Miniatury: Šumavský půst

Šumavský půst

Ach, námluvy jara. Kolik květů se dere k vracejícímu se slunci. Jsou to dlaně, které se chystáme stisknout, otevírají se jak oči, do nichž poprvé pohlédneme a už neuhneme, nanejvýš někdy sklopíme víčka, když žádost zaznívá z našich niter nejnaléhavěji. A právě v tomto čase vrcholí období půstu. Přichází nečekaně, kdy už se zdá, že oteplení definitivně promění tváře luk a zahrádek. Ještě ne, ještě musíme projít územím smrti. Namlouvání jara je přerušeno, věrozvěsti zůstali stát před dveřmi, nakonec dar květin museli odložit venku, protože kdybychom otevřeli, vnikl by za naše záda mráz. Raději ani nechceme vědět, co se v tomto čase děje s těmi bytostmi. Zavíráme oči, zacpáváme si uši. A ti, kteří měli přinést naději, ztrácejí se v šílenství gabrétských mlh.
V Mlynařovicích žil zvláštní človíček, říkali mu Zdeněček. Přijali ho na čas i k policii. Tehdy potkával své kamarády a hrdě jim hlásil: „No, my už všechno víme.“ „Co víte?“ snažili se z něj dostat. „No, už je konec,“ napínal je a koulel přitom očima. „Už spadla klec.“ Jednoho dne se oblékl do lesáckého. Do lesa přijel kamion s nákladem pletiva na oboru. Řidič ho spatřil, tak se ho hned zeptal, kam to má složit. „Tady,“ odtušil Zdeněček a bez mrknutí oka ukázal na místo, kde zrovna stál. A tak kamioňák složil celý náklad revírníkovi přímo před chalupu. Chodil všude s kočárkem. Objevil se u kamarádů. „Kluci, zapadli jsme,“ hlásil zkroušeně. Vyběhli ven, čekali, že někde uvidí v příkopu auto, ale našli jen Zdeněčkův kočárek v bahně. Ještě za života Ferryho potkal Ondru v obchodě. „Ty vole, ty už máš ruku?“ zeptal se ho udiveně. Spletl si ho s Ferrym. „No jo, už mi dorostla,“ odpověděl se smíchem Ondra.

***

Měl jsem sen, takzvanou suchou recidivu. Pil jsem do úplné opilosti, zůstal jsem ležet na ulici, všechny věci jsem poztrácel, nezůstala naděje, že je ještě někdy dohledám. Nedokázal jsem z toho snu procitnout, třebaže jsem byl už vzhůru. Před očima mi běžel digitální čas, nevím, co mi ukazoval, zda mi odměřoval, jak dlouho jsem pil nebo kolik mi zbývá ke smrti.
Vracím se na cesty osudu. Jedna z nich vede po východním úbočí Přílby. Občas se tam vydávám v době volna na stanici. Přichází čas, kdy klesající slunce dosahuje na hranu obzoru. Dotýká se ho, a jak jdu, kmeny stromů je zastiňují a opět uvolňují, takže blikotá. Mám pocit, jako by dávalo světelná znamení mé namáhavé chůzi, během níž hledám koordinaci pohybů, a zmocňuje se mě závrať. Ohmatává dno lesa a jeho unavené paprsky dopadají na kmeny stromů na východní straně po mé pravici. V těch kmenech se pod kůrou rozproudí krev. Holým pažím polámaných větví dává poslední transfúzi tohoto dne. Pak se na jednom místě les rozevře a tam zastavím. Dívám se do daleka. Pode mnou leží údolí Vydřího potoka s Paseckými slatěmi, nad nimiž se tyčí Hrb, Kamenná hora, a vše to uzavírá táhlý hřbet Basumu a Boubína. Krajina je dosud šedivá. Letošní březen je mrazivý, brzdí nadšení pupenů a uchovává úzkostně zbytky sněhu na okrajích lesů. V těchto dnech Šumavu začínám nenávidět jako krajinu jednotvárných depresí a úzkostí. Stále týž les, dokola se opakující kmeny smrkových monokultur, v nichž pahýly suchých stromů připomínají všudypřítomnou smrt.

***

Mám kamarádku v Karlových Varech. Žije v osamění se svojí psychickou chorobou, schizofrenií. Pojmenoval jsem ji Šílená Andělka. Nazývá mě kamarádem z hor. Posílá mi obálky s dopisy o několika holých větách a s dovětkem, že mě má ráda. Když ji nemoc sevře, prosí mě, abych už k ní neposílal různé biskupy, jeptišky a kněze, že už jich má plný byt a nevejdou se tam. Jsou to přízraky její nemoci. Do dopisů mi vkládá pastelky, často různé mariánské medailky nebo andílky. Mnohdy je jimi obálka doslova napěchovaná, takže když ji otevřu, rozsype se mi její obsah po podlaze. Nedávno mě požádala, abych složil k jejím narozeninám báseň. Zřídkakdy se stane, že mě někdo vyzve, abych napsal báseň k jeho vlastním narozeninám. Nanejvýš mě poprosí, abych několika verši překvapil jeho příbuzného či známého. Málokdy mu vyhovím, je těžké psát báseň člověku, kterého neznám. U Šílené Andělky je to jiné. Náš vztah je platonický, dáváme si jen na dálku nesmělá znamení. Připomíná to doteky paprsků slunce, které se teď kutálí při obzoru a blikotá mezi kmeny. Šílená Andělka je vlastně dítě, holčička v tomto světě bezbranná.

Pozvání k oslavě

     Diamant ztratilas v koruně buku,
     zářící večerní Venuši,
     zmámená oslavou – podej mi ruku.
     Kudy dál v soumraku netušíš.

     Nalej si víno, ať večer ti všechno
     andělé v lesní tmě odhalí.
     Hledáš, kde dneska spát, pod jakou střechou?
     Přijmi mé březnové pozvání.

     Vedu tě tmou nikým nepozvanou,
     možná, že v noci i zazebe,
     zjitra tě uvítám voňavou kávou,
     paprsky vrátí se na nebe.

     Posaď se k ohni a poslouchej se mnou,
     les obkládá hymnou vlahý stín.
     Slunce už zapadlo, staň se mi sestrou,
     hlavu si polož sem na můj klín.

***

     Ráno místo naděje leží v korunách stromů mlha. Je jiná než ta podzimní, která si lehá do mrazových kotlin a slatin. Tahle se drží i ve vyšších patrech lesa. A pak z ní začínají vypadávat drobné krůpěje. V -2 °C namrzají v ledovku. Pak je vystřídá houšť sněhových zrn a zrna po chvíli nahradí hustá chumelenice. Ale ani ta nemá poslední slovo. Na její místo se tlačí opět mrznoucí déšť. Ledovka se na vrstvě napadaného napůl rozmoklého sněhu mění ve sněhovou pěnu. Jen na kovových sloupcích plotu si ponechává konzistenci kluzké ledové polevy.
     Píše mi Magdon. Básník David Žák se kdesi potkal se svým jmenovcem, který žije ve Vimperku. Zděšen teď volal Magdonovi, že mě ten člověk na smrt nenávidí a chce mě zabít. Vybaví se mi grafiky Caprichos od Francisca Goyi. Na grafice 43 stojí El sueño de la razón. Spánek rozumu plodí příšery. Můj nepřítel jako by poodhaloval nebezpečí pochmurné Šumavy. Šerá monotónní sirá krajina plodí příšery. Když jsem se stěhoval z Teplic na Šumavu, varovala mě básnířka Květa Brožová, která se narodila ve Volarech: Nedělej to. Šumava je pochmurná. Zničí tě. Zamykám branku stanice. Tentokrát se vydávám na Popelnou horu. Míjím nízké boučky obalené pokroucenými loňskými listy. Stojí tu v neuspořádaném houfu jak francouzské vojsko před bitvou u Kresčaku. Angličané ho tenkrát rozmetali za pomoci lučištníků s dlouhými luky, které měly dostřel až 270 metrů. Jejich šípy pronikaly kroužkovou výstrojí i plátovou zbrojí. Boučky jako by na sobě měly zbytky takových měděných plátů, ubohé útržky brnění. Jsou to zoufalí rytíři, kteří se už jen z nedostatku sebevražedné odvahy tisknou k sobě.
     Na lesní cestě ke svatému Václavovi se ke mně blíží jezdkyně na koni. Kolem ní běhá černý pes. Zdravíme se, najednou se jí na tváři objeví půvabný úsměv. „Vy jste nás provázel na stanici v den otevřených dveří,“ vzpomíná si. A já jen v duchu prosím: Ještě chvíli se usmívej. Jsi mi andělkou, která těšila Krista v Getsemanech. Ale žena odjíždí na hnědákovi a už se za ní mohu jen dlouze dívat, jak se vzdaluje. A znovu se ztrácím v hlubokém lese. Stoupám k Popelné hoře: Musím překračovat padlé kmeny, ve větvích zaježděných do svážnice to klouže. Sotva popadám dech.
     Suťové pole na vrcholu beznadějně zarůstá. Stojím u divoké břízy s chaoticky rozpaženými větvemi. Jako by ji kdosi ukřižoval. Balvany jsou zhmotnělé údery 3. Symfonie Galiny Ustvolské. Mužský hlas v ní volá: Mírotvorče! Skladatelka se snaží prodrat k Nejvyššímu, o němž má představu, že přináší mír. Musela by takto volat, kdyby opravdu přinášel mír? Je potřeba prodírat se k věčnému pokoji peklem Golgaty? Každý úder skladby jen odkládá setkání s nicotou, je to kalich, který musel pít Ježíš a který mě prozatím minul. Za větvemi břízy se otevírá zpola zastíněný rozhled do šumavského podhůří, oblaka se trochu zvedla a formují se do neurčitých kup, trhají se o Javorník.
     Na pasece, kterou sestupuju ke Staré Huti, už sníh a led skoro odtál. Přesto, že teplota po celý den nevystoupila nad nulu, země už vstřebala trochu jarního tepla. Z ledovky zbyla průsvitná krusta vpečená mezi stébla. Do soumraku svítí jen malé smrčky, na nichž se všechen sníh udržel. Chvilku ještě stojím nad Sklářskou studánkou. Naslouchám její hudbě, nad kterou jako by se vznášela křídla dlaní nesoucích vodu k žíznícím rtům. Přecházím louku od Josefů zpět k Churáňovu. Docházím k okraji lesa, kde mi stojí v cestě hradba ze smrků. Když ji složitě obejdu, vidím na její druhé straně varovnou ceduli: Pozor! Ne tudy! Představuju si Ježíše, jak táhne svůj kříž na Golgatu a dojde k podobné hradbě s cedulkou: Pozor! Ne tudy! Vtom pípne mobil. Pošťák mi posílá zvláštní čtyřverší: Visí pošťák na provaze / v mlze, v deštích, na větvi /odplivněte si vy před tím, / chcípnul, neznal naději. Vida, jakou poezii plodí šumavské mlhy. Honza Kozár vzpomínal Na Koreji na Rosťu Tříprsťáka, pravidelného návštěvníka hostince zvaného Beton. Rád bubnoval na bongo. Už ve třinácti projevoval hudební talent. Ještě jako zlobivý chlapec složil text na repový rytmus: Zima, zima, zima mezi nohama, mezi tvejma, mezi mejma, mezi všema nohama. Text jak vyšitý pro mrazivý punkový pokřik.

***

     Končím směnu. Nad stanicí uhánění útržky mračen, nad nimi ve druhém patře visí závoje orografického altokumulu, jak se proud vzduchu za hřebenem zvlnil. Vítr sílí a sněžení houstne. K brance přijelo auto. „Někoho čekáš?“ ptá se Jarda, který mě přišel vystřídat. „Ne,“ odpovídám. Z auta vystupuje kamarád Jokulátor a fotí zmrazky ve stéblech trávy. „Vezmeš mě do Vimperka?“ volám na něj z ochozu. „Jo, ale ještě jedu do lesa fotit,“ odpovídá Jokulátor.
     Odjíždíme pod Popelnou horu. Odbočujeme doprava ke Krousovu a zastavujeme u Paulusů. Odtud se otevírá rozhled na západ. Dost tu fouká. Vzduch se opírá o okraj lesa a hučí ve větvích stromů. Tlačí se mezi kmeny a do jehličí a drtí chumelenici v bílý prach. Moc toho nevidíme. Sněhová přeháňka halí Huťskou horu i Obří hrad, vítr zvedá z cesty do výše prašan. Fotím mobilem zmrzlé louže. Okrajky ledu vykreslily kontury torza ženského trupu. Asi jsem nadržený, vidím ňadra všude. Ale pak už jen stojím a naslouchám hudbě jehličnatých korun. Vločky kolem mě tančí. Podobám se nemotornému tulákovi, který náhle vstoupil na ranní bál. Moje oblečení by se ale k takové kratochvíli nehodilo. Šlápl jsem do jedné z louží, led se propadl a bahno zpod něj mi vyšplíchlo až na kalhoty, ve kterých se mi tvoří první díry. Vypadám jak houmeles. Honza popochází po cestě, je skromný a krásu najde všude. Sněhovým popraškem pronikají žluté hlavičky podbělu. Květy mají otevřené a touží po jarním slunci, které jen občas vrhne na louku stíny smrků.
     Majitelé chaty tu vyrobili jakousi osvěžovnu, každý si tu něco může vybrat a je jen na něm, jestli zaplatí. Opodál stojí křížek, prosté dílo nějakého uměleckého kováře. Malá motyčka tu supluje Kristovo srdce, život, který se obětoval za nás smrtelníky. Přemýšlím spolu s Martinem Heideggerem nad darem smrti a obětí. Co to znamená zemřít za někoho? Vždyť smrt mi nikdo nemůže dát ani vzít. Nikdo nemůže druhému odejmout jeho umírání. Zemřít za druhého nemůže ani v nejmenším znamenat, že bychom z druhého sňali jeho smrt. Umírání musí každý pobyt vzít vždy na sebe. Jasques Derrida doplňuje: Druhému mohu dát vše kromě nesmrtelnosti, kromě toho, abych pro něj zemřel tak, že bych umřel místo něj, a vysvobodil jej tak z vlastní smrti. … Nemohu umřít místo něho, nemohu mu darovat svůj život výměnou za jeho smrt. Proto smrtelník může darovat život pouze někomu smrtelnému, neboť může dát vše vyjma nesmrtelnosti. Existuje jen jedno východisko, to křesťanské. Ježíš, který vstává z mrtvých, se stal smrtelníkem pro druhého, ale bez vzkříšení by jej už nevytáhl zpět do života, neučinil by z pouhého odkladu věčnost.
     Jsou -3 °C, začínají nám mrznout prsty. Tak se vydáváme zpět. Cesta je umrzlá a pevná, to je dobře, jinak by tu bylo bláto. Z okraje cesty vystupují hromady klád. Lesáci tu zase řádili. Když klesáme přes Nový Dvůr k Masákově Lhotě a pak od Sloupu k Vimperku, slunce už svítí naplno, ale chumelenice neustává a vločky svítí v paprscích pronikajících mezi stromy. Nalezly tajné vstupy do lesního interiéru, kde se snášejí pokojně, jako by někoho konejšily, tišily.

Text a foto Roman Szpuk