Miniatury : Lednové barvy

15 února, 2026
08:00

Lednové barvy

Hájenka na Knížecích Pláních je takřka prázdná. Sedí tu jen Marek a vypravuje mi zajímavý příběh. Vlastní velký pozemek, který má více než hektar. Je dobře oplocený, přesto se na něm jednoho dne objevila srnka. Kudy se dostala dovnitř? Marek neví. Zrána míří na místo, kde ji naposledy spatřil. Objevuje ve sněhu vyležené místo, kde srnka nocovala. Sníh pod ní odtál až na trávu. A Marek si uvědomuje nepochopitelnou věc. Na místě, kde srnka nocovala, pohřbil před dvěma roky svého psa, Besii. Srnka si vybrala nocleh na jeho hrobě. Marek se domníval, že k němu srnka zabloudila nějakou náhodou, a tak ji vyhnal. A přesto se noc co noc vracela na totéž místo. A teď už ji nevyhání. Nosí jí tam nějaké dobroty. Cítí srnka sílu toho místa? Ví, kde se ukládá k nočnímu odpočinku?

***

     Vycházím před Hájenku. Dívám se k severu a čekám. Začíná to nenápadně nachovým přísvitem na pozadí temné oblohy. Zprvu si nejsem jist, jestli tu záři spíš jen nevábím, jestli ji vyhlížením nepřivolávám ze zatemněných nebeských komnat plných hvězd. Ale pak záře nabývá na intenzitě. Připomíná plátna Marka Rothka. Začíná se zvedat šarlatová klenba, kterou zdola prosvěcují reflektory světlejších odstínů. Chrám polární záře se zvedá. Nepotřebuje k tomu námahu mnoha paží, ať andělských či lidských. Purpurová zář prosakuje a pak se pod ní prosvětluje zelený pruh odříznutý černým obzorem lesa. Minuty plynou v očekávání. Beru si druhý svetr, teplota již určitě klesla pod -10 °C a já stojím na místě a rychle prochládám. Ale odejít nechci. Vtom se výš nad rudou základnou rychle provaluje pás světlých skvrn. Nalévají se sytou světlou zelení a protahují od západu přes sever až k východu jako pomalý příboj. Narůstají jedna za druhou, stačí jim pár sekund a opět zhasínají.
     Číšnice Michaela už odjela do Vimperka, ten ale leží pod příkrovem mlhy. Ví, co se děje nahoře, neváhá, usedá do auta a spěchá zpátky na Knížecí Pláně. A tak tu přecházíme oba sem a tam a hledáme nejlepší místo k pořízení fotek. Zmrzlý sníh nám skřípe pod nohama. Na Hájence svítí tři okna. Za jedním dosud bdí tři nocležníci, George s Austrálie s vnukem a skialpinistka Kamila, která sem dorazila z Plechého. Zda tu krásu vidí z okna? Náhle se na západě vyřine v podobě akvarelových květů nejsilnější záře. Sníh se zbarví do zelena. Ale opět to trvá jen chvíli a gejzír ztrácí energii a pohasíná. Za chvíli se vše opakuje a pak ještě třikrát. Bledá vývěra se rozstříkne a opět uléhá a vsakuje do tmy. Pod jakým tlakem se nyní ocitá temná noc! Denní světlo oslňuje, to až tma odhaluje škvíry k jinému světlu. Vedou do nitra, ke světlu v centru bolesti. Nabízí jedinou možnost a dává schopnost se soustředit. Proto mám raději noc než den. Noc je výzva objevit ve tmě jiné světlo. Pod ochranou utrpení nalézt východisko. Lidé se noci bojí, mohou ji považovat za nepřítele, ale je třeba si z nepřítele udělat spojence, tak nějak to řekl Carlos Castaneda.
     Teprve po půlnoci zář hasne. Ještě dlouho při obzoru nepohnutě září zelený obrys hor. Sedíme s Michalou v hospodě a usrkáváme padesátiprocentní slivovici. Čtyři hodiny jsem stál pod mrazivou horskou oblohou a teď ne a ne se zahřát, třebaže peřina je teplá a pokoje jsou vytopené.

***

Sníh je tu hlubší, než jsem předpokládal. A u hranice má na sobě ledovou krustu. Zakopnu o ni a už jsem na všech čtyřech a ne a ne se zvednout. Rukou se nemám jak opřít, hned se propadá. A v nohách nemám dostatek sil. Nakonec se přece jen vzchopím a stojím. Fotím Flexaretou holé torzo smrku, ke kterému se občas vracím jako k mudrci pro radu. Vybaví se mi dvojverší básníka Petra Kabeše: ještě ne otázka / a už ne odpověď. Docházím k hranici, ke křížku u mostku, pod nímž protéká na bavorskou stranu Červený potok. Břehy a kameny jsou pokryté bohatou jinovatkou. Je jisté, že pod mostkem protéká ledový vzduch z louky, která na české straně vytváří mělké údolí. Klasická mrazová kotlinka. Krystaly neuvěřitelně citlivé na světlo, se třpytí i v hustém stínu pod smrkem, stačí jen trocha slunečního svitu, ihned mu odpoví prachem zrcadel.
Scházím k potoku, hned za hranicí je bavorská automatická meteorologická stanice¹ . Opakuje se scénář: Dojdu ke břehu a probořím se sněhem takřka do potoka. Zpod závěje vyběhne myš, rychle přeběhne led a zmizí ve sněhu na druhém břehu. Obdivuju obří krystaly jinovatky. Některé připomínají hvězdy s paprsky dlouhými i několik centimetrů. Jinde se objevují bělostné perutě, jako by po ledu letělo hejno ptáků s natolik opeřenými křídly, že ani není vidět jejich tělo. Tu se mi přímo před očima mihotají drobné světelné body. Nejprve si myslím, že jsou to ojíněné větve. Ale je bezvětří a tyhle body pomalu tancují. Chvějí se v jakýchsi neznatelných proudech. Tajemství nejtišší modlitby. Ach, vždyť to jsou krystaly zmrzlé mlhy. Musí tu stále být hodně pod nulou. Stojím na místě a dívám se tam, kde do stínu pod smrk pronikají sporé paprsky slunce. To není ostré jiskření, kterým se projevuje zmrzlá mlha v plném slunci, to je temný svit zvířeného diamantového prachu. Reaguje na sebemenší pohyb vzduchu. Na jednom místě se vytváří nenápadný vír. A světelné body mění své barvy, obsahují snad všechny odstíny spektra. Čas tu přestává existovat. Zní jen proud Červeného potoka. A pak po pěti minutách představení končí.

***

Ve všední den a mimo sezónu bývá na Hájence klid. Střídají se tu osamělí turisté, sportovci a tuláci. Skialpinistka Kamila nemluví takřka o ničem jiném, než o svých sportovních výkonech. Jezdí po všech možných horách, a protože je na Šumavě zledovatělý sníh, vzala si skialpinistické lyže. Kamila mě však poučuje, že nejde o klasické skialpy ale o běžky backcountry s kovovými hranami. Navíc na skluznici přilepuje pásy. Jezdí s nimi i z kopce. Včera vyrazila na Luzný a vrátila se až za tmy. Nedávno jí zemřel otec. Celý život nepotřeboval doktora. Stačil jeden nešťastný pád ze schodů, poranění míchy, následný zápal plic a tělo nevydrželo. Její matka se hroutí, dokonce i pes labrador (prý je to vegetarián) je ve stresu. A na ní teď leží starosti. Kdykoliv může, hledá útěchu na horách. Potřebuje si dát do těla, aby pak mohla spát. Ale když to přežene a dorazí příliš unavená, rozpálené tělo jí nedovolí usnout. Kamila je štíhlá žena s dlouhými vlasy. Když mluví, pohrává si s nimi. Vstane-li a někam odchází, obdivuju její svalnaté vypracované nohy a zadek. Včera jsem měl pod divoce a přece tak ladně se barvící oblohou pocit, že ty barvy nějak komunikují s energiemi jejího nahého těla. I ona mluví o samotě. Snad proto mě její rozsvícené okno vábilo stejně jako dokořán se rozprostírající barvy polární záře. Přechází po horách náročné trasy, nejen v Čechách, ale třeba i ve Skandinávii. Kdopak by jí stačil? Možná pár kamarádek, které jsou stejně vytrénované. Strávila na Hájence dvě noci a pak se vydala do Prášil.

***

     Večer byl ohlášen další návštěvník. Jenže už se setmělo a on se někde ztratil. Volal číšnici Michale, že spadl a utrhl si podrážky běžkařských bot. Ale mobil mu dlouho nevydržel. Baterka se vybila. Tak Michaela nasedla do auta a jela ho hledat do Borových Lad. Nikde nikdo. Vrátila se. Další pokus neznámého o zavolání skončil opět nezdarem. Je to marné, venku mrzne více než předchozí noci a baterie v mobilu nic nevydržela. Není dobré zahrávat si s mrazem. Vloni těsně přes Silvestrem umrzla na Stőgerově Huti tři sta metrů od baráku paní Karabcová. Zlomila si nohu. Našli ji až k ránu. Teplota té noci klesla na -18 °C.
     Michala ztraceného turistu během druhé jízdy naštěstí našla. Vydal se špatnou cestou, běžky v ruce, podrážky v tristním stavu. Stoupal k Bučině, pak si uvědomil svou chybu a vrátil se. Když jej Michala vede do lokálu, ještě ho nevidíme, ale už slyšíme klapot jeho zpola odtržených podrážek. Připomíná to taneční chůzi stepaře. „Žofrééé…“, prohodí Marek.
     Neznámý s námi sedí v hospůdce. Nejdříve, snad ze slušnosti si dává Sprite a colu, pak rychle přechází k tuplákům a já s ním. Je jisté, že ani on nebyl zcela střízlivý, když vyjel z Borových Lad. Má odřenou tvář, jak spadl. Jmenuje se Honza a živí se jako pasíř a zámečník. Jeho podnik se jmenuje Žofreho dílna. Ukazuje nám fotky, co umí. Říká, že potřebuje svobodu k tvorbě. Jeho bývalá žena mu v práci moc nefandila. Žárlila. Psalo mu hodně žen, které mu zadávaly umělecké kovářské práce. Osaměl se svými čtyřnohými kočičkami. Jen jednou zkusil navázat vztah. Ale kamarádka by mu doma všechno organizovala. Chtěla uklidit kočičí pelíšek. „To je Andělky krabice, na tu nesahej,“ musel ji okřiknout. A tak jsme se na Hájence postupně objevili tři samotáři.
     Noc byla ledová, na Knížecích Pláních klesla teplota na -29,8 °C. Ráno nás Michaela vzala do Borových Lad autem. Jeli jsme krokem. Honza mě chtěl vzít do Vimperka svým mercedesem, ale auto ani neškytlo. Není divu v -28 °C. Naštěstí jel kolem dobrý člověk, půjčil nám kabely a pak už i Honzův bourák spokojeně zabroukal.

1) Poznámka ke zmíněné stanici pochází od Jendy Procházky: „Bavorský nadšenec se jmenuje Martin Bohmann, ale ohledně stanice Finsterau-Scheuereck u Červeneho potoka mi psal, že ji zřejmě zruší a přesune jinam. Na stránkách už ji nemá. Jinak on instaluje a provozuje stanice Davis Vantage Pro, tedy jako má Ivoš Rolčík ve Volarech nebo Marek na Homolce, akorát nějaké novější modely. Další podobnou má třeba v Haidmuhle, Dreisesslu nebo u Schnellenzipfu, ale třeba také na Mitterdorfu nebo pod Malým Javorem. Sama zajímavá místa, je to nadšenec přes měření a počasí.“

Text a foto Roman Szpuk