Miniatury

Miniatury: O motýlím tancování

25. 7. 2026 Roman

Poslechnout článek

A další churáňovská bouře se započíná maškarním bálem motýlích masek. Je horko, vlhkost vzduchu vysoká, tohle dusno mají motýli v lásce. Usedají na různé květiny, jsou to okáči všech možných druhů, okáč černohnědý, okáč ječmínkový, okáč prosíčkový. Jako by zbloudili na mžik pod skleněnou kouli heliografu. Do křídel vpálilo jim slunce černé kroužky, někdy s bílým středem. Která čarodějná tanečnice se ukrývá za těmi tajuplnými škraboškami a zda otvory v křídlech mě kdosi sleduje? A támhle na arnice se usadil hnědásek snad diviznový, ovšem na květu arniky horské. Na žlutém květu vyrostl další květ, který se chystá vzlétnout. Možná jsou motýli němě explodujícími květinami. A když usedají na jiné květy, hledají v nich pochopení pro své dětské dovádění. Tu sluneční paprsky měknou a matní, louka tmavne, někdo přišel a předčasně vypnul osvětlení lučního sálu. Nad stanicí se nakupil oblak, jehož základna se snižuje a třepí. Dopadají první krůpěje a jako by už nebylo na co čekat, spouští se divoká přeháňka. Rozpuštěné kroupy buší do střechy stanice, stanici věnčí vodní prach a mezi krůpějemi dopadají zprudka kroupy. Oblak dýchne studeně ze severozápadu. První blesky prosvěcují houstnoucí šero, hromy se ozývají do sekundy po záblesku. A snad jako motýli, i bouřkový mrak pokouší se o tanec, chce se otočit, ale je příliš velký, jde mu to pomalu, ztuha. Nedokáže si osvojit rozverné baletní figury motýlů, tančí svůj ploužák, zatímco kroupy s obřími krůpějemi předvádějí šrumec. Nový studený padavý dech klesá na stanici od severu. Oblak dýchá, tu z jedné, pak zase z druhé strany. A potom, když se už zdánlivě vydal k východu, odtamtud dýchl do třetice. Ozval se ostrý hrom bez echa, vzácný jev, zadunění bez echa je jak zakódovaná zpráva bez šifrovacího klíče. A kroupy se rozsypaly. Mají průměr do tří centimetrů. Vyskakují z trávy, jako by vyrůstaly ze země. Nemají tvar kuliček, připomínají disky, lentilky se zvrásněnými okraji, které někde vystupují v podobě jehlic. Jsou průsvitné, jen středy mají bílé. Snad jsou to slepence krup. I ony tančily ve výstupných a sestupných vzdušných proudech, tály na povrchu a pak, když je turbulence vynesla výš, k sobě opět přimrzaly. Narůstaly na nich nové a nové vrstvy. Tanec krup, jejich prudké dopady a radostné výskoky, hle, jaký rej, jak si umí poskočit. Pobíhám mezi nimi, sbírám je, prohlížím si je ve dlani, škoda, že tak rychle tají. Za chvíli jsem úplně promočený. A kde jsou motýli? Slétly kroupy z bouřkových výšin pro ta křehká křídla? Chtěly je vyzvat k tanci? Ach, kdepak, motýli jsou pryč. Nebo je alespoň nevidím.

Text a foto Roman Szpuk

Popisky k fotkám:
1) Babočka kopřivová
2) Čmelák zemní
3) Hnědásek jitrocelový
4) Hnědásek na arnice
5) Okáč černohnědý
6) Okáč ječmínkový
7) Okáč prosíčkový