Převozník
Měsíce zůstane na obloze brzy jen polovina. Vítr vane vytrvale a smrky tlumeně hučí. Průsvitná mlha přetéká přes stanici jak lehká přikrývka, kterou si noční les přitahuje až pod bradu. Je tak řídká a slabá, že skrze ni vidím i hvězdy. V závětří budovy se její chuchvalce opět spojují, hladina se za převozníkem navždy uzavírá. Jsou marné – ty větry – / K srdci v přístavu – / K ničemu kompas, / Mapy námořní! // Plavit se rájem – ráda bych / Ach na moři snít / Tuto noc – v tobě však / Jak loď chci zakotvit, napsala kdysi ze své samoty Emily Dickinsonová. Pak upadám do polospánku. Ještě nesvítá, ve snu čekám na smrt. Jsem v hospici? Vše se tam zklidňuje, zpomaluje, jeden za druhým odchází, nejde o žádný prudký zlom, jen poslední výdech a… Já sám, dosud živý vidím klesat rakve do země. Za nimi ruce z bahna zahrnují vstup do hrobů. Spolu se mnou na to podivné divadlo pro pozůstalé hledí i zemřelí, vidí tedy své vlastní rakve, v nichž – jaký div! – sami neleží. Pak jsem vstoupil do útulné hospůdky ve starém městě, byla to knajpa už po smrti. Já byl ale ještě živý. Venku na vydlážděném dvorku, připomínajícím zákoutí židovského ghetta, vidím stoleček a dvě židle. V hospodě se klidně pije a vedle v dílně pár lidí maluje. Tam se uchýlilo nejvíce z mých přátel zemřelých. Jsem kdesi v nárazníkovém pásmu, kde člověk neví, zda je už mrtev nebo ještě živ, tam, kde dělá to, co ho bavilo za života, jen se vše odehrává v klidnějším tempu a bez jakékoliv křečovité snahy.
Budím se a rozbřesk se stále nedostavuje. Sedím na ochozu a dívám se ke světlům Radomyšle, která prosvítají mlžnou mátohou. Tam někde žije neznámá básnířka Martina Vaněčková. I ona píše o konci a prázdnotě:
Rozloučení
To není déšť. A přece prší.
Cinkají o zem nitky perel.
Srdce konečnou zastávku tuší,
na poplach zatřese celým tělem.
To není oheň. A přece hoří
prázdno jak papíru list.
Člověk nerad památku boří
na knihu, v níž navždy chtěl číst.
***
Místo, které poznamenal mrak, / když jej vítr rozcuchal pak v cáry, /doušek vzduchu, kterým letěl pták, /chomáč vůně, snítka bílé páry – / a pak slza na těch krásných lících, / to je vše, co zbývá po básnících, tak zní Seifertovo ohlédnutí za popraveným Vladislavem Vančurou.
Vzpomínka letí k Vltavě. Píšu neznámému kamarádovi Karlovi z lesa: „Sedím u přívozu Podhoří, loď nese jméno Baba. Lidé cestují z jednoho břehu na druhý, čas se dělí jen na věčná připlouvání a odplouvání. Vtírá se myšlenka na poslední břeh. Možná se cestou přes neznatelný proud Vltavy rozplyne v mlze, Charón skočí do vln jak ve filmu Hanba od Ingmara Bergmana a nechá cestující na pospas prázdnotě. A oni budou přemýšlet: Jsme ještě živí? Mraky leží nízko nad Trójí, někde v nich nebo nad nimi už ve slunci hučí dopravní letadlo. Nízko nad řekou letí v hejnu rackové, věrně je následují odrazy jejich bílých křídel. Za nimi pluje osamělá labuť, naproti ujíždějí sem a tam vlaky.“ A Karel mi odpovídá: „Zdravím převozníka přes vltavský Hádes. A kde je ta prázdnota? Ještě jsem jí nikde nezahlédl. Všude je pořád a pořád něco, i když většinou ne to, co bych chtěl. ‚Nedoplul jsem dosud druhého břehu svého žití’, zpívá malý bengálský chlapec v černobílém dokumentu o R. Thákurovi v jeho písni kdysi v sedmdesátých letech tehdejšímu mladíčkovi Karlovi. A já si dodnes pamatuju ten obraz, hlas a jsem schopen i zapívat přesně melodii s částí slov. Thákurovo velmi časté podobenství. On se hodně pohyboval na loďkách a z toho bral příměry. No tak strč tomu převozníkovi pod jeho kápi čokoládový penízek od Mikuláše (v Praze dle ceníku až 1500 Kč za návštěvu) a plujme mlhou dál.“
Text a foto Roman Szpuk
PŘEHLED MINIATUR
Rok 2025
1. Nad lesy plují tři krkavci
2. Zůstat na místě
3. Něžné souboje
4. Pařez
5. Únor
6. Třinácté komnaty
7. Bůh rady nedává
8. První letošní hřmění
9. Není cesty zpět
10. Srdce a růže
11. Bílá v bílé
12. Neopětovaný dotek
13. Nepotřebuju ani borůvku
14. Třepetající palety
15. Hummel na Boubíně
16. Okna a kočky
17. Daleké lesní požáry
18. Bzukot Šáhedů
19. Veliká Zahorivka
20. Charkovské pokání
21. Máme toho času plné talíře
22. Přikládat obklad
23. Lichtenwald
25. Pouť uzdravuje
26. Šumavské turbovandry (se vzpomínkou na Ferryho)
27. Chaos města a rosa hor
28. Mlčení mrholení
29. Cíl
30. Podzimní střípky
31. Okružní cesta
32. Měsíc nad inverzí
33. Světlo
Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy
13. Třasořitky
14. Pavouk, meteor a bludiště
15. Večer před západem slunce
16. Čapájev
17. Fantazie
18. Liška
19. Žena, motýl a bouřka
20. Milosrdenství
21. Defilé
22. Chtěl jsem něco říci
23. Mentolové meditace
24. Parnasie
25. Moudrost
26. Parýzek
27. Nahoře jahůdka jako hlídačka
28. Temný dům
29. Marnost slov
30. Slastné bloudění
31. Podzimní vitráže
32. Dušičkové inverze
33. Těžké je svítání
34. Zpomalení času
35. Vyhořelý domov
Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom
