Miniatury : Past

13 března, 2026
12:00

Past

     Vystupujeme s Pošťákem v Blažejovicích z autobusu a mizíme v motorestu U Bobana a Césara. Boban je tělnatý číšník, César pes, který nás vítá mohutným štěkotem. Pod lampami s věkovitými stínidly sedí jen tři chlapi, v lokále se stmívá. Ten, co sedí až u pípy, mudruje: „Vypiju už sotva čtyři piva, musím pak v noci na záchod, nechce se mi z hnízdečka.“
     „Tak si dej láhev k posteli,“ radí mu druhý, který tu spořádává sytou večeři a říká, že už třicet let nekouří.“
     „No jo, láhev. Kamarádka, co s ní dělám ty pohyby, mi říká, že prej jsem moc velkej, do petky ho nestrčím, začal jsem hubnout, asi se mi to vrazilo jinam.“
     „Ona je vdaná, ne?“
     „Ze začátku mě to iritovalo, pak v pohodě, každý na svém písečku, včera jsem přijel, měl jsem nakládku, na hodinku a půl si mě vyzvedla, v klídku…“
     Piju kávu, Pošťák by si asi dal ještě jedno pivo, ale míříme k Janě do včelína, která drží suchý únor. Nechceme ji pokoušet k pití a sebe také ne. Venku už zapadlo slunce, temně modrý Bobík se zvedá k obloze, jeho vrchol zdobí kondenzační pruhy letadel. Přecházíme potok U Blanického mlýna a stoupáme vzhůru k bývalým Cudrovicím. Na hřbitově svítí pod křížem červená lampička.

***

     U včelína hoří oheň. Jana nám nabízí mátový čaj. Pak přináší talíř se zeleninou, nakrájenými rajčaty, ředkvičkami, cibulí, s buřty, hořčicí a chlebem. Rozhrabuje žhavé klacky, které místy jen doutnají, jsou mokré a kouř klesá od ohniště do lesa ke kapličce, slévá se s noční tmou v jedno. Z lesa se ozývají zvláštní zvuky.
     „Liška štěká, nepřítel je nablízku“ komentuje to Jana. „Nebo že by to byl rys? Ale asi to bude srnec.“
     „Srnec?“ divíme se.
     „No jo, Srnec, to je kocour, co se k nám přidružil, on se tak jmenuje. Zrzavý, angorský, mývalí, znamení falešných přátel. Asi k vám přileze na půdu, ale když uvidí, že tam ležíte, zase odejde.“
     Samota a alkohol. Naše téma. Hvězdy špicují svůj svit, půlměsíc září u Jupitera a Blíženců. „Když mi bylo dvanáct, bála jsem si jít si sama koupit i zmrzlinu za korunu čtyřicet, chtěla jsem, aby šla maminka se mnou a řekla si o ni ona, alespoň nějaká komunikace. Pak samotu začal překonávat alkohol, to bylo na zábavách, na kuráž, přestali jsme se stýkat střízliví.“
     „Musel jsem si nasadit Antabus,“ přiznávám.
     „Maluju cyklus hub,“ pokračuje Jana. „A teď se chystám na hnojník. Antabus funguje podobně jako hnojník inkoustový, na to přišli v Rusku, když si z mladých plodnic dělali jídlo a pak se napili alkoholu, bylo jim zle.“
     „A jak ses octla právě tady?“ ptám se.
     „Já se sem vrátila z Prahy jako domů,“ pokračuje. „Chlap odešel, dcera byla dospělá, hrozné nájmy, vrátila jsem se do včelína, do téhle boudy, kterou si táta postavil už v roce 1951. Žije se tu dobře, jen peníze k přežití jsou třeba, tak dřu v lese, hele, mojí poslední šancí je dělat strážce v národním parku.“
     „To je bez naděje,“ říkáme jí s Pošťákem. „Ale zkusit to můžeš.“
     „Myslíte? A proč by mě nechtěli? Jsem celý den v lese, znám tu okolo každou cestičku…“
     „Tyhle posty si pohlídají známí, je to moc prestižní zaměstnání,“ namítám.
     „Bůhví, co bys dostala za okrsek,“ pokračuje Pošťák. „Bývá to docela velké území.“
     „Tak já měla naději, nakonec abych jezdila prodávat do Kauflandu“, povzdychne si Jana. „Mám fyzičku, jsem zdravá, chodím běhat, jé, to vám doporučuju, běhat, jak hned endorfiny stoupají.“
     “To já už nemůžu,“ lituju, „S bolavým kolenem uběhnu sotva sto metrů.“
     „Já denně běhám tři kilometry. Přijdu z práce, vracím se k sobě, zase jako holčička k lučním koníkům, když na mě rodiče neměli čas. Nad hovny poletují mouchy, chytala jsem je, i tu zelenou, vzácnou, rodiče mě sledovali. Být sama sebou pro mě znamená včelaření, obrazy, zahrada. A zbytek připadá práci, dřině, to ale nejsem já. Já jsem jednobitová. Co ráno začnu dělat, to pak dělám celý den, ať je to zahrada nebo štípání dříví, to není tak, že bych si řekla, teď dvacet minut budu štípat, pak zapálím v kamnech, pak nádobí, ne, když ráno začnu štípat, tak štípám celý den. Až začnu malovat, nebude už existovat nic jiného, nádobí ať si padá támhle“, ukáže ledabyle za sebe. „Co myslíte, dali by mi invalidní důchod, když řeknu, že nemůžu dělat nic jiného než malovat?“
     Venku přituhuje, svit půlměsíce se vpíjí do mrazem ztvrdlé závěje. Svítím čelovkou do lesa. Ze všech stran mě sledují svítící oči koček a kocourů. Ozývá se opět to zvláštní mňoukání.
     „To jsou kocouří hovory,“ říká Jana. „Poslouchejte. Je jim rozumět. Já ji miluji… Já ji miluji,“ napodobuje roztoužené mňoukání.
     Ustupujeme mrazu do boudy. V kamnech praskají bukové větve, tu a tam svítí soláry, doplňuje je pár svíček. Jana takřka bez přestávky hovoří o svém vytržení nad životem Jacka Londona. Líčí nám do všech podrobností peripetie, kterými musel projít. Je zřejmé, že ji zaujal jako krásný muž, odvážný, který šel do všech prožitků na plno. Dokázal opouštět místa, v nichž by se snad mohl cítit v klidu, s lehkostí dobrodruha, kterému je nová životní zkušenost nade vše.
     Jdeme spát brzy. Proud jejích slov nám vniká do mysli a vytváří v ní tlak. Vylézáme dost krkolomnou cestou na půdičku, přikrýváme se jen dekami a já děkuju prozřetelnosti, že jsem si vzal svetr. Při nejhorším přes sebe ještě přehodím bundu. Choulím se do klubíčka a dýchám pod deku, abych se zahřál. Ráno tu bude jistě mrznout. Ale to mi nevadí, hlavní je, že mám střechu nad hlavou a neusínám v prázdnu svého bytu.

***

     V prachatickém chrámu probíhá bohoslužba pro děti. Sbor zpívá písně, které jsem sám slýchal v útlém věku. Pak jsem se vzdálil Bohu a slova těch písní ztratila nade mnou moc. Vzpomínám si, jak mě kdysi unášela do vysněného spasení, kde budeme jednou s Pánem u společného stolu víno pít. Poskytovala mi útěk z bezútěšného mládí, s nímž jsem si nevěděl rady. A teď po tolika letech, snad po desetiletích je slyším znovu. Nyní ve stáří po tolika bouřích a kraších, v nichž zanikla, mají náhle nový význam, větší a hlubší váhu. Po tolikerém úsilí o vynoření jsou ohmataná a změnila svůj tvar. Jinak je uchopuju dlaněmi, pro které jsou jak stvořená, a přitom se mi zdají o mnoho těžší. Kdysi unášela ona mne, nyní je musím nést sám. V tom smyslu je slyším poprvé a nemohu se ubránit úžasu. O čem jsem zpíval tenkrát? A o čem zpívám dnes?
     Nezpívám. Není mi po ránu do zpěvu a nechápu, proč bych se měl stále usmívat, jak mi přikazují na obálce nějakého katolického časopisu. Nejraději se budím ještě do tmy. Past čtyř stěn a stropu zatím tak nesvírá, mohu ještě zavřít oči a tmu za víčky sjednotit se tmou na obloze. Vycházím ven až za svítání, je stále ještě zima, obloha bledne, jako by z ní smýval tmu vesmírný déšť. Ale je jasno. Za vimperským hotelem Zlatá Hvězda pokuřují tři dělníci, na židli sedí zřejmě jejich šéf, soudím tak podle jeho oblečení a podle slov, jimiž se domlouvají na pracovním plánu tohoto dne. „Nejdřív jsme slyšeli hukot nad námi,“ vypravuje šéf zážitky z Dubaje. „To byly přeletující rakety. Pak se objevily stíhačky. Nikdy bych to už nechtěl zažít. Dívali jsme se na hořící mrakodrap, pak to bouchlo přímo za námi. A oni: Nic neřešte. Jděte se koupat. Kolem bouchají bomby a jděte se koupat. Nejhorší byly ty mámy s kočárky u bazénů, děti se ráchají v brouzdališti, kdykoliv může přilítnout raketa. Já vím, že si koupili dovolenou, chtějí si ji užít, stálo to prachy, ale v tu chvíli tě prachy vůbec nezajímají. Hlavně už být doma. A vláda nic. Vůbec se nestará. Dvanáct letenek jsem koupil. Když jsme konečně vzlétali, doprovázely nás stihačky. Sem se to, co se tam děje, vůbec nedostane. Když někdo něco natočí a pustí na net, zavřou to. Pravá válečná dezinformace. A pocit z toho? Jen hrozný strach. Konečně doma.“
     U nás je zatím mír. Dojeli jsme s Lesanou na poutní místo Maková hora. Slunce hřeje, ráno, aby si člověk vzal svetr a zimní bundu, přes den může chodit v tričku. Je poledne, na barokním kostele svatého Jana Křtitele a Panny Marie Karmelské zní zvony. Ležíme na břiše vedle sebe, držíme se za ruce a tiskneme se k ještě studené zemi. Noříme tváře do loňské trávy a necháváme zvony, ať k nám jejich hlahol sestupuje shůry a proniká i zemí. Pak míříme k zámku do Zbenic.
Přecházíme po hrázi Sladkovského rybníka. Tady káceli olše. Ale už byly v květu, Stačí, že zavadíme o ležící větve, z jehněd se zvednou žluté obláčky. Za rákosím zahlédnu dvě hlavičky lysek.
     Jdeme se projít s Lesanou na louku, do níž se opírá večerní slunce. Stoupáme na holý kopec Hrbek nad Albrechtcem. Tady v trávě živoří drobné borovičky a skoro až nahoře obdivujeme záhadný kruh z kamenů, na západní straně přerušený. Podobá se ohništi, ale není tu ke spatření jediný uhlík. „Že by to bylo dávné obětiště?“ přemítá Lesana.
     „Tady jako by měla volně proudit ven energie“, ukazuje na prázdné místo v kruhu.
     Jaro vtrhlo do hor tak prudce, sníh ustupuje ve prospěch ostrůvků již odhalené a zmámeně vonící jarní země. Mezi kmeny borovic se naklání opuštěný včelín. Na okraji lesa tančí v rojích podél řady keřů roje jepic. Na paloučku Lesanu znovu obejmu. „Nemusíš se bát,“ říká mi, „stiskni mě víc.“ Pak se podívá vzhůru. „Co to tam je?“ ptá se. Jsme přímo v záběru myslivecké fotopasti.

Text a foto Roman Szpuk