Miniatury: Děsíš mě — Šumava.eu - webkamery, zpravodajství, počasí, uzdravuje,

Děsíš mě

     Jedu vlakem do Volar. Je pošmourno, nízká mračna halí okolní hory. Do vlaku nastupuje žena se čtyřmi mrňaty, každé má batůžek, na jednom z nich svítí žluté sluníčko s notami. Nesou s sebou jedny housle.
     Ondra Klišík ještě leží v posteli. Není mu příliš dobře, tři dny kalil, film Raději zešílet v divočině získal cenu Českého lva v kategorii dokumentů, tak se slavilo.
     „Jen lež,“ uklidňuju Ondru a sedám si ke stolu, na kterém stojí láhev finské vodky.
     „Udělalo se mi zle,“ přiznává Ondra. „Zrovna vyhlašovali náš film, režisér Miro hledal, kde jsem, chtěl mě pozvat na pódium, to on někde popíjí pivo, snažil se vysvětlit moji nepřítomnost. A já blil na záchodě.“

***

     V televizi běží film pro pamětníky, začínající právnička se snaží dostat z vězení nějakého recidivistu, nabídne mu práci ve své kanceláři, nakonec se do sebe zamilují. Ondra nemotorně vstává, celý se třese. Balí si cigaretu. S každým douškem vodky se jeho třes mírní a hovor se uklidňuje. „Nesmím se opít,“ říká Ondra. „Zítra jdu k doktorovi.“ Má bolavou patu, která se mu už měsíce nehojí. Pes Joint mu ránu olizuje. Ondra si ji musí převazovat fáčem. Ozve se zaťukání na dveře, vchází Jarda Maxa, který má penzion na Soumarském Mostě.
     „Pustil jsi ven slepice?“ ptá se podezíravě hned od dveří.
     „Pustil,“ odpovídá dotčeně Ondra.
     „Já jen že slyším kohouta, jak kokrhá ve stodole.“
     „No, kokrhá,“ řekne váhavě Ondra. „Je to kohout, ne? Kdyby to byla slepice, snášel by vejce.“
     Jarda si sedá k nám ke stolu. Na stěně visí zarámovaná fotka staré ženy.
     „Kdo to je?“ ukazuje Jarda na fotku.
     „Babička Kateřina,“ odpovídá Ondra. „Jak jen se jmenovala? Asi Klišíková. Ale možná…“, pátrá v paměti. „Říkali nám Hrčanovci. To byla naše přezdívka. Ale kde je pravá Hrčava? Jedna leží u polsko-slovenských hranic, možná nám tak říkali, že nás měli za Slováky. Ale tahle babička Kateřina měla geniální paměť. Znala z hlavy všechna spojení od nás do Rumunska, přes Slovensko. Pocházela jako my od Oradei, uměla slovensky, rusky, maďarsky. Kolik písní ona znala! Několik měsíců u nás pobýval etnograf Čestmír, jak on jen se jmenoval? Už nevím. To není důležité. Chodil za ní, všechno si zapisoval. ‚Kolik znáte těch písní‘, ptal se. ’Tak tri vreca‘, mávla rukou. Umřela, když jsem byl ještě malý kluk.“
     Ondra vzpomíná, jak si jeho táta vybral na Stögerovce zrovna tuhle chalupu. Stály tu dvě, tahle se mu zalíbila, ale na obci ji měli v plánu zbourat a nechat stát tu sousední, menší. A tak táta přehodil cedulky s popisnými čísly. A bylo to.
     Film pro pamětníky běží, ale ke mne proniká jen sporadicky v řadě neuspořádaných obrazů a útržků děje. Listuju ve zvláštním sešitu, jehož desky jsou polepené bílou krajkou. Je to ruční práce jakési Evy, která do něj zapsala myšlenky, podivné náměsíčné vzpomínky na utopeného Ferryho. „Proč existuje čas?“ ptá se na jednom listu. „Aby se neděly všechny věci najednou“, odpoví si sama hned na následující stránce.
     Film skončil. Ondra ladí trochu chaoticky jiné stanice. Nikde nedávají nic zajímavého, tak si pouštíme na gramofonu C & K Vocal. Stále dokola zní píseň Koho mít rád. Už tuším, jak se mi melodie bude odvíjet na Jedlovce v hlavě celou noc. Koho mít rád? Koho chceš najít?

***

     Doprovázím Ondru na benzínku, kupuje si zásobu tabáku. Venku si hned ubaluje cigáro, nabízí i mně.
     „Neměl bych tolik kouřit,“ říká zamyšleně.
     „Co všechno bychom neměli dělat,“ odtuším odevzdaně.
     „Jak je bez ženské?“ ptá se mě.
     „Nic moc.“
     Chvíli mlčí. „Kolem mě se pár ženských točí,“ dodá za chvíli. „Ale kdepak. Už nechci. Musel bych se o ně starat. Nebo by se o mě staraly ony. To je ještě horší,“ směje se. „Závidím ti tu Jedlovku,“ přiznává. „Víš, kdo tu boudu stavěl? Striko Janko, bratr táty. Oběsil se, žena mu zahýbala. Jeho syn se k ní pak choval zle, až jsem ho napomínal: Už je to dávno, to nemůžeš, je to přece máma. Jaké tam rostly buky. Teď když vidím datla a vím, že všechny ty staré stromy pokáceli, říkám si: Kde ti ptáci zahnízdí? Mám rád datly ale je jich málo. Jako děti jsme tam běhávali po pasece mezi maličkými boučky jak po louce. Teď už to jsou padesátileté stromy. Člověk na nich poznává, kolik let už uplynulo.“
     Stoupám na vrchol. V ústrety mi kráčí samotář Pavouk Hajner. Přeje mi klidnou noc. Musí se vrátit do civilizace, stará se o matku. Svými mohutnými zuby se na mě usmívá. Jsem to ještě já? Pozná na mě, že se sotva vleču? Nohy mám těžké, a když odbočuju do příkrého průseku na poházené mokré klacky, boty mi kloužou. Jsou to Planiky za pět a půl litru, pravý už trochu vybočující palec mě v nich tlačí. Nejsem robot. Ale někdy se tak cítím, když dělám věci mechanicky. Třeba tak chodím. Říkám si: Už bych asi neměl chodit, už mi na to nezbývá sil. A přece jdu. U sta hromů, copak se nahoru nevyškrábu? Pomáhám si kmeny stromů a když je možnost, posadím se na pařez nebo na mechem porostlý balvan a uvolňuju stehenní svaly. Na vrcholku obcházím boudu a hledám dříví, bude chladno a nechci brát místním ze zásob topiva. Hlava se motá, zatracené závratě. Chvílemi nemohu zvednout nohy, mám pocit, že se tu potácím z posledních sil. Konečně rozdělávám oheň a unaveně usedám. Knihu veršů Hvězdy jedna po druhé hasnou kupodivu nikdo neodnesl. Na začátek oddílu s názvem Silentio kdosi napsal čtyřverší: Když noc byla krásná / na hvězdy jsme koukali / smysl života v nich hledali / nalezeni.
     Vyjasňuje se. Docházím na vyhlídku s lavičkou. Rozevírá se tu rozhled od Stožce až po Bobík. Vějíř hor je rozložený, nikdo se jím však neovívá. Vítr fouká z opačné strany od severovýchodu. Slunce se nachyluje k západu. V oparu se zbarvuje do ruda dříve, než kdyby byl vzduch průzračný. Sedím jak v první řadě kina. „A teď se dívej, jako by to byl tvůj poslední západ slunce,“ šeptá mi vnitřní hlas, který se za mě modlí: „Soustřeď se, sleduj ten takřka neznatelný děj, už jej nikdy neuvidíš.“ A slunce se noří za obzor nalevo od Luzného. Poslední paprsek, tak a teď! Teď je konec.
     Přikládám do ohně. Tu mi třpytne Večernice v zajetí ještě holých větví. „Děsíš mě,“ píšeš mi, přestože jsme se už měsíce neviděli. Děsíš mě, děsíš mě. Děsíš mě, noci, kterou budu sdílet sám s hvězdami, se Síriem, Psí hvězdou, která blikotá na jihu. „Poslouchej“, napomínáš svého kdysi milého. „Koho?“ ptá se jak ze snu. „Třeba mě.“ „Já bych tě poslouchal, ale ty už mě nemáš ráda.“ Jak poslouchat toho, koho děsíme? Je třeba vnímat jeho slova se vší vážností, i když už nás nemá rád. Možná právě tehdy nám říká to podstatné. Ptám se, proč druhé děsím, i když nocuju hluboko v lesích, daleko od všech lidí. Všechno ve mně křičí: Nechci nikoho děsit. Nemusím už žít dlouho, není to nutné. Svět pokračuje dál, jde si svou cestou, přestávám mu rozumět. Ticho nočních hor nad ním zabouchlo poklop. Nejhorší je, že ztrácím orientaci i ve vlastní existenci. Vcházím do noci, z níž mě vysvobodí jen spánek. Zbývá už jen Večernice v zajetí holých větví, šperk z pokladu, z hrdla princezny dalekého západu. A věčně zpívají lesy.