Tání
Aby ti Bůh mohl hodit moták k záchraně, musí jej zmuchlat v neviditelné dlani, dlaničce menší, než je dětská. Prohodí ti jej mříží mraku, také neviditelnou. A on padá k tobě a během letu se rozloží do vločky. Marně hledáš zápis, není tam. Tajemství je sděleno skrze tvar tak pravidelný, že dává smysl. Řád hvězdice, která je křehká a pomíjivá, může zaskočit nečekané oteplení a tání. Sněhová vrstva, do které jsi mohl kopnout, a zvířil se bílý prach, se najednou lepí na boty a tvoje chůze se do ní boří tíž. Začíná pršet a z vodních kapiček už nepřečteš nic. Vsakují do břečky, kterou se kráčí stále obtížněji. Místy se pod sněhem objeví louže, sněhová hmota se po došlapu rozstříkne do všech stran. Většinou se zvedne teplý vítr a oblaka klesnou na lesy, povalují se po nich v přívalech větru. V jehličí se rozezvučí chorál kapek a ptáci se pokoušejí o jarní popěvek. Nejblíž mé duši je melancholický zpěv hýla. Stejně jako cizojazyčnou poezii nelze jej přeložit do slov mé mateřštiny. Ví hýl, jak melancholicky jeho zpěv zní? Nejsou jeho tóny podobnými motáky, které mi prohazuje Bůh v podobě do vloček se rozkládajících tajných zpráv určených jen mně?
Obleva –
ke zpěvu hýla
se přidal i okap.
Vzdát poctu vyhořelému vztahu lze jen mlčením. Samota jím ještě ztěžkne. Především o vzpomínky. Skláním se nad mobilem, vím, že to dlouho nevydržím. Ve chvíli, kdy natáhnu prst, abych napsal Klubíčku zprávu, ozve se zvonek u vrat stanice. Stojí tam nějaký mladíček, snad ještě student, a drží v ruce smotaný arch papíru. Je to jedna z mých kreseb, které prodávají v bufetu. Chce ji podepsat. Čím jsem si zasloužil jeho obdiv?
Připadám si jak zapomenutý člověk, vyhřezlý z tohoto světa, z nějž nezbylo už nic jiného, než bolest. A nadšený mládenec má spoustu otázek na jazyku. V jeho úsměvu se mísí rozpaky splývající s neurčitým obdivem. Přesto nezapře sebevědomí, které patří k jeho věku. Naše světy jsou tak rozdílné. Jeho ideály jsou trochu okázalé, já jen těžce a z propasti svého nitra zvedám slova a zdá se mi, že už za žádným nedokážu stát. Nejraději bych mlčel. Podepisuju mu svoji kresbu a jako bych bloudil liduprázdným lesem svého nitra, loučím se s ním u vrátek.
Znovu usedám k mobilu. A znovu zvedám prst, abych začal psát svoji marnou zprávu. Zbytečná slova, která jak zrno rozsévače dopadají na kamení, kde už nikdy nezapustí kořeny. Tentokrát mě zadrží zakrákání krkavců. Vycházím na ochoz, pětice černých ptáků krouží nad stanicí. Dívám se na ně jak ve vytržení, jsem si jist, že přiletěli jako posila mého z posledních sil bráněného mlčení. Co mi asi svými manévry chtějí sdělit? „Zadrž!,“ nic jiného v jejich pohybech nečtu. Jsou to černí andělé strážní, mají za úkol střežit můj černý oheň. Bez slova vysvětlení. Co si počít s jejich zvěstováním? Hle, Panna nepočne a neporodí, už ne, už je pozdě. „Je dvojí zabouchnutí dveří, / za nimiž až druhé ticho jest,“ vybaví se mi dvojverš básně, kterou jsem nikdy nedopsal. A za těmi dveřmi rodí se sen téže bolesti, jen s jinou ženou.
***
Přijela mě navštívit Lesana, žena štíhlá a drobná, lehká tanečnice. Nejdřív mi zavolala: „Tady Lesana. Už nevíš která, viď?“ Nevěděl jsem. Ale pak jsem si vzpomněl. Před rokem a půl jsme se potkali kdesi na Moravě na večeru poezie. Hrála
kapela, která nás pozvedla k tanci. Myslím, že tenkrát kromě nás dvou nikdo netančil. A teď stojíme v předsíni meteorologické stanice. Díváme se na sebe, objímáme se. Je tak drobná, až se bojím víc ji k sobě přitisknout. Pak popíjíme čaj v kuchyni.
Lesana je už mnoho let rozvedená. Milovala svého muže, se kterým žila velmi chudě. Pak přišla sametová revoluce a on chytil příležitost za pačesy. Začal podnikat s počítači a rychle zbohatl. Peníze zaplnily celou jeho mysl. Přestal vnímat Lesanu i jejich synka. Začal se chovat arogantně. Doma byla napjatá atmosféra. Klasická zlatá klec. Jednoho dne už to Lesana nevydržela, sbalila si pár věci a odstěhovala se někam k Praze do takřka holobytu. První noc ležela se synem na matraci. Pod okny projížděla auta.
„Slyšíš?“ zeptal se její syn.
„Copak?“
„Tohle je ráj,“ řekl syn. Bylo mu tenkrát jedenáct let.
Když se jí ptám, kde teď bydlí, nedokáže přesně odpovědět. Nejraději spí venku nebo v otevřeném autě. Pendluje mezi Moravou a Brdy, kde má nějakou boudu. Baví ji objevit nějakou barabiznu a tu pak zvelebovat. Loučíme se s Lesanou na verandě. Opět se objímáme a naše rty se dotknou, pak jazyky. Líbáme se. „Jak dlouho jsem se takhle nelíbala,“ povzdechne Lesana. Odchází do mrazivé noci.
Je už tma. Další den si dáváme sraz v lese na cestě mezi Dobrou Chatou a Churáňovem. Jdeme pak spolu na večeři. Lesana toho moc nesní. Dá si jen brambory s máslem a nějaký salát. Sotva vypije jedno pivo. Pak platím a z peněženky mi vypadnou na podlahu nějaké mince. Lezu po čtyřech, sbírám je a když už si myslím, že mám všechny, udělá Lesana dva kroky, shýbne se pod lavici…
„Počkej,“ hlesne překvapeně. „Co to tady…“ Až z rohu, kam už skoro není vidět, vytáhne prstýnek.
„Tady někdo ztratil snubák.“
„To je můj“, přiznám.
„I já se s mužem vzala v kostele,“ odpovídá smířlivě Lesana. „Teď se občas vrací. Jdeme někam na výlet, už jen jako kamarádi, pomáháme si. Chce za mnou přijet i sem na Šumavu.“ Pak mi zašeptá: „Nenos ho, schovej si ho do nějaké krabičky, aby se ti neztratil. Bude ti odhánět nápadnice. Nosila jsem snubák jen týden po svatbě. Překážel mi. Když mi umřela maminka, vložila jsem ho do urny s ještě nějakými dalšími cetkami, nějakou uschlou růží a řetízkem, už ani nevím, proč.“
Více si nevysvětlujeme. Je čas k návratu na stanici. Třebaže má Lesana před penzionem auto, chce jít se mnou pěšky vzhůru ke stanici. Už se stmívá, louka je příkrá, v mokrém sněhu to klouže. Dáváme si přednost, aby ten druhý šel po lepší cestě. Vedeme se za ruce, ale každou chvíli se zastavujeme a tiskneme se k sobě, líbáme se a hladíme. Otřesená důvěra v něhu ženy se zvolna vrací zpět jak pramínky vody po lijáku do vyschlého koryta potoka.
***
Hned následující směnu se Lesana objevuje opět u mě na stanici. Za okny žene vítr mrznoucí mlhu, která se usazuje na větvích, přístrojích i plotě v podobě námrazy. Sněží. Přibylo mnoho sněhu, dostáváme se k půl metru. Pohladil jsem jí ňadra.
“Kamarádsky,“ prosí. „Nikdy jsem nenosila podprsenku. Ani žádné šperky, náušnice, náramky. Jsem Lesana.“ Nevím proč, z nějakého důvodu mi vadí, že nemá alespoň náramek. Snad že náramky měla ráda Klubíčko?
„Můj bývalý manžel má leukémii,“ říká mi v kuchyni, kde se opět stmívá. „Nedokážu teď navázat žádný vztah. Ale nechtěla jsem dělat mrtvého brouka, tak jsem přijela sem ti to říci. Nemám ráda, když se někdo odmlčí, zmizí jak duch. Je dobré říci si vše upřímně.“
A přece se ke mně následující den znovu vrátí. A ten další znovu. Venku se v pátek vyjasnilo, sníh jiskřil pod mrazivou azurovou oblohou. Pak se začalo rychle oteplovat, na Šumavu vtrhl déšť a spolu s teplým větrem snižoval sněhovou pokrývku až o deset centimetrů za čtyřiadvacet hodin. Lesana chodí po kuchyni. Dívá se na hrníčky, říká, že jsou otlučené a že příště přiveze nové. Zajímá se, kam ukládáme prkýnka na krájení. Pomáhá mi umýt nádobí. Jako by přijímala ten prostor tady na stanici za svůj. Najednou cítím závan domova. Jenže dříve nebo později odsud budu muset odejít. A co bude dál? Vím, že je to jen sen, ale takový, nad nějž není většího blaha. Objímáme se na rozloučenou, dlouze se tiskneme v sobě. Náš dech se sjednocuje v jeden. Dýcháme ve stejném rytmu, nádech a výdech. Pak se mi ztrácí v temnotě, mlze, vichru a dešti. Řekni, co se mnou teď bude / až zbyde jenom vítr? / Bůh při stvoření spáchal sebevraždu, šeptá španělský prokletý básník Leopoldo María Panero.
Stojím ještě dlouho venku a nechám se promáčet. Prašan je sníh mládí. Ve sněhové břečce už se nedá tančit. Ale lze pozvednout k obloze tvář a číst jí déšť, nechat se hladit jarním větrem. Co na tom, že tohle jaro už bude patřit někomu jinému, že už mi ubývá čas a žádný moták propašovaný ke mně do vězení nitra už nerozluštím.
sestup z jarních hor –
voda na cestě
předhání potok.
Text a foto Roman Szpuk
PŘEHLED MINIATUR
Rok 2026
1. Šlépěje
2. Pírka a Šutr
3. Úprk osamělého člověka
4. Lednové barvy
Rok 2025
1. Nad lesy plují tři krkavci
2. Zůstat na místě
3. Něžné souboje
4. Pařez
5. Únor
6. Třinácté komnaty
7. Bůh rady nedává
8. První letošní hřmění
9. Není cesty zpět
10. Srdce a růže
11. Bílá v bílé
12. Neopětovaný dotek
13. Nepotřebuju ani borůvku
14. Třepetající palety
15. Hummel na Boubíně
16. Okna a kočky
17. Daleké lesní požáry
18. Bzukot Šáhedů
19. Veliká Zahorivka
20. Charkovské pokání
21. Máme toho času plné talíře
22. Přikládat obklad
23. Lichtenwald
25. Pouť uzdravuje
26. Šumavské turbovandry (se vzpomínkou na Ferryho)
27. Chaos města a rosa hor
28. Mlčení mrholení
29. Cíl
30. Podzimní střípky
31. Okružní cesta
32. Měsíc nad inverzí
33. Světlo
34. Převozník
35. Vodní hodiny
Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy
13. Třasořitky
14. Pavouk, meteor a bludiště
15. Večer před západem slunce
16. Čapájev
17. Fantazie
18. Liška
19. Žena, motýl a bouřka
20. Milosrdenství
21. Defilé
22. Chtěl jsem něco říci
23. Mentolové meditace
24. Parnasie
25. Moudrost
26. Parýzek
27. Nahoře jahůdka jako hlídačka
28. Temný dům
29. Marnost slov
30. Slastné bloudění
31. Podzimní vitráže
32. Dušičkové inverze
33. Těžké je svítání
34. Zpomalení času
35. Vyhořelý domov
Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom
