Miniatury : Mlčení mrholení

5 října, 2025
08:00

Mlčení mrholení

     Mezi prkna podlážky přístřešku na Horním Bahňáku mi večer zapadlo poslední cigáro. Celý vandr ve Slavkovském lese započal divně, mrholivě a mlhavě, mazlavě a mokře. Na sestupu od Tří křížů mezi obcemi Prameny a Novou Vsí jsem se vymázl na blátě. A ještě jsem se tam musel vrátit pro ztracenou peněženku. První kroky v nepoznaných horách, a už vypadám jako bych vylezl z bahenní chýše. Z Pramenů jsme došli ke zřícenině kaple Panny Marie. Tady by se to spalo. Ale nesmělo by foukat a bez ustání mrholit. Vítr se protahuje skrze nově vytvořená zastavení křížové cesty, z nichž je jedno vyzdobeno drobnými sklíčky v podobě oken s náznaky tváří. I tato sklíčka jsou rozbitá. Samo se to jistě nestalo. Inu – Sudety.
     Ráno nás budí hádky kachen. Tolik nečekaného povyku! Vstávám a lezu po podlážce, hledám, kde se mohlo ukrýt to zpropadené cigáro. Klubíčko sedí ve spacáku a posmívá se mi: „Hele. Tohle je závislost.“ Kdyby mi ta cigára došla už včera, vykašlal bych se na ně, ale tady někde ležela na dosah ruky krabička s posledním válcem, a já nevím, kde, tedy ani jak se k němu dostat. A tak jen vztekle mačkám ve dlani zapalovač. Je to ponižující. S tím kouřením musím přestat.
     Mrholení houstne. Nemá to konce. Pokračujeme dál křížem krážem těmito pustými horami. Bez papírové mapy jsem jak slepý, nedokážu se zorientovat, Klubíčku stačí GPS v mobilu. Stoupáme ke zbytkům kostela svatého Mikuláše pod vrchem Krudum, ze kterého bychom se mohli rozhlédnout široko daleko. Převezme-li však vládu nad krajem mlha, nemá smysl hledat rozhledny. Větší význam má pouť k tajemnému prostoru, ve kterém se kdysi konaly bohoslužby. Vcházíme dovnitř zachovaným portálem s pocitem úcty. Kostelík, o němž se dochovala první zmínka v roce 1246, je prý už od poloviny patnáctého století pustý. Dlouho se o jeho existenci nevědělo, přesto se mezi lidmi Karlovarska uchovala pověst, že z vrchu Krudum roznáší Mikuláš v předvečer svého svátku dětem dárky. Později během archeologického výzkumu se u jižní zdi presbytáře našly kosterní pozůstatky novorozenců.
     Místo klenby máme nad sebou beztvarou změť výparů. Shluky mraků se potulují po okolí a otírají se o koruny buků. Nějaký starý kulhavý stařec vychází po cestě z opačné strany, doprovází jej pes. Procházíme se mlčky volným prostorem. Za bývalým oltářem v presbytáři je ohniště, někdo do něj nalámal chrastí. Teď bychom je těžko zapálili.

***

     V údolí potoka Libavy kdysi stála obec Dolní Lazy. Zůstala po ní krásná výklenková kaplička. Potůček pod ní je zbarvený rudě Kladskými rašeliništi. Připomíná tím zbarvením šumavské potoky. Blíží se další večer. Stoupáme od rybníku Bašus k vrcholu Lysiny. Nejprve nás míjí auto nějakého bouchala, patrně myslivce. Je teď období odstřelů jelenů. Jaký to čas si vybrali tihle lovci! Čas, kdy jelen omámený touhou po lani a připravený utkat se s jiným jelenem v souboji nemá proti kulce myslivce šanci. Jsou to ale hrdinové tihle myslivci. Pak se sjedou v obludném množství na Kladské, kde pyšně vyloží mrtvá těla s parožím hlavou k lovecké četě, odtroubí své fanfáry, vzdají poctu uloveným kusům a zalezou do restaurace a penzionu U Tetřeva, kde si dají jelení hřbet za sedm set padesát korun a ožerou si držku.
     Pryč od civilizace! Čím hlouběji se noříme do lesů, tím lépe se cítíme. Vybaví se mi verš Klubíčka: Půjdu tam, kam ztratí se mé stopy v loužích noci. Jdeme rychle. Zabírám na plné obrátky, protože Klubíčko má neuvěřitelně rychlý krok, když se před ní zjeví kopec. A já jí chci stačit. Corliss ji přitom táhne do všech stran, je jí jedno, že spěcháme, abychom na místo dorazili alespoň trochu za světla. Pachy ji vedou všemi směry. Nás ale čeká okraji paseky přístřešek, jakýsi kruhový altánek podobný tomu na Horním Bahňáku. Mlha houstne, na každé větvi visí na sta krůpějí. Minuty odkapávají jak tavené nože. (Lubor Vyskoč). Slova, která v sobě chováme, touží po přijetí. Ale každým nadhozeným tématem jako by člověk vystřelil nazdařbůh šíp a zasáhl toho druhého do citlivého místa jeho usebranosti. Ach Bože, dej, abych více chápal, než abych byl pochopen, parafrázuju svatého Františka. Přijel kdysi za mnou známý s Aspergerovým syndromem. Viděl jsem ho poprvé v životě a netušil jsem, v čem tkví jeho nemoc. Těžko se rozbíhal k souvislé větě. Potom seděl vedle mě, stále blíž, už se mě dotýkal bokem. Potom: „Smím?“ A vzal mě kolem ramen a přitiskl se ke mně. Snad že jeho blízkost už byla příliš naléhavá, zeptal jsem se ho: „Jsi gay?“ „Ne!“ lekl se. A mně došlo, že jen nevěděl, jak navázat kontakt s vnějším světem, který jsem pro něj v tu chvíli představoval já.
     Je ticho. Prokletý francouzský básník Stanislav Rodanski by napsal: Do nebe mých šílených očí vane snad / temnota země bez krajiny? / Nebo temná tvář ženy / královny duchovních krajin / kde se projeví má vzlykavá láska / abych konečně poznal nepoznatelný klid. Změna počasí se utápí v nedohlednu, nedoslyšnu. Slyš: mlčení mrholení. Ta moudrost vodou nasáklých par. Kapénky večerem zapouzdřených jiter se vznášejí, nepadají jen k zemi, usazují se na větvích i listech ze všech stran, shora i zdola. Starý muž také mlčí. Když s ním někdo chce diskutovat, on už ví, co mu odpovědět a zná také protiargument toho druhého a pak zase ten svůj, další a tak stále do nekonečna. Jak zkušený šachista zná průběh slovní partie několik tahů dopředu a ví, že nikam to nepovede, že výsledkem bude zase únava ze zbytečně vynaložené energie. Remíza mrholení. Proto starý muž raději mlčí. S nikým se nehádá. Ale když se přece nechá strhnout k prudkým slovním výměnám, pocítí v sobě energii pošetilosti, to krásné mládí. Je to jak hemžení drobounkých ptáčků, mezi které vletí jestřáb, a oni mu kmitají před očima, až ztratí sluch a orientaci, v tom tichu, není divu. Kmeny buků se lesknou do soumraku, ubývající světlo si vybírá svá poslední útočiště, disky chorošů nebo svit odštípnuté větve s přesně natočenými listy jako zrcadélky. Světlem je třeba šetřit.
     Už je skoro tma, když kolem nás projede auto s myslivcem. Zabrzdí, asi si prohlíží, co tu děláme. Nakonec nás nechává na pokoji a bez pozdravu pokračuje v cestě dál. Tak snad už bude klid. Klubíčko vaří na malém plynovém vařiči čaj. Naléváme do něj rum, abychom se zahřáli. V tu chvíli se na pár minut oblaka zvedají. Vidíme světla obcí pod sebou, zřejmě Mariánské Lázně. Ale když uléháme ke spánku a já se v noci budím, zjišťuju, že už opět vládne mlha a není vidět nikam. Lehá na mě neznámá tíha, jakoby blízkost smrti, a najednou se bojím, že už zemřu tuto noc. Proč zrovna tady? Vysílám střelné modlitby. A jako odpověď mi zní verše Miroslava Matouše z jeho sbírky Noc na horách: Jsem všude tam, kde kupy hvězd se skvějí / a uvnitř horstev Já tkvím nejhlouběji. Hvězdy jsou v nedohlednu ale hlouběji, než mlhou, do těchto hor sestoupit nelze. Ráno je to stejné. Rozmýšlíme se, zda vandr odpískat, oba nás sužuje kašel a nešlape se nám nejlépe, ale nemám ve zvyku se vracet z trasy, na kterou se vydám. Leda bych spadl do příkopu a už se nezvedl. Ale co je důležité: Skrze mlhu vidím prosakovat modř oblohy. A pak se objevují mělčiny, jimiž prosvítá zářivý písek slunečních paprsků. Opona se zvedá? Ach ne, za chvilku opět padá.

***

     Mračna se protrhala. Hledáme trampský kemp Údolí racků. Stoupáme proti toku potůčku, díváme se do zalesněného svahu. Nemáme tušení, kde přesně se nachází, značená cesta k němu nevede, trempové svá hnízda tají a vědí proč. Nakonec to vzdáváme, když tu si všimnu chodníčku ztrácejícího se pod větvemi nízkých smrčků. Odbočuje do mechu z hlavní cesty. Připomíná trochu zvířecí šoulák. Vzpomněl jsem si, jak mi v mládí v Krušných horách ukazoval tremp Petr zvaný Básník pěšinku na osadu Yukon vedle Cínovce. Vedla od Dubí podél Vlčích skal, kterým ten název dali trempové. Na mapě nic takového nestálo. A tak jsme došli i na legendární Yukon. Bylo mi šestnáct let, dnes už po Yukonu není památky. Tahle pěšinka se podobá té okolo Vlčích skal. Láká mě: Pojď, povedu tě. Ne na Yukon, jsi v Českém lese a je ti o padesát let více, ale do Údolí racků. A tak se po ní nazdařbůh vydáváme. A ona nás nemýlí. Obcházíme mechem zarostlý dřevěný žlab, korýtko, kterým vytéká voda z pramene. Za ucho tam visí bílý hrníček. Tušíme, že cíl není daleko. A už ho vidíme.
     Bouda je zamčená, ale nám to nevadí. V noci se má konečně vyjasnit. Bude zima, ale nepotrápí už nás mlha ani mrholení. Vyvěrá tu voda takovou silou, že sem musí být svedena z výše položeného pramene. Chutná nám jak pravý nebeský nápoj. Den končí, slunce klesá, paprsky pronikají mezi stromy na dno lesa, ozařují kmeny a kořeny. Vaříme si opět čaj. Pak shora přijíždějí dvě auta se čtyřmi chlapy a dvěma psy. Vezou s sebou materiál na opravu srubu. Nevadíme jim tu, to je dobře. Jeden z nich, Blonďák s námi chvíli povídá venku před dveřmi. Už je skoro tma. Zjišťujeme, že také tady bují mezi trempy různice. O boudu se dělí dvě skupiny, které si nějak konkurují. Každá ji užívá jeden týden, do toho všeho zasahují ochranáři z CHKO a lesáci. Největšího prudiče, starého Vlka chtěli vyhodit. Jeho dcera jim vzkázala, že se také může stát, že bouda půjde jako černá stavba k zemi, když tam jejího otce nenechají dožít. Jak říká Blonďák: „Když by mě z osady vyhodili, nikdy bych se nevracel zadními vrátky jako starý Vlk. Ano, byl bych naštvaný, možná bych si našel jinou partu nebo bych se udělal sám pro sebe. Ale nevracel bych se.“
     Trempové odjíždějí. Klubíčko jde k prameni pro pivo. Svítím jí čelovkou nějak špatně, zakopne, ošklivě se rýpne do žeber, sotva popadá dech. Cítím se trapně. V noci pozoruju hvězdy mezi větvemi smrků. Oba s Klubíčkem na střídačku kašleme, není nám dobře a vzduch už je chladný, teplota má dnes v noci klesnout ke dvěma stupňům. Ráno se budím až ve chvíli, kdy už svah nad mojí hlavou ozařuje slunce. Pospíchám vzhůru zahřát se v jeho životadárném teple. Pak rozděláváme oheň. Blonďák nám dovolil vzít si dříví. Kouř stoupá lesem, vykreslují se v něm vějíře paprsků. Mohli bychom tu zůstat do večera, ale jídlo nám došlo, pití také. Je čas, naše tichá pouť se chýlí ke konci. Mrholení skončilo, mlčení trvá. Co to asi znamená? Byli jsme přece tady, ne tam, / a občas, / když jenom / nic stálo mezi námi, našli / jsme k sobě cestu, píše náš milovaný Paul Celan.
     Opět míjíme mechem zarostlý dřevěný žlab, kterým vytéká voda. Hrníček, který byl včera bílý, je dnes blankytně modrý, to jak se na glazuře odráží obloha čistá jako duše dítěte.

Text: Roman Szpuk
Foto: Věra Mannaertsová a Roman Szpuk

Popis k fotkám:
1) Tři kříže
2) Biologický rybník u Kladské
3) Tvář ve skle křížové cesty
4) Bývalá mariánská kaple
5) Hlemýžď v luscích
6) Sudetské motivy I
7) Sudetské motivy II
8) Bývalý kostel svatého Mikuláše
9) Libava
10 – 16) Výstup na Lysinu
17) Kapradí v mnoha barvách
18) Bílý hrníček. A tady zmodral. Náhle čistou ranní oblohou.