „Dojdi pro petku s vodou,“ žádá mě Ziny. „Chceš ochucenou?“ „Ne, čistou.“ Tak se tam vracím. Rád bych toho využil, koupil si nějaké pivo na horší časy, tou dobou však už jeden zákazník se zarudlou a oteklou tváří všechna piva vykoupil. Odnáší si jich plnou tašku, i láhev rumu přibalil. A čistá voda? Ta není. „Čistou vodu už nemají,“ hlásím Zinymu. „Jen čistou finskou vodku.“
     Vycházíme na další pouť. Omladina z bytovky, odkud vyběhl černý pes s vodítkem, trhá u silnice švestky. Jeden z mladíků sedí v koruně, láme větve a hází je dolů dvěma dívkám. Je vidět, že se chce před nimi vytáhnout. „Netrhej ty větve,“ napomíná je Ziny. „Promiňte,“ stydí se naoko mladík. „Chcete švestky?“ „Ty by námi jen proběhly,“ odmítá Ziny. „Měli jsme pivo.“ Pochodujeme přes Nevželice a Uzenice na Uzeničky. Nasadil jsem rytmus rychlé chůze. „Šel jsem však vytrvale,“ nazval svoji reportáž z pouti na Krym páter Lízna. Počítám si výdechy. Vychází mi jeden na tři kroky. Pak se pokouším modlit Ježíšovu modlitbu: „Ježíši Kriste, Spasiteli světa, smiluj se nade mnou hříšníkem.“ Jak mě únava otupuje, přistihuju se, že se modlím: „Ježíši Kriste, Uzeničky světa, smiluj se nade mnou, hříšníkem.“
     Když vycházíme z Uzeniček na Drahenice, kráčejí proti nám čtyři mládenci s batohy. Pochodují v řadě za sebou usilovnou chůzí, dva z nich se dívají se sklopenou hlavou do asfaltu. „Kam jdete?“ ptá se Ziny. „Do Rakouska.“ „Dobře, ale kam?“ „Na Trojmezí. Z Prahy.“ „My jdeme na Svatou Horu.“ „Odtamtud jsme dneska vyšli.“ Uprostřed silnice leží krabice od ústní sprchy. Tak do ní jen kopnu a jdu dál. Drahenice se blíží, nad střechami krouží formace špaččího hejna. Čekáme se Zinym na Pošťáka. Ten těžce dosedá na lavičku.
     „Mám v prdeli středověk,“ přiznává. „Mažu si to jelením hnůjem, ech, jelením lůjem…“
     Když vcházíme se Zinym do místního zámku patřícímu Lobkowiczům, zmerčí nás muž stojící u drahého auta. Asi je to správce. Pozdraví přísně a odměřeně: „Dobrý den.“ Tón jeho hlasu však říká: “Co tu děláte? Vypadněte. Tohle je privat.“ „Prý tu má být od šesti večer v kapli mše,“ namítám. „Když bude, tak se kaple otevře,“ odsekne mi. Vracíme se tedy zpět, od pěti otevírá hospoda U Birhanzlů. Ale také tady je plno, proběhne tu nějaká oslava a není pro nás místo. Nakonec nám ukazují na jeden stolek se třemi židlemi. Tatarák je jen pro pozvané. Teď do hospody vchází i správce lobkowiczkého zámku, se kterým jsme se už setkali. Poznává nás. Už ví, že chceme v osmnáct hodin na mši. „Vemte si s sebou petku,“ radí nám. „Když přijde náročné téma, je to náročné.“ Venku se dává do deště, kapky bičují okno. V noci má teplota klesnout na šest stupňů. „Dáme si ještě jedno,“ navrhuju. „A pomodlíme se na Svaté Hoře.“ „Dobře, ale kde budeme spát?“
     Ziny se venku baví s místními. „Pánové, mám čtyři plus jedna,“ hlásí nám vítězoslavně, když se vrací ke stolu. „Nekecej.“ „Opravdu. Je to opuštěná klubovna.“ „Tedy můžeme pít,“ oddechnu si. A tak se i děje, z „ještě jednoho“ je těch piv osm a nakonec nám začnou na stůl přistávat vodky. I na tatarák dojde. Jak jsem se odvalil do té „klubovny“, která je přímo naproti hospodě, to už si nepamatuju.

***

     V noci se probírám do opileckého polobdění. Nevím, kde jsem, mám pocit, že jsme odjeli kamsi do pohraničí, snad to jsou Krušné hory, ale někdo je přestěhoval tam, kde leží Šumava. „Kam jste mě to odvezli?“ křičím. Za svítání vidím kolem sebe tu spoušť. Ustlali jsme si na betonové podlaze mezi odpadky. Mezi Zinyho a Pošťákovým tělem leží rudá knížka „Jak uspokojit ženu“ a nad námi visí dekadentní lampa s pomuchlaným stínítkem. Pokoj je jinak prázdný. Probírá nás telefonát Ríši. Chce vědět, zda jsme došli až do Březnice. Ziny mu místo odpovědi čte z knihy „Jak uspokojit ženu.“ Jsou to hrubé a sprosté výpovědi nějakých mačů. „Proč mi to čte?“ slyším zoufalý hlas Ríši. Snažím se vstát a rozhýbat. Venku už svítí slunce. Klubovnou proletují čtyři vlaštovky. Na chvíli se posadí na parapet a zase vzlétnou. Ne a ne najít dveře ven. Vycházíme před náš squat a zahříváme se na slunci. I tak si musím nechat svetr. Tak, a teď je zapotřebí dojít do Březnice, kam jsme měli dorazit už včera. Dnešní etapu máme o pět kilometrů delší.
     Procházíme Martinicemi, pasou se tu koně, pak vcházíme slavnostně do Březnice. U Vietnamce si kupujeme snídani, sedíme na náměstí u kašny s malou fontánkou, namáčím si v ní hlavu. Kostel svatého Františka a svatého Ignáce je otevřený. „Je neděle. Mohla by být modloslužba“, říká Pošťák. Z kostela vycházejí lidé, mohu vstoupit dovnitř, na chvíli pokleknout vedle oltáře a ztišit se. Potom jdeme na kávu do cukrárny Zlatý časy. Mají tu výzdobu z doby Rakouska-Uherska. Na zdi jsou portréty císaře Franze Josefa I a mně neznámých šlechtičen. A znovu náš rozlet přibrzdí hospoda. Tentokrát U zámku. Dáváme si další pivo a gulášovou polévku. Pošťák by rád došel na deset kilometrů od Příbrami a zbytek dorazil zítra, ale my se Zinym bychom rádi spočinuli v cíli už dnes večer. Navrhujeme, že se poprvé na této pouti rozdělíme a půjdeme každý na vlastní pěst. A večer si zavoláme a upřesníme, kde kdo skončil. Já vím jen to, že mě až do cíle povede modrá značka.
     Na obloze se k sobě tisknou nádherné oblaky cumulus mediocris. Dávají mým nohám sílu a léčivě prostupují mojí po včerejší kalbě otupenou mysl. Chci jít zvolna ale vytrvale, už se nikde moc nezastavovat. Necháváme se Zinym Pošťáka daleko za sebou a pokračujeme kousek spolu. Podcházíme kapli svatého Josefa a morový sloup. Ziny si do pochodu prozpěvuje nejrůznější trempské a country písně. Usedá u Horčápského rybníka, že prý tam bude meditovat, zapaluje si cigaretu a snad se chystá i vykoupat, já jdu dál, nabírám rychlost, jako by si nohy vzpomněly na dobu mládí, kdy jsem podobným tempem uháněl na dálkových pochodech. Procházím Horčápsko, železniční stanici Tochovice a pak i samotnou obec s kostelem svatého Martina, který si fotím ve vypouklém dopravním zrcadle. U Ostrova se trasa stáčí doleva. Sedím tu chvíli u zastávky autobusu a pozoruju vrabce, jak na silnici zobou rozsypané zrní.
     Nad obcí Lazsko svítí kaple svatého Jana Nepomuckého. Trochu to k ní stoupá polní cestou. I tady se zastavuju. Kaple je odemčená a uvnitř moderně vyzdobená abstraktními obrazy Vlastimila Malého. Cítím z toho místa pokoj. Jsem vděčný za to, že kaple je otevřená a že tu mohu rozjímat. A pak se vydávám na další cestu přes obec Kamennou a vzhůru k památníku Vojna. Kousek odtud bývaly uranové doly, kde zprvu pracovali zajatí Němci, později od roku 1949 do roku 1961 tu byl zřízen tábor nucených prací pro politické vězně. Po poli jede traktor, zvedá se za ním prašná vlečka. I cesta je tu vyprahlá. Alejí svobody překračuju vrstevnici šest set metrů nad mořem a zastavuju u torza kříže. Odtud se otevírá široký pohled na jih, kde se táhne celý hřeben Šumavy. Rozeznávám Boubín a Bobík a také Roklany. Vimperský muzejník Láďa Čepička mi před poutí řekl, že bychom správně měli vyjít až z Bučiny, že odtamtud se dříve poutě na Svatou Horu chodily. Jestli šli poutníci tudy, mohli přehlédnout tu velikou vzdálenost, kterou od bavorské hranice urazili.
     Po lesní cestě se jde příjemně. Předcházím jezdce, malé dítě jede na poníku, větší na koni, vedou je dospělí. Žena natáčí koňskou hlavu tak, aby mě viděl a nelekl se. Nadcházím Žežice a už před sebou vidím Příbram. Docházím až na kraj lesa k prvním domkům a tady si konečně lehám do trávy a čekám na Zinyho. Přichází asi hodinku po mně. Sestupujeme městem dolů a na kruhovém objezdu si dáváme v KFC večeři. V podobné provozovně jsem byl jen jednou v životě a už je to dlouho. Jídlo se tu objednává na jakési obrazovce, smažené kousky kuřete se pak pojídají rukama. Kupujeme si i tak zvaný bezedný kalíšek, párkrát se poleju, když neohrabanýma rukama stlačím dvě páčky nápojů najednou. Připadám si v dnešní době jak blbec. Původně jsme chtěli se Zinym navštívit zde vyhlášenou středověkou hospodu U Pletánků, která je kousek odtud, ale zrovna v neděli má zavřeno. Tak v KFC máme středověký způsob konzumace kombinovaný nejnovějšími technologiemi. Ještě zbývá házet kosti za sebe. I když možná i k tomu se někdo odhodlal, napadá mě, když vidím uklízečku s kšiltovkou na hlavě, jak vymetá zpod stolů ohryzané kuřecí kosti. Za další hodinu a půl dochází Pošťák, unavený, ale nadšený. Vybral si vlastní trasu. Zavedla ho do malé vsi Zavržice, ve které zřídili místní v hasičské zbrojnici provizorní hospůdku. Hned ho pozvali dál, pohostili třemi pivy a přidali i nějakou dobrotu. Zdá se, že vlastní cesta přináší nejedno překvapení a že na ní poutník přijímá vše dobré jako skutečnou milost. V KFC se k nám jen na chvíli posadí, jako pankáč tyhle fast foody nesnáší a nedá si tu ani nic k pití.
     Když vycházíme před KFC, slunce zrovna zapadá, jeho krvavá záře vystupuje zpoza střech. Na Svatou Horu to máme ještě poslední tři kilometry. Vidíme osvětlené věže svatyně. Na jedné z nich svítí reflektor jak zešílená hvězda, jak nějaká supernova. Navrhuju jít někam do lesa, kde bude tepleji a netvoří se rosa, ale Ziny říká, že cestou na vrchol budeme míjet sad, tam se dá vyspat. A tak ještě na chvíli sedíme na lavičce, v sadu zrovna venčí psa nějaká dívka. Jen abych viděl, kde si stelu, abych si nepoložil karimatku do psího lejna. Kolem hlavy nám krouží netopýři. Zapomněli jsme si vzít s sebou vodu, zjišťujeme to až nahoře, budeme to muset do rána vydržet. Polykám na sucho prášky na spaní. Ziny nám opět pouští na dobrou noc scénku z Cimrmanů, ale mě se zmocňuje úzkost z dalších dnů, až se vrátím zpět do Vimperka. Najednou jsou pro mě ty vtipy, kterým se všichni smějí, prázdné a povrchní.
     Dokud člověk jde, cesta se před ním odvíjí, stále lze hledět na krok dopředu do budoucnosti rychle se proměňující v přítomnost. Tělo si zvyká na zátěž a zapomíná na bolístky. Duše je rozevřená obzoru a je šťastná. Poutník jí poskytuje to, co potřebuje, může se volně nadechnout. Jako by k nám někdo vytrvale natahoval rozevřenou dlaň, tak vystupují před oči nové scenérie. Katoličtí poutníci vidí smysl pouti v cíli. Já vnímám cíl v cestě, protože ten opravdový cíl, kdy chůze vyhasne a života běh se zastaví, mě naplňuje děsem z prázdnoty. Octl jsem se v bodu, z něhož je celý můj život za mnou natažen jak cesta. Prošel jsem jí až do místa, odkud už není kam jít dál.

***

     Noc je chladná. Mohu mluvit o štěstí, že se netvořila silná rosa. I tak spacák navlhl. Chvěju se chladem. Na obloze se střídá oblačno a jasno. Jsem rád, když vidím mraky, vím, že se pod nimi oteplí.
     Ráno se probírá jako první Pošťák. Je teprve půl šesté. Pouští nám úvodní takty Beethovenovy deváté symfonie. Pod námi svítí světla Příbrami, jsou odtamtud slyšet projíždějící auta, což je neklamnou známkou toho, že život se vrací ke svému dalšímu úprku. Kam? Kdo ví. Vstáváme tedy se Zinym i my a míříme dolů k čerpací stanici MOL dát si ranní kávu, párek v rohlíku a koupit si kýženou vodu.
     Ziny uvažuje nad českým národem. Ptá se, zda si máme čeho vážit, když jsme se vždy postavili za toho silnějšího, kdysi za Sovětský svaz, nyní za U.S.A. A jen čekáme, kdo z mocných za nás vyřeší naše problémy. „Ano,“ souhlasím. „Proto se teď projevuje zbabělost tolika lidí, kteří fandí v ukrajinsko-ruském konfliktu Rusům. Hrdinný odpor Ukrajinců jim nastavuje zrcadlo. Jak bychom se na místě Ukrajinců zachovali my?“
     Pošťák už na nás čeká se sbalenými batohy. Máme před sebou posledních tři sta metrů stoupání. Za lavičkou, ze které se zvedáme, je do země zabodnuté pírko. Co mi asi má říci? A pak vstupujeme na nádvoří s ambity. Z věže zní zvonkohra, která přehrává refrén Svatohorského Zdrávasu, pak zvon odbíjí sedmou ranní. Vstupujeme do chrámu ve chvíli, kdy začíná bohoslužba. Tak nám to připravil náš Pán v nebesích.
     Obřad začíná breviářem. Pak pokračuje mše. Kněz připomíná památku blahoslaveného Metoděje Dominika Trčky. Během zásahu proti řecko-katolické církvi byl v padesátém roce uvězněn. V roce 1959 byl uvržen do korekce, protože zpíval koledy. Bylo to bráno jako neposlušnost. Tam potom na zápal plic umřel. Bylo mu sedmdesát dva let. V lavici za námi sedí žena, má hlavu zakrytou krémovým šátkem a opřenou o kostelní lavici. Její pleť je voskově bledá. Po celou mši se nepohne. Je vůbec živá?

Mše na Svaté Hoře –
vyklepávám ze svetru
listy a stébla.

Po bohoslužbě si prohlížíme ambity. V protisměru kráčí muž s růžencem v ruce a polohlasně drmolí desátky. Pošťák čeká, až otevřou obchůdek se suvenýry, chce si koupit pohledy. Ziny si pořídil obrázek Panny Marie. „Zamiloval jsem se,“ sděluje nám. Pak pospíchá na autobus. My s Pošťákem sestupujeme po krytých Svatohorských schodech, kterých je tři sta čtyřicet tři, dolů do města. Ještě, že má toto unikátní schodiště, vyprojektované Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem, pevné zábradlí.

Text: Roman Szpuk, foto: Roman Szpuk a Richard Kotásek

Popisky k fotkám:
1) Chrpa luční kdesi u příkopu cestou
2) Mirabelky pod Hradcem
3) Obrázek cestou na Radomyšl
4) Poutní kostel svatého Jana nad Radomyšlí
5) Pouť uzdravuje
6) Radomyšlské memento
7) Svazenka vratičolistá
8) Pole s kotouči slámy, tzv. klubíčky
9) Cestou na Láz
10) Rybník Horní Zástava u Pilského mlýnu
11) Poslední večerní křížek za Sedlištěm
12) Sova na cestě k Novému mlýnu
13) Bouda u Laciné
14) Rybník Labuť u Myštic
15) Křížek cestou na Uzenice
16) Sestup k Drahenicím
17) Dekadentní lampa ve squatu v Drahenicích
18) Horčápský rybník
19) Kaple svatého Jana Nepomuckého u Lazska
20) Cíl Svatá Hora u Příbrami
21) Z výstavy Jiřího Berana na Svaté Hoře