Miniatury : Šlépěje

18 ledna, 2026
12:00

Šlépěje

     Jak melancholicky píše o zimních stopách Jaroslav Seifert: Šlápoty ve sněhu / ztrácejí přesný obrys a už je také šero. / A já tu ještě čekám. / Na koho? A proč? / pak trochu pršelo a bylo jaro, / uběhl rok, pak druhý, třetí, / a byl to celý život. / A ten, kdo tu přechází, / je někdo jiný, to už nejsem já.
     Nyní šero není. Obloha je prosvětlená padajícím sněhem i sluncem, které svítí kdesi daleko za clonou mračen. Chumelenice houstne. Ale stopy člověka, který šel přede mnou, ještě nezapadaly. Ještě jsou znatelné a já se pokouším napojit na rytmus chůze neznámého. Asi to byl muž. Zjišťuju, že tak dlouhý krok nemám, že zaostávám vždy o větší a větší kousíček. Neznámý mě předchází, i když je už dávno někde přede mnou. Chci se ho udržet, ale zjišťuju, že bych musel jít příliš rychle, až nepřirozeně protáhnout krok. Stačím s dechem? Prodluž krok, prodluž krok, volal kdysi nějaký trenér na mladého běžce, když mu závodník v čele začal unikat. Ale už nejsem chlapec. A neznámý zřejmě opravdu zrychluje, vzdaluje se mi, jeho stopy jsou stále zapadanější. Nebo chumelenice přidává na intenzitě. Prosněžený prostor mezi námi houstne mnohými vločkami. Až z nich přechází zrak. Padají mi na brýle, na kterých tají. Voda mi z nich přetéká na tvář. Ale nejsou to slzy. Vločky slz – jak krásný žal. Jak to, že existuje sněžení? Je to zázračné, jak led tvoří ve vzduchu své křehké krajky.
     Není to tak dlouho, stál jsem při -13 stupních Celsia pod churáňovskou noční oblohou. Posvítil jsem baterkou k zenitu. Ze tmy se vynořovaly jednotlivé sněhové hvězdice, po plochách se zvolna snášely, každá zvlášť. Rozhodně nechumelilo tak hustě jako dnes, kdy se snažím zavěsit za chodce, kterého nemám šanci dostihnout. Možná jsem tím chodcem já sám. Snažím se stačit tomu, co si ze sebe pamatuju z dřívějška, ale zákonitě se budu jen opožďovat. A protože chumelenice neustává, šlépěje, které doháním, brzy zapadají, až se sobě ztratím v marné snaze dohnat svou minulost. Vždyť nestárne, zbývají jí ještě všechny síly. Jak se tedy zachovat? Zastavit uprostřed klidné mrazivé noci, až se ve svitu baterky budou k zemi snášet ojedinělé sněhové hvězdice. A tady na sebe počkat, až se budu vracet z druhé strany.

Text a foto Roman Szpuk