Miniatury

Miniatury: Milešovka open 2026

1. 8. 2026 Roman

Poslechnout článek

Milešovka open 2026
(Milešovka 17. – 18. 7. 2026)

     Vystupuju z autobusu ve Velemíně. Ač je teprve půl desáté, podle středoevropského času dokonce teprve půl deváté, slunce už připaluje. Popíjím před vietnamským obchodem ochucený Birell a ujídám se sebezapřením rybí salát v majonéze, rohlík neokusuju, spíš trhám viklajícími se a bolícími zuby. Venku čeká na kamarádku starší žena. Nervózně kouří, a když kamarádka vychází z obchodu a říká jí, že prodavačka nemá drobné a že jí bude moci vrátit pětikilo až za hodinu, je naštvaná na nejvyšší míru. Každou chvíli jí odjíždí autobus a potřebuje ty peníze rychle. Nechávám obě ženy svému osudu a vydávám se na těžkou cestu k vrcholu Milešovky.
     Z Velemína tam vede nejdelší a na převýšení nejnáročnější trasa. Slunce mi pálí do zad, mám pocit, že mi zátylkem prochází ohnivá bouře. Brzy mi stéká po tváři pot, krůpěje mi kanou z nosu na vyprahlou půdu cesty, kterou zdobí jen čekanky, řebříček a rmen. Po levé straně roste hrušňový sad, stromy mi připadají podivně protáhlé do výšky, asi už jsou přerostlé. Jakpak tu asi češou na podzim hrušky? Ale ohradník zřejmě nechrání sad, spíš je tu natažen kvůli nějakému skotu. Těším se, až vstoupím do lesa. Ta trocha stínu přijde vhod. Pod stromy se však terén naklání a stoupání vstupuje do své druhé příkřejší fáze. Navíc je cesta tak nešikovně orientovaná, že mám slunce přímo v zádech, jak prostupuje průsekem mezi korunami. Brzy nemám mokrou jen tvář, pot mi promáčí i tričko a na stehna se mi lepí pro takovou cestu nevhodné a příliš teplé džíny. Nedá se dělat nic jiného, než dál rytmicky pokračovat ve výstupu.
     Nedá se říci, že by tu člověk ztrácel výšku. Stoupání je úporné, není oddechu. Kolem hlavy mi obletují mouchy, potím se pod helmou z létajícího hmyzu, někteří jedinci mi krouží dotěrně přímo před brýlemi. Do zblbnutí si opakuju: „Helma hmyzu, helma hmyzu.“ Chci bez zastávky dojít až k odpočívadlu, kde se modrá značka střetává se žlutou vedoucí od Paškapole. Tam se trasa prudce lomí doleva a odtamtud už to vede zběsile vzhůru starou Weberovou cestou. Času mám dost, a přesto nechci příliš zpomalovat. Čím déle budu stoupat, tím více mě pouť vyčerpá. Podcházím lano nákladní lanovky a za ním se dostávám k nejpříkřejší části cesty. Tady už není možné nic obcházet. Antonín Weber, hostinský z velemínské hospody, který tuhle cestu někdy okolo roku 1825 nechal zbudovat, to tu jistě dobře znal. Když člověk ví, že mu nezbývá nic jiného, než aby přes všechny obtíže ani ne tak cesty, jako vlastního stárnoucího těla, jen šel a šel, dokud nepadne nebo nevystoupí až nahoru, je ta námaha snazší. Prostě ji přijme za svou. A tak jen stoupám, supím, občas se opřu o vystouplý kámen a znovu, výš a výš. Jak tuhle horu miluju. Není to královna Českého středohoří, je to má matka, která mě vítá jako ztraceného syna. A já ji osvěžuju kapkami potu.

***

     Konečně jsem na vrcholku. Těch šest kilometrů z Velemína s převýšením 530 metrů mi trvalo zhruba hodinu a čtyřicet minut. To není tak zlé. Tady mohu konečně shodit svůj náklad ze zad. V batohu mám spacák, pláštěnku, žďárák, karimatku, foťák, dalšího Birella, stativ, svetr, léky, druhé brýle, básně a jiné cetky, to všechno už v součtu něco váží. A už se vítám s písničkářem Michalem Hejcmanem. Tentokrát ho doprovází Dana, jeho bývalá spolužačka a tehdejší první láska. Dcerku Marušku s sebou nemá. Tu si musí odpoledne vyzvednout, a tak se může na vrcholku zdržet jen do tří odpoledne. A jéje, zádrhel. Tak jsme bez hudby, protože básníci dorazí teprve po třetí. Ale to nevadí. Michal hraje a hraje píseň za písní. Každá z těch skladeb je věnovaná nějakému vrcholku těchto hor, zřícenině hradu nebo květinám. Michal je totiž botanik a archeolog. A prý tak trochu autista. Proto musí stále hrát. Chce, abych s ním seděl u stolu, potřebuje publikum a těch pár turistů, co se sem vyškrábali, nás obcházejí obloukem. Před bufetem nějaký táta dlouze a pevně objímá syna. Na chvíli vytvářejí sousoší, nepohnutě vychutnávají vzájemnou blízkost. Potom stejně objímá dceru. Dlouho jsem neviděl takové objetí mezi otcem a dětmi. Teprve když vychází ven z bufetu maminka s jídlem, pouští je. U jiného stolu odhání mladá turistka vosy mobilem. A těch vos tu je hodně. Kupuju si dalšího ochuceného Birella a musím plechovku hlídat, aby mi dovnitř nějaká nenechalka nevlezla a já ji nespolkl.
     Michal je neúnavný. Nahoru jsem vyšel ve třičtvrtě na dvanáct a on hraje hodinu, dvě. Dana odchází stranou, lehá si do trávy na bok a usíná. Michal jako by ji jedním okem hlídal. Asi s ní není dlouho, ještě před pár týdny mi psal, že žije sám s dcerkou Maruškou. Vlastně jsem ani nevěděl, je-li to jeho dcerka. Teprve nyní mi prozrazuje, že ji má s jakousi Filipínkou, šílenou ženou, hraničářkou, jak se dnes módně diagnostikuje hraniční porucha osobnosti. Michal tvrdí, že je to neřízená střela, a co je neřízená střela, to vím moc dobře z doby, kdy jsem chodil s Klubíčkem. Podváděla ho, nacházela si milence jak na běžícím pásu, a že to byl výběr, samí chlapi násilníci. Říká, že je nebezpečná. Ano, nebezpečná žena, u které se na nic nemohl spolehnout, připravila by ho i o majetek. Kdyby s ní zůstal, patrně by zešílel. Není schopna se ani postarat o dcerku, tak ji dostal do péče. Nějaký čas žil jen s Maruškou. Snad mu to i vyhovovalo, osvobodil se poznáním, že může být i sám se sebou. Ale co to znamená nějaký čas?
     „Mám hodně dětí,“ přiznal po chvíli. „Tys říkal, že jich máš pět, já sedm.“
     „Sedm?“ ptám se uznale. „A s kolika ženami?“
     „S pěti.“
     „Sedm dětí s pěti ženami,“ pokyvuju zamyšleně hlavou. „A jak s těmi ženami vycházíš?“
     „Dobře,“ odpovídá mi Michal. Podívá se na mě trochu zasněným, trochu melancholickým pohledem, v jeho očích bych skoro očekával slzy, ale nevidím je. „Se všemi jsem zadobře, jen s tou Filipínkou ne. I děti si rozumějí. Dokonce se navštěvují. Víš, já chci žít naplno. Nekouřím, za rok si dám sotva jedno pivo, ale cestuju po světě. Jedna moje dcerka četla o Tróji, chtěla vidět místo, kde to město stálo, tak jsem naložil děti do své dodávky, napsal o Tróji písničku a vypravili jsme se do Turecka. Přespali jsme jen tak v nějakém maďarském poli, pak jsme chvíli bloudili po Bulharsku a nakonec jsme do Tróje skutečně dorazili. Vydali jsme se až na jižní břeh Dardanel, naproti Troji do Gallipoli.“ A Michal znovu bere do ruky kytaru, snad už popáté mi hraje píseň o Milešovce, pak o květinách.
     „Tak, to byl vratič,“ říká. „Teď zkusíme podběl.“
     Vidím, že jeho nová přítelkyně musí s Michalem přijmout i jeho kytaru a písně.

***

     Přichází ke mně Dan z bufetu. Dnes nás tu bude obsluhovat jeho osmnáctiletý syn. Ptá se mě, zda se chci podívat na stanici, kde dlí zrovna služebně nejmladší Radim Dušák. Děda jeho přítelkyně měřil počasí na Borových Ladách. Proto často jezdíval k nám na Šumavu. Teď už s přítelkyní žije ve Veselí nad Lužnicí. Takové
setkání si samozřejmě nemohu nechat ujít. A tak mě Dan pouští vrátky vedle turniketu ke stanici. Klepu na dveře pozorovatelny. Kdo ví, kdy sem půjdu naposledy? Radim mi vaří bylinkový čaj. A pak sedíme pod trojitými skly velkých oken nasměrovaných přímo proti nejdivočejším vichrům, které Milešovku proslavují.
     „Chtěl jsem na meteorologické stanici pracovat už mnoho let,“ vypravuje Radim. „Podal jsem žádost tehdejšímu vedoucímu všech stanic Kainovi. Dlouho se nic nedělo. Pak mě pozvali do Plzně. Můj životopis se jim líbil, ale o tutéž práci žádal i pozorovatel ze stanice Luká. Myslím, že mě tenkrát pozvali na pohovor jen pro formu. Že přijmou toho z Luké, o tom už bylo rozhodnuto. A pak se uvolnilo místo na Milešovce. Dnes jsem rád, že jsem se do Plzně nedostal, už tam pozorovatele propustili. A já bych byl bez práce. Všechno zlé je k něčemu dobré.“
     Ptám se Radima na bouře. Milešovka se nepyšní žádným aktivním hromosvodem jako chebská stanice. Její věž je korunovaná pěti hromosvody a přímé zásahy tu nejsou výjimkou. Na Milešovce pozorovatelé bouřky nenávidí i milují. Každopádně jim věnují velkou pozornost. Mají tu dva senzory SLAVIA (Shielded Loop Antenna with Versatile Integrated Amplifier), které monitorují rádiové vlny vyzařované elektrickými výboji v atmosféře. Tyto senzory jsou zvlášť citlivé na fyzikální procesy, které probíhají před samotným úderem blesku. Senzory jsou součástí systému BLESC (Broadband Lighthing Evolution Survey Cluster), který umožňuje zjistit polohu atmosférických výbojů pomocí současného měření z více míst, zde navíc na observatořích Dlouhá Louka, Kopisty a Biskupské gymnázium Bohosudov. Dalším typem měření je záznam intenzity atmosférického elektrického pole komerčním senzorem EFM100, kterému se říká elektrický mlýnek. Ten je citlivý na atmosférické elektrické pole, které se bleskovým úderem dramaticky mění. Všechna tato pozorování jsou součástí projektu CRREAT (Cosmic Rays and Radiation Events in the Atmosphere). Stejná měření provádí Oddělení kosmické fyziky Ústavu fyziky atmosféry při Akademii věd ještě na dalších observatořích, konkrétně na Cap Corse na ostrově Korsika (Francie), na Lomnickém štítu (Slovensko), v Rustrelu (Francie) a v blízkosti radioastronomické stanice FOFAR (nízko-frekvenční pole) v Ter Wisch (Nizozemí). Oproti Churáňovu mají na Milešovce též videodistrometr, který zaznamenává tvar a pádovou rychlost kapky a PVM-100, který měří obsah kapalné vody v mlze nebo oblaku.
     „To bylo někdy v počátcích mojí služby,“ vypravuje mi Radim. „Ještě jsem bouře na Donnersbergu neznal. Jedna se tehdy blížila od jihu. Vypnul jsem všechny přístroje i počítače, to je tady nutné. A koukám z okna na jih, kde se blýskalo. Bouře pak jako by ztratila sílu. Chvíli se nic nedělo a vtom jsme dostali přímý zásah. Byla to
taková síla, že se vypnutý počítač sám zapnul a telefon, kterým se domlouváme, když něco vezeme na vrchol nákladní lanovkou, začal sám od sebe zvonit. Jak napětí v síti klesalo, zvonění snižovalo hlasitost, tony klesaly a pomalu utichaly. Bylo to až strašidelné. Jindy jsem měl bouři přímo na stanici. V rozvodné skříni, kde mají
připojené antény i provozovatelé různých sítí, poletovaly záblesky. Raději jsem do té místnosti zavřel dveře a už jsem je neotevíral. Musel jsem si zvyknout na zvláštnosti místního počasí. Jednou ráno jsem šel venčit svého psa. Vydal jsem se s ním na procházku kolem vrcholku, minula zrovna pátá ranní, takové obyčejné snad únorové ráno, sníh neležel, ale foukalo v nárazech do 28 metrů za sekundu. Najednou slyším odkudsi ze severu sílící hukot. V té tmě jsem nevěděl, co se děje, jen jsem slyšel, jak hučení nabírá na síle a najednou mi do tváře vlétla vánice loňského listí, přidaly se větvičky. Stromy se roztancovaly a ten vlajkovitý smrk tady pod měrným pozemkem se ohnul o pětačtyřicet stupňů. Bál jsem se letících větví, přemýšlel jsem, jestli si nemám zakrýt hlavu odpadkovým košem. Tak jsme se i se psem dostali ke stanici. A co pes? Byl už starý a neslyšel, a tak si chodil v klídku venku, čmuchal, já zmizel do budovy. Vyhlížím oknem, u zdi levitoval kýbl. Vichřice lomcovala celou budovou, byl to hrozný rachot. Kouknul jsem na anemometr, nárazy dosahovaly 40 metrů za sekundu. Víš, to si ani neuvědomíš, jak takový vítr rozvibruje budovu. Ty nemusíš nic cítit. Ale posvítíš si čelovkou do polívky, jako jsem to udělal já, a vidíš, jak se po hladině rozbíhají kruhy. Připomíná to citlivý seismograf. To, co ty nevíš, ti prozradí čaj v hrnku nebo třeba ta polévka.“
     Je mi líto, že musím náš hovor ukončit. Asi bych se dozvěděl mnoho zajímavého o počasí na Milešovce, ale Michal jistě venku hraje píseň za písní. Nemá obecenstvo a ve tři hodiny se musí vydat dolů, aby byl včas u dcerky Marušky. Navíc už by měli docházet na vrchol básníci, kteří tu budou od čtvrté či od páté hodiny číst své texty. Jsem však rozhodnutý, že se za Radimem znovu podívám, i kdybych se měl na Milešovku došourat o berlích. Dlouho jsem nenarazil na meteorologa, který tak dramaticky umí vyprávět o bouřích a vichřicích.

***

     Ve tři už se Michal pomalu balí. V tu chvíli k nám přijde sportovní chlap, starší už, ale štíhlý a šlachovitý. Má úplně propocené tričko. Mírně se usmívá.
     „Dobrý den,“ ptám se ho. „Přišel jste na básníky?“
     Chlap se usmívá, tajemně a zkoumavě se na mě dívá, jako by nechápal smysl mé nesmělé otázky. Vtom ho poznávám. Je to Honza Fišer z Nového Boru. Nadšeně ho objímám. Zřejmě bude jedním z mála lidí z tábora nebásníků, který si nás poslechne. S Honzou mě pojí dávné kamarádství. V počátcích působení Skupiny XXVI jsme se seznámili na faře v Příchovicích v Jizerských horách. Bylo to brzy po Silvestru 1983, ještě za téže zimy. Vytvořila se tam tenkrát zajímavá parta pěti lidí: Kája Starý, Slavěna Drvotová, Slovenka Brigita Micháliková, Honza a já. Vyráželi jsme pak do hor. Honza nám dával do těla. Aktivně běhal na lyžích, jezdil na kole a výborně ovládal sjezdovky. Na běžkách jsme mu nestačili. Mohl jsem mu konkurovat jen na sjezdovkách.
     Vyrazili jsme jednou na Bouřňák v Krušných horách. Rozhodli jsme se, že budeme jezdit bez přestávky po celou dobu, kdy bude vlek v provozu. Ani přestávku na jídlo si neuděláme. A protože se tenkrát výjimečně netvořily u vleku fronty a na Bouřňáku už jezdila výkonná Tatrapoma, absolvovali jsme sjezd po černé takzvané Staré sjezdovce dvaatřicetkrát. Sjezdovka měla 260 výškových metrů a v některých místech byla extrémně příkrá. Lze si snadno spočítat převýšení, které jsme s Honzou najezdili. Večer jsem skoro nemohl stát na nohou. Už nikdy jsem si takhle nezajezdil jako s Honzou. Pod sjezdovku nás přivezl autem kamarád Pavel Andrejs. Jel vzhůru na Mikulov dost divoce, auto se ve sněhových kolejích dostávalo do smyku, což jej uvádělo v zuřivost a my se s Honzou obávali o život. Později se Pavel zabil v autě.
     Zamiloval jsem se do Brigity. Ale bylo to marné, Brigita byla nepřístupná a já nesmělý. Jezdíval jsem za ní vlakem do České Lípy, kde bydlel i Honza Fišer. Netušil jsem, že Brigita si myslí na Honzu. Ale Honza se nechtěl vázat. Měl děs z takzvaného zfotrovatění a jako katolík si nemohl dovolit chodit s Brigittou jen tak. Nakonec se ale přece jen vzali. Zřejmě si v České Lípě nějak zbyli. Honzu jsem naposledy potkal s kočárem a dvěma dalšími dětmi na cestě na Bezděz. Bylo to někdy v roce 1991. Šli jsme tenkrát s naší básnickou partou na jeden z vandrů po hradech spatřených. Ten výstup, jímž tenkrát vandr začínal, byl pro Skupinu XXVI čímsi osudovým. Na Bezdězu dělala průvodkyni Wanda Skálová. Zrovna jí končila služba. Nevím, zda někoho z nás znala, každopádně se spolu se dvěma kamarády vydala s námi do Mimoně. A protože se ti dva, se kterými na hradě byla, v mimoňské hospodě opili, odvážně se k nám přidala na další pouť.
     Ale zpět k Honzovi. Jeho žena Brigitta, má marná platonická láska, se kterou měl nakonec čtyři děti, se také zabila v autě. Jako Pavel Andrejs. I Wandě se zabil muž v autě. Tři smrti za volantem, které se mi na této akci ve vzpomínkách nějak propojily. I ostatní přátelé z naší pětičlenné party z Příchovic jsou už po smrti. Před Brigittou zemřeli na rakovinu Kája i Slavěna. Zůstali jsme s Honzou sami a moc jsme chtěli se po letech někde potkat, nejraději v horách. A teď se nám to poštěstilo, chvíli předtím, než na vrchol Milešovky dorazil první básník Lukáš Marvan.

***

     Lukáš usedá unaveně na lavici. „Co je to za nápad pořádat autorské čtení na tak šíleném kopci?“ ptá se mě a pak vypravuje, jak ho jeho bývalá žena tahala po kopcích a on pak, aby ji naštval, večer předstíral, že zapomněl jméno té hory, kde spolu byli. Chvíli po Lukášovi vychází na Milešovku s hůlkami i Maruška Dolistová. To je překvapení. Za třiačtyřicet let existence Skupiny XXVI je to poprvé, kdy se zúčastní nějaké akce s partou básníků, kteří jí sice už za komunistů vydávali básně v samizdatovém almanachu, ale nikdy se s ní osobně nesetkali. Maruška je neklidná a ustrašená. Cestou předcházela Patrika Linharta a jeho suitu a teď je přesvědčená, že se jim muselo něco stát. Říkám Marušce, že Patrik to tu zná jak svoje boty, jen musí dělat přestávky na cigáro a možná i na lok piva, ale Maruška je tvrdohlavá a nedá si říci. Chce jim běžet naproti, obchází lidi, kteří vyšli na vrchol po ní, ptá se jich, zda Patrika a jeho skupinku viděli. Znám Marušku, vím, že nemá smysl jí něco vymlouvat. Ale teď už to jde ráz na ráz. Postupně přicházejí všichni účastníci třetího ročníku akce Milešovka open. Nová tradice pokračuje. Objevuje se hledaný Pája Linhart s Evou, Igor Hroza, Ráďa Kolínský, Kalif, Tomáš Motáš, Tomáš Cidlina z Kravařů, Márty Štvrtecký od Brna a nakonec vítáme i Tondu Petruželku a Pavlu Gabrhelíkovou. Trochu oklikou to vzal Petr Matějka Pošťák, se kterým jsem dnes dorazil vlakem do Lovosic. Šel na Milešovku z Opárenského údolí přes Velemín a Zbožnou úbočím Kletečné na Paškapole. Našel si svoji cestu, jak má ve zvyku.
     Číst začínáme před pátou odpolední. Každý dostal na svoji produkci okolo pěti minut, ale pro některé poety to bylo přece jen trochu málo. Teplicko se opět ukázalo jako líheň básnických talentů. Opravdovostí svých veršů mě zaujal Igor Hroza z Teplic, kterého neznal ani Patrik Linhart. Bohatě zastoupeno bylo i Děčínsko. Pavla Gabrhelíková zazpívala svůj text a cappella, možná pod názvem Světlo v tunelu. Doprovázeli jsme ji jen tlukotem dlaní o stůl. Tonda Petruželka nás seznámil s básněmi Vladimíra Mikeše, kterému je již 99 let a stále píše. Tonda z jeho básní, které jsou de facto jeho básnickým deníkem, sestavuje další a další výbory. Překvapil nás i Tomáš Cidlina z Kravař, který vydal v nakladatelství Voda na mlýn pod pseudonymem Moos Loos v rámci projektu Haimatcore knihu epických básní s názvem Strach – hnus – naděje inspirovanou příběhy ze Sudet. Marty Štvrtecký nás kromě svých veršů seznámil s básněmi Grety, která se zúčastnila prvního milešovského ročníku a neslavně se opila červeným vínem. V nakladatelství Parsifal vydala pod jménem Margaret Kolář – Hotz sbírku Linka tábor – komín. Počasí nebylo tak klidné jako předchozí dva ročníky. Foukalo, občas jsme museli chytat papíry s texty. Zkropilo nás i pár přeháněk, ale četli jsme pod korunou jírovce a buku a déšť přece jen nebyl tak vydatný a vzduch se neochladil natolik, abychom strádali vlhkem a zimou.
     Pavel Kukal, Wanda Skálová a Lída Hlinková přišli, až když už bylo po všem. Škoda. Tou dobou už se někteří loučí, odcházejí postupně Lukáš, Honza, Tonda, Pavla i oba Tomášové, nocovat se tu chystáme jen v pěti: Lída, Wanda, Pavel, Pošťák a já. Bufet má otevřeno do osmi večer, ale syn Dana, který nás obětavě obsluhuje, zavíračku ještě o hodinu protáhne.
     Sedíme v bufetu, hledíme do dálky, pojídáme tlačenku s cibulí, naložené hermelíny, párky a popíjíme. Žasneme nad tolika různými oblaky. Podávám všem výklad, jak se který jmenuje. Bouře už odpluly kamsi k východu, ještě po nich zůstaly vysoké kovadliny. Čerstvý vítr po frontě čistí vzduch. Jedna hora za druhou se odhaluje. Odhadujeme, kde asi může být Bezděz. Jako první z něj spatříme bílý vrchol, to se tam do hradu opřely sluneční paprsky. A pak doslova minutu po minutě se vynoří i celá dvojhora. Po Bezdězu se objevuje Ralsko a to už stačí málo, aby se vlevo od něj vykreslil Ještědský hřeben. Vidíme i hlavní vrcholky Lužických hor, Klíč, Luž, Hvozd. Vzpomínky mi letí na vrchy, z nichž se otevírá stejně půvabný rozhled jako z Milešovky. To už se stmívá, když jako poslední odcházejí z Donnersbergu Patrik a Márty. Nás zbylých pět si nechává natočit poslední půllitr, i když Dan nás ubezpečuje, že se ještě u bufetu párkrát za noc mihne a budeme-li chtít, pivo nám prodá. Pak sedíme na zídce, odkud se otevírá rozhled k Lovoši a Řípu. Údolím vede dálnice, zadní světla aut se štosují, zdá se, že se tam tvoří kolona. Bliká modré světlo. Buď je to policie, nebo sanitka. I na tu ohromnou dálku nás ta pulsující modř oslňuje. Rozsvěcuje se nespočet vesniček a měst. Polabská nížina je poseta zářícími diamanty. A za obzorem to tu a tam narudle šlehne. Daleko na jihu a na jihovýchodě dokonávají bouře. Záblesky jsou tak slabé, že se musíme ujišťovat, zda je viděli i ostatní. Tu přichází další přeháňka. Přemisťujeme se pod stříšku bufetu. Sedíme na schůdkách, kouřím s Wandou mentolku. Wanda si omylem zapálí filtr, ale nevadí jí to, dokouří ji i tak. První se odebírá do Weberovy nouzové útulny Lída. I Pošťák je unavený, předchozí noc měl cestovní horečku a skoro vůbec nespal. Nakonec se na prkenné palandy odebíráme všichni. Už tu spí dvě dvojice, s nimi je nás devět, ale místa máme dost. Přesto se ukládám na podlaze u dveří.
     Kupodivu nikdo nechrápe. Jen když jde na záchod Pošťák a po něm Pavel, lomcují oba těžce se otevírajícími dveřmi, až se zdá, že je chtějí vyrazit. Moje nafukovací karimatka, kterou mi před lety koupila Klubíčko, má stále větší díru. Dříve se vyfoukla zpola za celou noc, teď je prázdná téměř okamžitě. S jakousi nostalgií tahám ji tvrdohlavě s sebou, ale noc na prknech bez trochy měkkého podkladu mi nedovoluje tvrdě usnout. Nakonec pokusy o spánek odpískám, vstanu a jdu se dívat na rozbřesk. Už tu stojí či sedí několik nadšenců, ale podívaná zase za moc nestojí. Atmosféra už není tak průzračná jak večer. Je 15,3 °C, fouká v průměru 10 metrů za sekundu a žene se další déšť. Oblak houstne a snižuje se, v chuchvalcích se otírá o věž meteorologické stanice. Zábradlí na ochozu tajemně zvučí. Trochu neočekávaně se do mě dává zima. To se raději dospím na tvrdé podlaze. Déšť sílí, kapky stékají po oknech, teď nezbývá, než počkat na desátou, až otevřou bufet. A dočkali jsme se. Dáváme si jako včera odpoledne zelňačku, i když Lída s Wandou jsou vybavené, nabízejí nám chleba, syrečky, papriku, konzervu s paštikou, také oříšky, ty ovšem všichni tři chlapi odmítáme; musely by nám na ně půjčit i zuby. Pavel sbírá utrhovátka z plechovek, jeho kamarád má doma němého sluhu a na něm z těch utrhovátek skládá drátěnou košili. Nápad prý je to tak šílený, že se Pavel rozhodl mu pomoci.
     Sestupujeme do Černčic, kde má Pavel zaparkované auto. Lída zaostává, trhá třešně ptačky. Pavlovi co chvíli zvoní mobil. Volá mu Zdenička. Jednou chce přivézt papírové kapesníčky, pak dalamánky. Ale je zjevné, že je to takové kontaktní volání: Tady jsem. Pokaždé skončí slovy: „Mám tě ráda.“ A Pavel odpoví: „Mám tě rád.“
Pošťák si chce projít ves, je posedlý všemi vesničkami, do jejichž blízkosti se dostane nebo které si najde na mapách. A když už se v nějaké obci ocitne, musí ji projít křížem krážem. Černčice jsou naštěstí malé. My ostatní popojedeme jen ke stejnojmennému rybníku Černčice, který leží pod vrchem Opina. Wanda, Lída i Pavel si jdou zaplavat, já usínám v Pavlově autě. Pošťák se objeví dříve, než ti tři vylezou z vody. Pak pokračujeme do Kocourova na oběd. Pavel nejede ani tak rychle jako divoce. Jsme plně naložení, za Milešovem škrtneme spodkem o asfalt, v zatáčkách pískají pneumatiky. Naše pouť končí na mělnickém železničním nádraží, kde nás Pavel vysazuje a spěchá za Zdeničkou.

Text a foto Roman Szpuk

Popisky k fotkám:
1) Horká cesta z Velemína na Milešovku
2) Vzdálená bouře
3) Altocumulus castellanus
4) Noční pohled z Milešovky