Miniatury : Šumavské turbovandry

8 září, 2025
12:00

Šumavské turbovandry (se vzpomínkou na Ferryho)

     „Nikdy nikomu nesděluj názvy kempů, kde se náhodou ocitneš, ani místa,“ nabádá mě Klubíčko.
     Trempové si svá místa chrání, nechtějí nezvané návštěvníky, mezi kterými jsou i nepřátelé trempinku jako pověstný Ivan Brezina přezdívaný Kulbába, zřejmě psychický nemocný aktivista usilující fanaticky o likvidaci trempských osad v celé republice. Na Šumavě moc osad a kempů není. K jednomu, který se nachází na vrcholku hory, naštěstí vedou jen těžce schůdné pěšiny. A my využíváme skvělé předpovědi pro dnešní večer, kdy má vtrhnout na Šumavu bouřka. A déšť má trvat celou následující noc. Je tedy naděje, že se nikdo další nahoru nepotáhne a že strávíme noc sami obklopeni šumavským lesem.
     Dokud stoupáme, je polojasno a nízké slunce prozařuje koruny smrků a listy v bučinách. Máme těžké bágly, neseme si s sebou oblečení na noc, spacáky, karimatky a žďáráky, vodu pro Corliss, nahoře žádný pramen není, a také petky s vínem, abychom měli za soumraku lehká srdce. Obcházíme blátivou cestou vrcholek a ne a ne najít schůdný směr vzhůru. Nabídky polo zarostlých průseků plných popadaných větví odmítáme. Někde by tu měla vést od jihu stezička. Nakonec nás cesta znovu svádí dolů. Nechceme ztrácet výšku, a tak se vydáváme lesem přímo k vrcholku. Ostružiní se nám plete pod nohama, tenhle porost vyloženě nesnáším. Když se prodíráme nízkými smrčky, množství kapek nás promáčí, pak musíme přelézat kamení, mechem zarostlé suti, ale ze směru už neustupujeme. strávíme noc sami obklopeni šumavským lesem.
     Konečně stojíme u boudy. Pozoruju, že se zatáhlo. Upravujeme si lůžka na palandách. Jsou tu nějaké naštěstí suché deky a myšmi prožrané karimatky. Bouda je čistá, na stěně visí nářadí, pily, nechybí ani sekera a ve velikém proutěném koši i pod spodní palandou je naskládané dříví. Vydáváme se do okolního lesa sehnat nějaké chrastí. Když nasbírám pár větších klacků, Corliss začne skákat. Myslí si, že nemám nic jiného na práci, než jí ty klacky házet. Pak se snažím rozdělat oheň. Chrastí je mokré po ranním dešti, moc mi to nejde, ale nakonec se plamínek přece jen rozzáří. Jeho jazyky se protáhnou několika kuláči, plameny je zimomřivě olizují a nakonec se uklidní a ochotně hoří. Zapalujeme svíčku v okně boudy. A můžeme si opéci i špekáčky a konečně otevřít láhev Zweigeltrebe rosé.

     Ve stejnou chvíli na nás začínají dopadat velké kapky. Jedna z lavic okolo ohniště je umístěná pod hustou větví smrku. Tam neprší. Vtom se zablýskne. Bouřkový výboj mezi oblaky je bílý jak křída. V tichu lesa se rozléhá hrom. Až druhý výboj propojí oblak se zemí a podle dlouhého a hlubokého dunění tuším, že je to CG+. Bouře postupuje klidně, majestátně, neokázale. Nedoprovází ji divoká húlava, jen se trochu zvedne vítr, jako by ho už nudilo ležet na dně lesa v hrabance. Ani déšť není prudký. Kumulonimbus nám přechází nad hlavou. Dívám se k východu, tam je ještě vidět pás okrového obzoru a daleké hřbety podhůří. A na západě vzlíná purpurová záře právě zapadajícího slunce. I ta je mírná, spíše matná, bílé záblesky s ní kontrastují, jako by byly z jiného světa.
     Když uléháme, oheň ještě žije. Necháváme svíčku hořet a vychutnáváme klid těchto končin. Cítím pokoj v srdci, jen se mě zmocňuje dávná úzkost, kterou znám už z dětství. Je to obava z nového dne, ze svítání, které strhne oponu noci a donutí mě stát tváří v tvář novým výzvám. Před kým a v čem mám ještě obstát? Kdysi v mládí jsem psal povídku o chlapci, který odešel na Silvestra do neznámých hor. Doma byla situace neutěšená, hádky nejbližších se staly nesnesitelnými. Co tenkrát hledal ten chlapec v hlubině lesů? Byl to úkryt pod nějakou skálou nebo v seníku, usínání daleko od světa lidí, jimž nerozuměl a z nichž měl strach. A jak tak šel cestou necestou a hledal nějaké závětří, tou dobou totiž foukal vítr a kdekoliv vyšel na volné prostranství, setkal se s vánicí, narazil na boudu. I tam svítila v okně svíčka. Možná to byla petrolejka. Chlapec nesměle zaklepal na dřevěné dveře. Když se ozvalo „dále“, vstoupil. U stolu seděl stařec. Nabídl chlapci čaj. A dali se spolu do hovoru. Starce přirozeně zajímalo, co ho do hor přivedlo. A chlapec se rozpovídal o svém trápení, i o tom, že už zpět do světa nechce. Stařec mu nejspíš domlouval, už si nepamatuju, co mu radil. Pak si ustlali a každý z nich snil svůj sen. Ráno se chlapec probudil. Vyšel před boudu. Les byl zasypaný čerstvým sněhem a větve ozdobené jinovatkou. Mračna se protrhala. Svítilo slunce a rozněcovalo celou tu ledovou krásu, ze které to slavnostně blýskalo. V té povídce mělo být zářivé ráno nového roku jakýmsi východiskem, ale už tenkrát, když jsem ten text psal, cítil jsem, že není pravdivý, že jsem nechtěl, aby silvestrovský večer takto skončil. Chtěl jsem usnout v útočišti staré dřevěné boudy ve společnosti moudrého a málomluvného starce a už se nevzbudit.
     Dnes, když usínám na vrcholku hory v útulné dřevěné boudě a naslouchám dešti, který je stále silnější, role z mé rané povídky se vyměňují. Najednou jsem tu sám už jako starý muž, unavený životem, hledající smysl nových rán. Vtom se ozve zaklepání, řeknu „dále“ a vstoupí dvacetiletý chlapec, který utekl do šumavských hor před světem jako já v jeho věku. Vypravuje mi o tom, co ho trápí až k neunesení. Rád bych mu něco poradil, povzbudil ho, ale čím více přemýšlím nad vhodnými slovy, tím hlouběji se nořím do mlčení. Třebaže je mi už pět a šedesát let, nenacházím v sobě jediné slovo útěchy. Nechci mu vyprávět o sobě, to on se potřeboval svěřit, s někým sdílet, ale já jsem schopen jen dívat se mu do očí a mlčet a věřit, že z mé tváře vyčte pochopení a to, že jsem s ním na jedné lodi. „Býval jsem jako ty,“ řeknu jen. „A vidíš, po tolika letech jsem nepřišel na nic. Vím jen jedno: Kdybych žil znovu, udělal bych mnohé jinak. Lidé se na konci života často chlubí, že by na svém životě neměnili nic. Já mohu jen říci, že bych změnil vše. Miluj věrně toho, koho poznáš, že ti ho osud nebo Bůh přivedl do cesty. Věř v očišťující moc přírody, třeba tohoto lesa. Dívej se na hvězdy s pokorou a do dětských očí s něhou. Nechtěj mít v životě všechno, mnohé věci můžeš pokojně minout a jen nad nimi chvíli ve vší volnosti žasnout.“ Pak bychom spolu usínali a snili každý svůj sen. On by se vzbudil. Nevšiml by si, že jsem té noci zemřel. Zavřel by za sebou tichounce dveře, ohleduplně, aby mě nevzbudil.

***

Na volarském náměstí před kostelem se pomalu scházejí lidé. Blíží se slavnostní rozloučení s utonulým Ferry Klišíkem. Stojí tu hnědák Budulínek zapřažený do vozu. Z jeho rohu trčí stožárek a na něm povlává vlajka, která připomíná tibetskou, jen slunce nahradila chalupa Klišíků a střídají se na ní paprsky červené a zlaté, ne červené a modré, jako na vlajce tibetské. A vedle chalupy se pase kravka. Pod vlajkou má svěšenou hlavu velká slunečnice a naproti u levého předního rohu je uvázaná k tyči mohutná rostlina konopí a na holi nasazený černý Ferryho klobouk. Výzdobu doplňují bílé hortenzie. V pět hodin, přesně ve chvíli, kdy z nepochopitelných důvodů začíná ve volarském kině promítání filmu Raději zešílet v divočině, se průvod dává do pohybu. Na voze sedí grafik Tomáš Hauser a indolog Michal Just. Oba hrají na harmonia monotónní hudbu, která mě fascinuje. Jdu vedle vozu a naslouchám překrývajícím se tónům a tichému zpěvu obou mužů. Zpívají šivaistickou Velkou mantru vítězství nad smrtí: „Om Tryambakam yajamahe sugandhim pushtivardhanam urvarukamiva bandhanan mrityor mukshiya maamritat.! Óm. Uctíváme tříokého (Šivu), jenž voní a podporuje růst a výživu. Jako je okurka uvolněna ze svého stonku, nechť jsme osvobozeni ze spoutání smrtí – ne však od nesmrtelnosti.“
Těžko odhadnout, kolik lidí se smutečního pochodu účastní. Ale je to opravdu smuteční pochod? Neklidný Budulínek občas popoběhne, musíme jej dobíhat. Nějaká žena vyfukuje bubliny z bublifuku, další účastník zapaluje vonnou tyčinku. Mezi pochodujícími jsou všichni možní lidé, kteří měli Ferryho rádi. Vidím staré máničky z undergroundu, dredaté huliče trávy, přírodní lidi v rozevlátých vzdušných šatech z chalup na samotách ale třeba i konvenčně oblečeného nakladatele Ivoše Stehlíka. Pobíhají tu děti, někteří se smějí, jiní mají posmutnělé tváře jako Ferryho platonická láska Jiřinka s rudým třetím okem na čele. Trochu se ten průvod podobá pouti kejklířů k další štaci. Chybí jen tanečníci a bubeníci a ti s rolničkou, kteří se dokážou vysmát do tváře i smrti. Ale smrt je vážná věc, to si nějak uvědomují všichni, a ta poslední štace čeká na každého z nás. Procházíme zvolna Volary, občas se někdo ohlédne, ale zvědavě vyběhnou na chodník leda Romové. Možná se v nich probouzí stará vzpomínka na kočování.

Z Volar stoupáme na obzor, odkud už je vidět chalupa Klišíků. Tady na nás čeká Ferryho brácha Ondra a pod nohy se nám plete jejich černý pes Joint. K Tomášovi a Michalovi pokládá žena do vozu unavenou dcerušku Marii Jáchyma Kaplana. Za zády na východě mohutní oblačná kupa. Její základna tmavne, zatímco nám v ústrety svítí slunce, už trochu zezlátlé, v jehož paprscích se snášejí třpytící se ojedinělé krůpěje přeháňky. A mrak narůstá, až dosáhne hranice, kde se začíná nenápadně rozšiřovat v kovadlinu. Nad jeho oslnivě bílým vrcholkem se vytváří jakási vláknitá čepice, připomíná závoj nebo věnec nebo – svatozář? Na louce před chalupou zapalují oheň, lidé vytvářejí kolem něj široký kruh a jeden po druhém, jak kdo chce, si bere do ruky mikrofon. Někteří recitují Ferryho básně, jiní se dělí o vzpomínky na něj. Točí se dobré pivo z pivovaru Chříč. Pak slunce zapadá a na západním nebi se vykreslují červánky, temné čočky s purpurovými okraji připomínajícími flotilu doprovázející Ferryho bárku, která pluje kamsi do neznáma. Až za soumraku začíná hrát v širokém stanu kapela Walden. V nové písni složené k poctě Ferryho, zpívá kytarista Martin Patras: „Františku, slyšíš nás? Dej nám znamení. Františku, slyšíš nás? Smrt nic nezmění! Franto, vole! Jak se máš? Franto, vole! Kdy zavoláš? Františku, slyšíš nás? Kde ticho pramení. Františku, slyšíš nás? Cítíš naše chvění? Franto, vole! Franto, vole! Franto, vole!“ Zpěvákův hlas se zvyšuje, volá stále hlasitěji a nám běží mráz po těle.

***

     Slunce už ozařuje jen nejvyšší partie zalesněných hřebenů hor a sytí je bronzovou září. Obléká do své lávy i nízké potrhané oblačné kupy. Scházíme z Borových Lad ke pstruhové líhni. V tu chvíli se směrem od obce za našimi zády ozve sborové vytí psů. Je to zvláštní chorál, v němž se prostupují nižší i vyšší hlasy přerušované zoufalým psím štěkotem. Co to znamená? Donutilo nás to zastavit a naslouchat. „Jsou to psi nebo vlci?“ pronesu nejistě, i když se vytí ozývá zjevně z vesnice. Může však pocházet i z oblasti kdesi za vsí a Klubíčko to znejistí. Vstupujeme do lesního tunelu proti proudu Vltavského potoka. Máme na nalezení příhodného místa k noclehu necelou hodinu. Zdrželi jsme se v hospodě U černého vlka, kde jsme si dali zelnici a pivo.
     Klubíčko se zastavuje. Je jí špatně, opírá se rukama o kolena. Říká, že nemá ráda uspěchanost, se kterou jsme se vydali do náruče nočního údolí. „Pojďme pomalu,“ navrhuju, „ nemusíme nikam spěchat.“ Beru si na vodítku Corliss, která nás táhne dál a dál. Nedá se dobře ovládat, chrčí, pospíchá, aniž ví kam. Přichází čas západu slunce. Jen mraky ještě žhnou a vrhají do šera údolí svůj okrově narudlý přísvit. Míjíme Jelení studánku, za níž se proud Vltavského potoka přimyká těsně k cestě. Po ní může k ránu někdo jít. Corliss neumí mlčet, když se někdo objeví na blízku. Začne štěkat a hned jsme prozrazeni. Napadá mě, že bychom mohli přebrodit na druhou stranu potoka, ale Klubíčko se bojí, že k tomu nebude mít dost síly. Břehy jsou tu vysoké a kamenité, dostat se k vodě je trochu gymnastický výkon. Světla ubývá, bojím se, že brzy nenalezneme rovné místo, na které bychom se mohli uložit. V lese jsou kameny a kořeny a na volnějším prostranství bohatá tráva v trsech. A v trávě se ukrývají klíšťata. Měl jsem jich letos snad nejvíce za celý život. Ještě teď mi svědí břicho v místě, z něhož jsem odstranil to poslední, které jsem zřejmě chytil během smutečního obřadu na Stögerově Huti u Klišíků.
     Potůčku, potůčku, musíš se plazit údolím tak blízko nás? Nakonec se jeho tok přece jen trochu vzdálí. Odbočujeme z cesty a podupáváním zjišťujeme, jaký je stav zemského povrchu. Objevujeme rovné místo porostlé vlhkým mechem. Rozbalujeme si rychle spacáky, nafukujeme karimatky a vkládáme je do žďáráků, dokud alespoň trochu vidíme. Mám na sobě svetr a je mi teplo. Trvá mi dlouho, než se do spacáku nasoukám. Klubíčko přivázala Corliss ke smrku za našimi hlavami. Pak ležíme vedle sebe a mluvíme o vlcích. Víme, že na Šumavě žijí vlčí smečky. Na člověka si prý netroufnou, ale na psa možná ano.
     „Není to dobré místo,“ odtuší Klubíčko. Posadí se, svítí kolem sebe čelovkou, naslouchá, zda neuslyší vlčí vytí. Pak se namáhavě vysouvá ze spacáku, odvazuje Corliss a vodítko si omotává kolem ruky, aby ji měla na blízku. „Necítím se tu dobře,“ přiznává a já cítím, jak se její úzkost přenáší na mě. Na Knížecích Pláních vlky viděli, zdecimovali tam celé ovčí stádo. Kamarád Marek jel v zimě na běžkách v noci a ve vánici na Knížecí Pláně a objevil ve svitu čelovky čerstvou, ještě nezavátou stopu vlka. Já se v psech a vlcích nevyznám. Ale naslouchám také. Slyším jen zurčení potoka, vyšší šum početného orchestru proudů protkaných blízkým klokotavým zpěvem jediného vodního skoku. Fantazie pracuje na plné obrátky, hlas vody ve tmě se proměňuje ve vzdálené volání vlčích hrdel, pak se vrací zpět k vodním trylkům. „Jsme moc daleko od civilizace,“ vysvětluje Klubíčko, „sami v divočině. Usnula bych jen po láhvi rumu. Asi budu do rána bdít.“ A pak znovu: „Už aby bylo ráno.“ „Dobře,“ souhlasím, „ale co teď? Kam se v té tmě potáhneme? Corliss nás sama štěkotem upozorní, kdyby se vlk přiblížil.“ „Ale ubráníme ji před vlčí smečkou?“ ptá se Klubíčko. Ach, copak já vím? Nikdy jsem psa neměl, nemám potuchy, jestli je třeba se o Corliss bát.
     Lidé se divoké přírody bojí. Zvlášť v noci. Johanku kdysi navštívila běloruská básnířka. Johanka jí nabídla, že se půjdou projít do lesa, ve dne samozřejmě. Ale Běloruska se zděsila. Do lesa? Nikdy. Tam žije divá zvěř. Přesně tak to řekla: Divá zvěř. Pošťák mi vyprávěl, jak cestoval kdysi nazdařbůh po pankáčsku do Neapole. Doprovázel ho Báďa, známý rváč a silák. Hned první den se vydali do Pozzuoli, kde vystupují nad moře skalní útesy a žleby. Chtěli tam přespat jen tak volně, jako my tady u Vltavského potoka. Už byli zalezlí ve spacáku, když Pošťák řekl, že to místo je typickým biotopem pro různé hady. Báďa, který by zmlátil na hromadu i deset Cikánů, vyskočil ze spacáku, snad prý chvíli levitoval ve vzduchu, pak dopadl zpět na nohy a přinutil Pošťáka k útěku. Prchli spát na jakousi zahradu v tom městečku. Ráno je vzbudil příšerný hrdelní řev. Majitel té zahrady je objevil a Pošťák měl pocit, že nastala jeho poslední hodina. Složil dlaně k sobě, položil si je na tvář, aby naznačil, že tam jen spali. A majitel se jak mávnutím kouzelného proutku změnil, odběhl a přinesl jim tác se dvěma ranními kávami.
     Corliss je v kontrastu s námi úplně klidná. Netahá za vodítko, jen jedinkrát krátce a tiše štěkne, pak se přitulí ke Klubíčku a zahřívá ji. A Klubíčku se vybíjí baterky v naslouchátku. Chtěl jsem jí poradit, ať si sluchátka sundá, že pak neuslyší ani to obávané vytí, baterie to zařídila za mě. A za chvíli už slyším, jak vedle mě Klubíčko tiše oddechuje. Zato mně se na kůži dostává zima. Postupně na sebe navlékám svetr, pak bundu. V noci mě to nutí vstávat na záchod, to je černá můra všech, kteří usínají pod volnou oblohou, složitě se nasoukají do spacáku, schoulí se v něm, vybudují si teplo a pak to musí vše opustit, rozepnout se, vylézt ven a leží-li na vodou nasáklém mechu, musí se pokusit najít i boty. A zpět do spacáku je cesta stejně složitá. Napoprvé se nasunu jen do žďáráku, vchod do spacáku netrefím, zkusím se jím jen přikrýt, ale hned se do mě dává ještě větší zima, a tak musím celý proces zopakovat. Převaluju se, karimatku mám na boku místo pod sebou, párkrát drcnu do Klubíčka, které tím probudím a hned se stanu terčem vtipů: „To je celý Szpuk. Nemá svítilnu, nemá nůž, spacák papírový.“
     Ráno nám mrznou prsty. Pomalu balíme, do lesa se opírají tlapky slunečních paprsků. Proud temné vody si v zátočinách vytírá ospalky mlhy. Mezi větvemi obdivujeme úhledně spletené pavučiny. Jsou to gramodesky s nahrávkami skladeb nedostupných lidskému uchu. Potok nám teče do kroku. Je 1. září, vypadá to, jako bychom ho doprovázeli do školy. Prvňáček Vltavský potok. Od pstruhových sádek vede cesta alejí jilmů, třešní i javorů. Na jeden ze stromů rychle vyběhla zářivě zrzavá veverka. Teď sedí na větvi a kouká na nás dolů malinkýma očkama. Ani se nehne, tak ji ani Corliss nevidí. Po návratu na Borová Lada zjišťuju, že tam tuto noc klesla teplota na 1,1 °C. V lese bylo o něco tepleji, přesto vím, proč mi ráno mrzly prsty. Podzim vstupuje na Šumavu nenápadně, ale ví, že čas jeho vlády brzy přijde.

Video ze smutečního pochodu.

Text a foto: Roman Szpuk

Popisky k fotkám:
1) Bezejmenná lesní divočina I
2) Bezejmenná lesní divočina II
3) Ferryho prapor s chalupou a krávou (nebo býkem)
4) „Smuteční průvod“
5) Tomáš a Michal zpívající mantru.
6) Občas nám zafoukal boční vítr.
7) Průvod jde alejí.
8) Jdeme okolo Stehlíků na Brixiho Dvorech.
9) Chalupa Klišíků
10) Cumulonimbus calvus pileus, oblak se svatozáří.
11) Vltavský potok I
12) Vltavský potok II
13) Veverka