Miniatury

Miniatury: Bouře na Pradědu

16. 8. 2026 Roman

Poslechnout článek

Bouře na Pradědu

     Nastupuje další vlna supertropů. Mohu považovat za štěstí, že se vydávám na tři dny a tři noci na naši nejvyšší meteorologickou stanici na Pradědu (1 492 metrů nad mořem). Cesta přes skoro celou republiku není snadná, je horko a vlak z Prahy do Olomouce má zpoždění kvůli poruše zabezpečovacího zařízení. Zřejmě se ve slunci koleje roztahují a deformují. V Olomouci mi ujíždí přípoj do Bruntálu, musím jet až tím dalším. Sedím v hale, vedle mě dopíjí stará paní z petky svůj nápoj a hledá, kde je koš na plasty. A tak jí láhev odnáším a ona mi vděčně děkuje. Vlak do Bruntálu nemá klimatizaci, nedá se v něm dýchat, nadto jede občas krokem, jako by ani on neměl sílu k nadechnutí. Dívám se z mostků, které přejíždíme, do koryt polovyschlých potoků a cítím úzkost. A slunce je nemilosrdné. Autobus na Ovčárnu pod Pradědem stihnu na poslední chvíli. Sedím na předposlední sedačce, až dozadu si sedá rodina, máma se dvěma asi desetiletými kluky a holčička, asi prvňačka, která vytrvale brečí. A do pláče vkládá všechny možné city od zoufalství, nářku, tichého vzlykotu až po vzteklý řev. V Malé Morávce upoutá moji pozornost pětice koní, čtyři hnědáci a pátý bělouš. A pak už se šplháme z Karlovy Studánky – Hvězdy na Ovčárnu. Vystupuju u penzionu Sabinka. Dávám si vynikající litovelské černé nealkoholické pivo s višní. A vydávám se vzhůru.
     Praděd se nezdá daleko, ale vím, že ve vysokých horách člověk podléhá klamu o vzdálenostech i převýšení. Raději se nedívám vzhůru, jen šlapu a šlapu. Pot mi kape z brady. Stávám se součástí mnohohlavého zástupu turistů, kteří vycházejí jako já vzhůru, nebo sestupují. Občas je třeba uskočit před dolů se řítícími šílenci na kolech a koloběžkách. Odbočuju k chatě Barborka. Je to z hlavní trasy jen 500 metrů. Kdysi jsem tu strávil nezapomenutelnou noc s Liduškou Zlatovláskou a jejími třemi dětmi. Druhý den jsme vyšli na Praděd a dali jsme si tam oběd. Bylo to na začátku září někdy před pětadvaceti lety. Přecházela zrovna studená fronta. Zářivé oblačné kupy přeletěly vrchol, párkrát se zablýsklo, ozval se hrom a začalo sněžit. Měli jsme auto zaparkované u Barborky. Sjeli jsme kousek od ní, ale motor zhasl a chvíli se zdálo, že nenastartujeme. Když se nám to konečně podařilo, prokluzovala nám v čerstvém a mokrém sněhu kola. Na začátku září! Nakonec jsme se odtud přece jen nějak dostali a já dokonce stihl poslední autobus z Prahy do Vimperka. Dávám si cigáro a pokračuju ve výstupu. Smrky se snižují, začínají je střídat ostrůvky kleče. Tu a tam se skláním nad květinami. Roste tu jedovatá modrá květina oměj šalamounek, už odkvétající růžová havez česnáčková a k větvím kosodřeviny se tiskne vikev ptačí. Na žlutých květech starčeku se pasou bělásci řepoví. Co jich tu je! Poletují ve vzduchu, tančí po dvojicích ale klidně i po šesticích nebo se jen tak nechají unášet větrem. Konečně docházím k meteorologické zahrádce a telefonuju na stanici.
     Přichází mi naproti legenda šerácké meteorky Pepa Ondráček. Procházíme zahrádku, kterou ohraničují kamenné sloupky. Prý mezi nimi bývaly natažené ocelové dráty kvůli uzemnění při bouři. Pak vystupujeme na střechu podobně kamenného přístavku, na kterém je umístěná starodávná cedulka s nápisem meteorologická zahrádka. Stříška slouží turistům jako provizorní rozhledna. V západním rohu je ke kovové trubce, která tu zůstala po starém mechanickém anemometru, připoután obručí stožár s ultrasonickým anemometrem. A tak se hned dozvídám, co trápí možná nejvíc pozorovatele počasí na Pradědu. Jsou to ohromné námrazy a pevnost některých přístrojů. Na stožáru se to projevuje nejpříkladněji. Námraza vzniká nejrychleji při mrznoucí mlze ve větru. Stožár se chvěje a je-li ve své půli pevně upoután, v místě spoje jej tíha námrazy i poryvy vichru nepřiměřeně namáhají. Potřeboval by mít vůli, kterou by v obruči zajišťovala nějaká guma či pryž. Nejlepší by bylo, kdyby byl u země ukotven kloubem podobně jako sloupek s čidly v radiačním štítu. Ten reaguje na vítr nepatrným pohybem i nyní v nárazech okolo 12 metrů za sekundu. Stožár s anemometrem by měl být i vyšší, správně by měl dosahovat deset metrů nad zemský povrch. Nejvíce by vyhovoval trojboký příhradový stožár, na němž by se tolik neprojevovala únava materiálu, ke které vibrací stožáru nutně dochází. Upevnil by se třemi ocelovými lany. Pepa tvrdí, že by s kolegou Tomášem všechno sám vyrobil, ale nenachází dobrou odezvu u přístrojářů. A tak jen trne, že jednoho dne námraza stožár anemometru zlomí a ten spadne buď na nějakého turistu, nebo na meteorologickou zahrádku a poškodí nějaký z drahých přístrojů. Tvoří-li se rychle zrnitá námraza – a ta může na Pradědu za příznivých okolností narůstat i o 2 centimetry za hodinu – je třeba ji ze stožáru namáhavě tyčí otloukat. Zrnitá námraza drží neporovnatelně víc, než námraza krystalická, není snadné se jí zbavovat a má-li se člověk při jejím odstraňování dostat co nejvýš k samotnému anemometru, je to i nebezpečné.
     Oplocení zahrádka nemá. Jen ty kamenné sloupky a mezi nimi řetězy.
    „Někteří lidé jsou hrozně drzí,“ stěžuje si Pepa. „To sem přelezl jeden starý turista, taková sušinka to byla, a už by rozevíral žaluzie u radiačních štítů, aby si mobilem vyfotil, co je uvnitř. Tak jsem na něj začal z ochozu křičet. Ohlížel se, odkud se můj hlas ozývá. Nakonec odešel.“
     Na severní straně zahrádky stojí podstavec připravený pro kontejner automatického imisního monitoringu. Pepa se bojí závějí, že by mohly zavát i přístroje instalované za ním. Rád by viděl fotky, jak rostou závěje okolo stejného zařízení umístěného na stanici na Churáňově. Tam však nebývá tak vysoká sněhová pokrývka jako na Pradědu. Ale i tady bývají zimní období stále mírnější a sněhu ubývá. Poslední zima byla rekordní, když maximální výška sněhu dosáhla 25. února pouhých 85 centimetrů. Mezi novými přístroji, drahým FD dohledoměrem s detektorem padajících srážek a distrometrem, který určuje velikost padajících kapek i jejich kinetickou energii, ceilometrem či automatickým váhovým srážkoměrem objevuju i starý mechanický srážkoměr a zbytek Cambell-Stokesova heliografu. Podle Pepy už i pouhé litinové tělo heliografu je esteticky zajímavé. Skleněnou kouli mají uschovanou nahoře v pozorovatelně pro případ, že by se museli vrátit ke starému měření doby slunečního svitu, kdy slunce skrze skleněnou kouli propalovalo stopu do registrační pásky. A srážky v mechanickém srážkoměru tu měří stále, třebaže už jsou sledovány jen údaje z automatu.
     „Dohlednost?“ ptá se Pepa. „Stačí přece optická dohlednost.“
     „To je jaká?“ ptám se trochu nejistě.
     „No přece ta, kterou určíš okem,“ směje se Pepa.
     Pozorovatelé počasí mají niterný vztah ke starým přístrojům a je-li to možné, snaží se zachovat jejich funkčnost. V tom si s Pepou rozumíme, vždyť i na Churáňově nadále měníme každý týden pásku v barografu. Tikání starého hodinového strojku vytváří dojem přítomnosti života, naslouchám mu rád za noci jako tlukotu srdce. A slunce soustředící své paprsky ve skleněné kouli nám možná předává v pásce tajuplnou zprávu o své identitě.

***

     Procházíme bludištěm věže vysílače, který má úctyhodnou výšku 146,5 metrů. V patře 73 metrů vysoko je vyhlídka, kam si návštěvníci mohou zakoupit lístek za též úctyhodných 180 korun. Pozorovatelna se nachází v nadmořské výšce 1 512 metrů. Rychlovýtah má své mouchy, někdy se zasekne, a tehdy je třeba pomalu sjíždět po patrech dolů a zkusit to znovu. Hlavně nepanikařit. Kolem betonového jádra vedou schodiště, která připomínají pohádkové město z příběhů Harry Pottera. Zbytek budovy je postaven z běžného zdiva. Pepa mě provází místnostmi samotné stanice, které vedou do jakéhosi kruhu. Za pozorovatelnou, vybavenou okny s trojitými skly jako na Milešovce a vkusnými kulatými retro lustry, se nachází obytný pokoj a kuchyňka. Vybavení doplňuje pěkná koupelna se sprchovým koutem. Počasí se odtud sledovalo už v minulém století, až do roku 1987. Původní budovu meteorologické stanice z roku 1954 museli po postavení vysílače zbourat. Ochranáři povolili na vrcholku Pradědu jen jednu stavbu, a tou se stal vysílač Radiokomunikací. Podařilo se uhájit jen meteorologickou zahrádku s kamennými sloupky a přístavkem.
     Obcházíme s Pepou ochoz. Není zabezpečený zábradlím, proto se na něj při vysokých rychlostech větru nechodí. Pepa nejeví moc chuti půjčit mi od dveří vedoucích na ochoz klíče. Má obavy, že by tam někdo v jeho nepřítomnosti vlezl a třeba i spadl, ovšem těžko lze vysvětlit jak, když vstup do věže je možný jen s bezpečnostní kartou. Možná má obavy o mně, že zakopnu o hromosvod táhnoucí se po povrchu ochozu. A já bych tu nejraději trávil většinu času a díval se do krajiny pod sebou. Zkoumám oblaka na západě. Jako bílý prst vysunula se tam věž osamělého cumulonimbu a roztáhla se do vějíře. Upozorňuju na ni, ale Pepa tvrdí, že ji tam nevidí. Nechávám to na něm, platí pravidlo, že pravdu má pozorovatel ve službě. „Víš, proč nemohou být ve službě dva pozorovatelé najednou?“ zeptal se mě kdysi Otík Šlofar z Lysé hory? „Protože by nikdy neodeslali zprávu včas.“
     Dívám se na mapu dohledností. Sněžka je vzdálená 128 kilometrů, Vysoké Tatry 233 kilometrů. Dohlédnou odsud až na Klosterwappen vzdálený 278 kilometrů a prý i na Boubín. Nejsem si jist, zda je to možné, protože na naši horu je to odtud vzdušnou čarou 275 kilometrů. Dvoutisícové vrcholky lze na takovou dálku spatřit, ale Boubín, který je o 130 metrů nižší než Praděd? „Jsi ještě plný úžasu nad tím rozhledem,“ říká mi Pepa. „Taky by ti po několika službách zevšedněl. Je to až psychologická otázka, proč nám všechno časem všední. Koupíme si věc, po které toužíme, chvíli se radujeme, a za chvilku radost ustupuje každodennosti a rutině.“ Rozhlížíme se po horách. Všechny jsou nižší než Praděd. Poznávám Keprník, za kterým vyčuhuje Šerák, vlevo se leskne vodní nádrž Dlouhé Stráně, za kterou se zdvihá Mravenečník, mezi nimi se v dáli v oparu rýsuje Králický Sněžník, kousek nalevo uzavírá obzor Suchý vrch v Orlických horách a dole v údolí se za jakousi lesnatou homolí částečně ukrývají stavení Šumperka. Na jihu vidím skály Petrových kamenů, za nimiž se táhne holý hřeben mezi Vysokou holí a Břidličnou. Ještě dál na východě jen tušíme Beskydy. V údolí leží město Bruntál, které jsem dnes už zčásti poznal. Slabě jsou vidět přehrady Kružberk a Slezská Harta. Obcházíme ochoz dál, hledíme na severovýchod, kde se zvedají další hory Jeseníků Medvědí vrch a Orlík. Takřka přesně na severu je vidět část Jeseníku a za ním svahy Rychlebských hor, za kterými se už na polské straně lesknou hladiny dalších dvou vodních ploch. Je to Jezioro Otmuchowskie a Nyskie. Člověk by tu musel prožít celý život, aby všechnu tu krásu objevil a pochopil do všech podrobností. Je to tak se všemi horami. Skutečně si zamilovat je možno jen jedno pohoří, i když touha po poznání člověka nutí nacházet nové vrcholy, rozhledy a reagovat na další a další výzvy.
     Vracíme se do pozorovatelny. Nyní už by Pepa mohl měření přepnout na automat, ale posílá dál ručně zprávy až do 18 hodiny UTC. I já to tak většinou na Churáňově dělám. Pepa mi vaří skvělou kávu a nabízí mi ještě lepší klobásy. Překvapuje mě, že je koupil na Výsluní v Krušných horách, kde to tak dobře znám. Prý je tam vyrábí nějaký soukromý řezník.

***

     Pepa Ondráček slouží s Tomášem Honajzerem už dva roky jen ve dvou. Nastupoval v Červené u Libavé. Předtím měl zažádáno na Praděd. V pořadníku byl před ním jeden člověk. Chtěl se za ním vypravit a nabídnout mu peníze, aby mu to místo postoupil. Nakonec to neudělal. Když se stanice stěhovala z Pradědu na Šerák, přijal místo tam stejně jako Tomáš a Petr Fajbiš, skromný chlap, který se kupříkladu nikdy nepochlubil, že jako první Čech skočil s padákem z Matterhornu. Petr nyní zakotvil na Lysé hoře. Za tři roky měla stát na Šeráku nová budova meteorologické stanice. Pronajatý pokoj v tamním hotelu, který patří už několikáté generaci Bořutů, měl být jen dočasným řešením, ale nakonec se ukázalo, že vedení problém řešit nechce nebo na něj nemá finanční prostředky. Místnost, v níž pozorovatelé vykonávali práci, jim přestavěli ze dvou záchodků. Na hlavu jim kapala voda z věčně rozbitého odpadu o patro výš. V noci je trápil hluk hostů, který se jim ozýval přímo za dveřmi. V půl čtvrté hotel konečně utichl, ale v pět už zase zaměstnanci vstávali do práce a připravovali se na další den. Ve smlouvě měli pozorovatelé uvedeno, že se musí stravovat v hotelové kuchyni. Jídlo bylo předražené a nevábné. Trápil je i chlad. Pracovník hotelu, těžký alkoholik jim odmítal topit, prý jim stačí 15 stupňů. Přitom stále hrozilo, že když si budou meteorologové moc stěžovat, stanici na Šeráku jednoduše zruší. Když dostal Pepa i Tomáš kovid, zaskakovali za ně kluci z Lysé hory. Poměry na Šeráku pro ně byly šokující. A nechtěli tam zůstat ani o den déle. Pomohla až povodeň v září 2024 a také pracovníci z čistoty ovzduší, kteří chtěli provádět svá měření na Pradědu. V čase povodně nešly po čtyři dny zprávy z Šeráku, neboť tam neměli agregát a vypadla elektřina. Situace se stala neudržitelnou. Najednou šlo všechno ráz na ráz a rozhodlo se o přemístění měření ze Šeráku na Praděd.
     Tehdy se naplno projevila kolegialita pracovníků působících na pradědském vysílači. Michal Kozák, vedoucí místního kolektivu Radiokomunikací, který jediný stále věřil, že se meteorologové na Praděd jednoho dne vrátí, věnoval ze svého na opravu pozorovatelny ve věži statisíce. Věřil, že mu Český hydrometeorologický ústav vše vrátí, a tak se i stalo. Pepa i Tomáš sami přiložili ruku k dílu a mnohé dokázali zrenovovat svépomocí. Tomáš skoro sám zrenovoval podlahy. Meteorologové si svoje stanice hýčkají. Jsou jim domovem. Starají se o ně jako o své vlastní domovy. Tady jsou pozorovatelé počasí zajištěni o mnoho lépe než na Šeráku. S radiokomunikacemi mají i společný agregát.
     „Stále nemohu uvěřit, že jsem na Pradědu,“ přiznává Pepa. „Je to jako sen. Jsem jakoby duchem jinde. Už jsem nevěřil.“
     Ale ani tady není nic jisté. Z dvaceti pracovníků Radiokomunikací tu zůstali tři a do deseti let Radiokomunikace věž opustí. Kdo ji převezme? Najde se někdo, kdo ji koupí? A co zbuduje v uvolněných prostorách? Snad nějakou otočnou restauraci?
     „Jednoho dne si někdo usmyslí, navede sem dron a bude po všem,“ bojí se Pepa.

***

„Kouřit můžeš jen venku,“ varuje mě Pepa. „Jsou tu protipožární čidla, která reagují na každý kouř. Když se v noci rozhouká siréna, čuchej, když neucítíš kouř, nereaguj, když ho ucítíš, rychle se vzbuď a honem na ochoz, aby ses neudusil kouřem. Kluci z Radiokomunikací mají jedna a půl minuty, aby problém vyřešili. Když to nestihnou, vyjíždějí zespoda na vrchol hasiči. A jejich výjezd není levnou záležitostí.“
Využívám Pepovy vstřícnosti a sedím na ochozu. Pozoruju západ slunce, který se noří do cimbuří altocumulů. Mizí kdesi napravo od Králického Sněžníku. A pak už se jen stmívá a Venuše klesá za sluncem, rudne a ztrácí se na stále temnějším obzoru. Zvolna se rozsvěcují městečka v údolích, mezi nimiž vládne Bruntál, Šumperk a Jeseník. Ještě kus za nimi blikají řady červených světel, jsou to větrné elektrárny. Podobná světla jsem pozoroval z okna pozorovatelny na chebské stanici. Teprve tady jsem zaregistroval, že nejprve se rozsvítí světla bílá a až s postupujícím soumrakem je vystřídají světla červená. Nejraději bych spal přímo tady. Je teplo, stačilo by mi navléknout na sebe svetr, ale odcházím na noc do pokojíku pro hosty.

     Ráno po páté už pozoruju východ slunce. Prodírá se oblaky altokumulus castellanus a floccus, které varují před bouřkou. Vycházím ven. Tady už stojí několik turistů kochajících se teplým ránem a vzdálenými červánky. Na vrchol vyjíždějí ojedinělí cyklisté. I běžci se mezi nimi najdou. Jsou to spíš lidská monstra. Nepozdraví, ve spěchu se podívají na chytré hodinky, obrátí do sebe plechovku energetického nápoje, pořídí napůl naslepo snímek mobilem, a aniž by se v klidu rozhlédli po krajině, ujíždějí či sbíhají dolů. Přijíždí dodávka prádelny Šopík, která přivezla pro hotel čisté prádlo. Teplota už před sedmou stoupla nad 20 stupňů Celsia, vítr fouká ze směru 198 stupňů v nárazech až 12 metrů za sekundu. Noc byla takřka tropická. Minimální teplota klesla jen na 18,9 stupňů Celsia. Ale na Lysé tropickou noc měli, minimum tam dosáhlo celých 21 stupňů. Na stanici Maruška v Bílých Karpatech naměřili dokonce noční minimum 24,9 stupňů.
     Pepa je radioamatér. V čase hlavní zprávy synop komunikuje přes vysílačku s mnoha dalšími radioamatéry a amatérskými meteorology, kteří tu v oblasti působí. Většina z nich je už v letech. Kromě meteorologických údajů si postěžují na nemoci a různé tělesné neduhy. Je to milé spojení se světem, když člověk nemá nikoho, s kým by mohl promluvit tváří v tvář. Podle Pepy se ve starých časem vysílačky zneužívaly při předávání zpráv. Pozorovatelé na Pradědu a na Lysé hoře si tak občas vycházeli vstříc. Stalo se, že někdo, kdo byl ve službě na Pradědu, hlásil vytrvale mlhu. Jak na potvoru letěl kolem vrtulník a žádnou mlhu nezaznamenal. Pozorovatel neztratil hlavu a vymluvil se na zarosené okno.
     Po chvíli přichází na ranní popovídání Martin z Radiokomunikací. Oznamuje nám, že v noci spustil protipožární poplach. My nic neslyšeli. Martinovi se ho podařilo dvacet vteřin před termínem vypnout. Potom by už na Praděd vyrazili hasiči. Martin je na první pohled kliďas. Vypravuje, jak sjížděl z Pradědu sněžnou rolbou. Jakýsi sáňkař jedoucí se svou ženou dolů před ním, se rozohnil. Postavil sáňky napříč cesty, vyběhl ven a už by se rval. Jeho žena ho jen s námahou odtáhla. „Tak ještě odtáhněte i ty sáňky,“ řekl v klidu Martin. Jiné příběhy spojené s ubývajícím sněhem se vztahují ke sjezdovkám pod Petrovými kameny. Nesmí se tam zasněžovat. A tak se sníh krade za pomocí roleb z okolí. Minulou zimu se při těchto snahách prodrali až
na holou zem.
     Pepa mě vede na střechu hotelu. Ukazuje mi druhý ultrasonický anemometr, který zde zapojují ve chvíli, kdy začne foukat ze směru 70 až 110 stupňů. Tou dobou se nedá používat anemometr u meteorologické zahrádky, protože tam stojí větru v cestě věž vysílače. „Abys měl představu, jak to u nás chodí s námrazou,“ vypravuje
Pepa, „tak letos na začátku dubna během pouhých čtyř dnů tu narostla námraza mohutná osmdesát až devadesát centimetrů. Nediv se, že se pak musí přístroje čistit směna nesměna. Jinak se dolámou. Jako támhle,“ ukazuje Pepa na dřevěnou stavbu se zbytkem příhradového stožáru. „Majitel hotelu tam chtěl měřit počasí, všechno se mu rozletělo.“
     Námraza má neuvěřitelnou hmotnost. Vysílač má ve své horní části jakýsi kovový rošt, na který její kusy dopadají a tříští se tam. Některé však okraj roštu přelétnou a dopadají níž. Jsou to takové rány, že se otřásá podlaha pozorovatelny. Nabízí se otázka, jak měřit námrazu. Ani tady se s Pepou zcela neshodneme. Podle něj se v jevech výskyt námrazy zruší, když odpadne z kovových částí, sloupů, lanek. Ale námraza drží nejdéle v jehličnatých větvích, tam, kam nezasvitne slunce. To je situace, kterou známe i na Churáňově. Smrky se pak pod tíhou zbylé námrazy nakloní k severu, protože na jihu už jsou větve bez námrazy. Je mi však jasné, že za
příhodných podmínek by mohli zavést námrazu na konci října a ukončit ji až někdy v dubnu. I posouvání horní hranice lesa je součástí oteplování. Některé z nízkých smrčků se už uchytily až skoro na samotném vrcholu. Jsou tak husté, že se v nich zbytky námrazy mohou ukrývat celou zimu.
     A jak je to s větrem? Po Sněžce jsou na Pradědu, co se rychlosti týká, na druhém místě, až třetí obsadila pověstná větrná hora Milešovka. I když tato zima byla velmi mírná i co se větru týká. Maximální náraz dosáhl jen 34 metrů za sekundu. To je podle pamětníků nevídané. Určitý díl svérázu vyžaduje i určování dohlednosti. Pozorovatel se podívá pod sebe z ochozu. Meteorologická zahrádka se topí v mlze, ani není vidět. Ale shora se otevírá daleký rozhled. Často zde ve zprávách synop uvádějí mlhu v přeháňkách, kód 41. To proto, že vrchol přeplouvají oblaka v chuchvalcích a dohlednost se neustále mění. Pepa bere v potaz jen oblaka nacházející se patnáct stupňů nad obzorem a výš. Údajně je to zaznamenané někde v předpisech, ale já o něčem takovém slyším poprvé. Tento problém však na Churáňově nikdy neřešíme, neboť nás obklopují lesy. Pepa je typický představitel staré generace pozorovatelů. Zná dokonale předpisy a obnovuje si i paměť k sestavování kódovaných zpráv. Dříve zprávu synop sestavil v hlavě dřív, než se od meteorologické budky vrátil do pozorovatelny.
     Sníh se tu měří na čtyřech latích. Jsou postavené na tak šikovných místech, že podávají dokonalý přehled o výšce sněhové pokrývky. Diskutujeme o měření výšky nového sněhu. Pepa říká, že pro pozorovatele na Lysé hoře jsou svaté údaje ze srážkoměru. Ale oba se shodneme, že když vane vítr a sfoukává nový sníh do nižších poloh, je třeba se opět spolehnout na vlastní oči. Povolená je snad desetiprocentní odchylka od údaje srážkoměru. Tak o tomto detailu nemám potuchy.
     V souvislosti s měřením sněhu se prý odehrál vtipný rozhovor s jakýmsi ochranářem. Byl to ten nejmladší a nejfanatičtější.
     „To k těm latím budete chodit sněhem?“ zeptal se meteorologů poněkud přitrouble při jednom setkání na stanici.
     „No ano.“
     „Ale to po vás zůstanou ve sněhu stopy.“
     „Zůstanou, ale brzy je zavane sníh.“
     „Ale chvíli tam budou,“ namítl ochranář. „A lidé si pomyslí, že tamtudy vede cesta, a vydají se po nich.“
     „Na to už Pepa neměl protiargument. Existuje míra hlouposti, na kterou je zbytečné hledat odpověď.
     „Jak se v zimě dostáváte nahoru?“ ptám se.
     „Pěšky,“ odpovídá Pepa. „Silnička, co vede od Ovčárny, se udržuje. K Ovčárně můžeme dojet autem, ale také to chvíli trvalo, než si na nás zvykli. Jednou jsem tam zaparkoval. Sedím v pozorovatelně, zrovna byla vánice, vítr dvacet metrů za sekundu, najednou volá ženská z Ovčárny a křičí, že mám přeparkovat, že majitel zuří a zabírám tam místo. ‚Ale jak se teď ve vánici dostanu dolů?‘ ‚To ho nezajímá. Máte okamžitě sejít a přeparkovat, zabíráte tam tři místa.‘ ‚Jak mohu zabírat jedním autem tři místa?‘“ vrtí hlavou Pepa. „Na Lysé hoře prosadili čistotáři investici do čtyřkolky, třeba se dočkáme i tady. Když jsem sloužil na Šeráku, pořídil jsem si čtyřkolku i s pásy, ze svého.“ A Pepa vypravuje historku o tom, jak kdysi na Šeráku onemocněl. Chytil něco od dětí, které tam byly ubytované. Měl horečku, ale chtěl sejít po svých. Zrovna tenkrát byla na horách spousta sněhu, Šerák měl 220 centimetrů. Kamarád z horské služby to nepřipustil. Zabalil ho do pytle, ve kterém se svážejí zranění, položil ho na sáně a pomocí čtyřkolky ho svážel dolů. Přitom mu pytel zavřel nad hlavou, takže Pepa vůbec nebyl vidět. Jak míjeli různé lyžaře, zaslechl nad sebou: „Chudák. Už to má za sebou.“ Dole pod Šerákem na něj čekal příbuzný, který ho měl odvézt domů. A jak viděl sáně s pytlem, hrozně se lekl. Proboha, Pepík zemřel. Jak jen to oznámím jeho ženě?
     Na oběd jdu s Pepou do restaurace. Mají tu na šumavské poměry astronomické ceny. Zelňačka vyjde na 95 korun, čtyři malé palačinky na 205 korun. Pivo stojí 78 korun. Nad pípou stojí nápis: „Zlobivé děti dostanou zdarma dvojité espresso a dozví se pravdu o Ježíškovi.“ Po obědě chvíli stojíme venku. Pepa říká, že když se v pozorovatelně cítí sám, vždy na chvíli jen tak vyjde mezi hemžící se turisty. Stačí mu pár minut a zase se vrátí do samoty vysílače. Ukazuje mi nabíječku pro elektrokola a mobily. Občas sem přijde mladík, připojí si reprobednu, spustí techno a pár hodin se kroutí do rytmu. Doufá, že jej bude snímat webová kamera na střeše restaurace. Pak reprák sbalí a sejde z vrcholku. Odpoledne už trávím více o samotě. Od západu se nasouvá vysoká oblačnost, jsou to kovadliny vzdálených bouří. Slunce se v ní topí jak marný plavec podléhající hlubině. Jaké to je hledět s nadějí do temného tunelu? Leč bouře z dáli jen pozdravily. Rozpadly se a slunce rudě svitlo zpod utržených kovadlin těsně před svým západem jak tajuplný maják.
     Vychutnávám pokoj toho, kdo setrvá přes noc na vrcholu a nemusí se zneklidňovat myšlenkami na návrat. Na nákladní rampě u čtyřech plechových vrat sedí mladí a hrají na kytary. Zpívají písně od Nohavici, Žalmana, Poutníků i Kryla a pak spoustu skladeb, které neznám. A jak se stmívá, jeden z nich svítí mobilem na text zpěvačce. Jsem za ně vděčný, za tyhle mladé, kteří si jen tak vyrazí na vrchol Pradědu, aby tu pospolu u kytary zpívali až do setmění. Najednou je mi líto, že už nejsem mladý. Vzpomínám, jak jsem i já vyrážel do hor s kamarády a kamarádkami v plné síle.

***

     Noc byla tentokrát tropická i na Pradědu. Minimum dosáhlo na 20,5 stupňů Celsia, Malý Děd naměřil 21,5 stupňů, Lysá hora 22,0 stupňů. Východ slunce sledují opět desítky turistů. Někteří vleže. Ustlali si na nákladních vozících na severní straně věže. Vítr zesílil. Fouká ze 183 stupňů, v průměru 14 metrů za sekundu, při nárazech až 18 metrů za sekundu. Viditelnost je v oparu stále mizerná. Dnes je zřejmě nejtepleji. Už se necítím komfortně ani tady. Vystupuju opět na stříšku té zvláštní stavby poblíž meteorologické zahrádky. Prý to snad kdysi byla garáž na moped. Stojí tu už tři dívky. Jedna z nich si stěžuje na ranní kocovinu, která jí včera zabránila v cestě na východ slunce. Po čtyřech kilometrech stoupání ve tmě se vrátila. Vzácný čas mládí, kdy nám v cestě na vrchol zabrání nanejvýš kocovina.
     Mířím na oběd do bufetu. Pepa se mnou tentokrát nejde, byl znechucený kvalitou včerejších palačinek a jejich cenou. Tak jsem si dal naložený hermelín. Sedím u stolku pro dva. Tu ke mně kdosi přijde a zeptá se: „Je ta židle volná?“ „Je,“ usměju se. A protože tu byly jen dvě židle, rázem jsem sám. Už jaksi z předurčení. Pak obcházím věž a usedám na chvíli na schůdky maringotky jen proto, že je tu stín. Přiletěl rehek, stojí tak metr a půl ode mě, kouká na mě, a že se nehýbu, nehýbe se ani on. Co chce? Čeká, že mu něco hodím? To ne, je přece hmyzožravý.
     Vedeme s Pepou diskuzi o oteplování klimatu. Je to aktuální problém, vždyť ani na Pradědu člověk nevydrží sedět na slunci. A dole na Moravě překonává teploměr čtyřicítky. Pepa je toho názoru, že se v dějinách periody suchého a teplého počasí opakovaly. Ve farních kronikách lze najít záznamy o zcela vyschlých řekách. Ale někteří pracovníci v Českém hydrometeorologickém ústavu vydělávají na strachu lidí. Problémy s vysokými teplotami zveličují. Jsou to různí zelení a ekologové, kteří tak získávají peníze na válku na Ukrajině a v Iránu. Horkům je třeba přivyknout. A když se nedá v noci kvůli dusnu spát, ať dotyční zalezou do sklepa, kde je chladněji, a dokud to tam vydrží, ať nevylézají.
     Dva dny jsem na Pradědu marně čekal na svoji milovanou bouři. Až tento třetí den, kdy příliv horkého vzduchu kulminuje a dokonce i v nadmořské výšce 1 492 metrů dosahuje teplota ke 27,8 °C, se na severovýchodě rodí první bouře. Začíná nenápadně pouhou kupou, která však v sobě ukrývá nepřehlédnutelnou energii. Oblak mohutní, prochází všemi stádii od cumulus mediocris, congestus až po cumulonimbus calvus, na jejímž okraji se objevují oblačné čepičky zvané pileus. A pak se oblak začíná v nejvyšších patrech rozšiřovat v capillatus a pod temnou základnou se objevují srážkové pruhy praecipitans.
     Vycházím ven a vystupuju na rozhledničku u meteorologické zahrádky. Na jihu se vytvořila další bouře. Stojím na místě a pozoruju, jak se postupně blíží ke mně. Slyším už odtamtud dunění hromů. Přímo přede mnou plachtí na místě čtveřice poštolek, jako by se nic nedělo. Pozoroval jsem je tu už předchozí dny. Dokážou skvěle využívat vzdušných proudů, které stoupají podél úbočí hory. Když udělají vývrtku a snesou se pode mě, vidím shora jejich hnědě rezavá záda. Kovadlina se rozšiřuje a brzy přesahuje zenit. Lituju, že nemohu tento jev pozorovat z ochozu, ale později jsem měl možnost ověřit si v praxi, že všechno zlé může být k něčemu dobré.
Pepa přiznal, že se v podobných situacích neodváží podívat ani z okna. To není můj případ. Já potřebuju být všem meteorologickým jevům na blízku, prožít je celou svojí bytostí, i když mě to může stát život. U mě v blízkosti bouře dochází k vytržení. Cítím se poblíž ní v tajuplném bezpečí, stávám se její součástí, dokonale pokorným pozorovatelem, kterému neublíží. A když ano, tak je to dobře. Protože to chtěla. A tato bouře měla se stát pro mě darem z nebes. Kdo mi porozumí?
     Vítr zprvu fouká od jihozápadu. Pak se stočil mírně k jihovýchodu. Teď vane teple ze směru 169 stupňů. V tu chvíli začínají vzhůru po pastvině vybíhat jeden po druhém dálkoví běžci. Na chvilku se zastavují pod kamenným stavením, na jehož střeše nyní stojím jak na přídi zaoceánské lodi. Z jejich slov jsem vyrozuměl, že chtějí seběhnout k Ovčárně a vyběhnout na Petrovy kameny a pokračovat někam dál po hřebeni. Pořizují několik fotek, obíhají dvakrát vysílač a pokračují ve své trase vstříc blížící se bouři. Po nějaké chvíli ke mně vítr přivál několik prvních kapek. Pospíchám na stanici, abych si vzal bundu, ne kvůli zimě, ale kvůli přeháňce. Jako na potvoru zlobí rychlovýtah. Naštěstí se mi daří se z něj dostat. Beru to vzhůru i dolů po schodišti. Dešťová přeháňka nabírá na síle. Základny bouře na severovýchodě i na jihu temní a začínají se slévat do multicely. A k zemi se snášejí srážkové pruhy. Vytvářejí úžasná sousoší a sloupy s rozšiřujícími se patkami, které vydávají
svědectví o propadající se vzduchové hmotě, tak zvaných mikroburstech. Mám pocit, že jsem se octl na dně obřího hroutícího se chrámu. Tvoří se nová a nová bouřková jádra.
     Všichni turisté se někam vytratili. Bouře stojí v zenitu. Vítr sílí v nárazech až 19 metrů za sekundu, mění směr na 290 stupňů a srážky trochu polevují. Ideální situace pro pozorování bouře pod volnou oblohou. Vydávám se znovu k meteorologické zahrádce, za kterou se táhne ohradník pro skot. Skoro až nahoře je napajedlo ohrazené kovovým plotem. Mezi mnou a pastvinou už stojí jen onen asi tři metry vysoký kamenný přístavek s kovovým zábradlím a anemometrem, který čouhá k temné obloze jak hromosvod. Cítím, jak je vzduch nabitý elektřinou. Jdu však dál, a když už jsem skoro až u přístavku, zasvitne to přímo přede mnou. Ve chvíli záblesku
zaslechnu cosi jako několikanásobně silnější zkrat. Jen zářivá trhlina a zapraskání, které vyvolala. Nebo švihnutí biče. Výboj zasáhl ohradník či onen kovový plot okolo napajedla. Nevšiml jsem si přesně, třebaže to není dál než 50 metrů. Vím, že jsem v centru bouřkové cely. Další výboj mi protíná prostor nad hlavou. Z jakési rozvodné skříně, která stojí poblíž, to jen zasyčí. A do třetice, to už opět stojím přímo u kamenné stavby, se zableskne silněji, než předtím. Jako by někdo přibouchl v plném slunci okno. V anemometru nade mnou to lupne, bouchne, zasvítí to v něm. Jen se stačím přikrčit. Jsem přesvědčen, že to dostal. Čekám okamžitý hrom, ale následuje třísekundové ticho!!! A pak dunivka, která umí rozvibrovat tabulky skla v okně. Tak pro sebe nazývám ten nádherný léčivý zvuk, který mi prochází celým tělem. Prozrazuje, že se jedná o výboj CG+, který vychází z kovadliny cumulonimbu a bývá až desetkrát silnější než běžný blesk. Měl bych cítit krystalicky čistý strach¹ , o němž mi psal Karel z lesa po podobném zážitku. Cítím ho? Nebo je to odevzdanost? Druh
fatalismu?
     Vyjma tří blízkých úderů se bouře jeví jako rozvážná. Nedoprovází ji divoká húlava. Většina blesků propojuje oblaky a zdobí klenbu kovadlin. A pak se celý ten shluk oblaků zvolna odsouvá k severu. Ještě naposledy se zpod mračen vyklube rudé slunce. Mizí přímo za vrcholem Králického Sněžníku. Pokouším se fotit blesky,
ale mám pocit, že si bouřka se mnou jen zahrává. Není ještě úplná tma, nemohu používat příliš dlouhé expozice. K výboji dojde vždy chvíli předtím, než zmáčknu
spoušť.
     Čeká mě poslední východ slunce. Horka pokračují a teplota opět atakuje 21 stupňů Celsia. Vrcholek zkropí několik přeháňkových krůpějí. Na severozápadě se rudými paprsky zbarvují kovadliny dvou časných bouří. Ještě mi zbývá rozloučit se i se stádečkem Skotského náhorního skotu, který se chodíval ráno co ráno pást až k samotné meteorologické zahrádce. Při sestupu se pozdravím s několika huculskými koníky, kteří se pasou pod asfaltovou cestou. Pak už mě v pokračujícím horku čeká jen trýznivý návrat na Šumavu.

Text a foto Roman Szpuk

—

Poznámka:

¹ Jeden zážitek podobný tvému – jel jsem k večeru na starém kole ze skal do vesničky, kde jsem tehdy žil. Přicházela bouře. Přede mnou modrá, otřískaná, autobusová čekárnička z plechu. Vlítl jsem tam snad v jakési liché naději, že bude fungovat jako Faradayova klec. V prošlapané prohlubni pod lavičkou 10 cm vody, vše kolem mokré. A prásk pár metrů za budkou. A prásk pár metrů před budkou. Jak píšeš, ne hrom, na ten jsem kašlal, ale ten blesk, to byl zvuk, jako když vesmíru prdly kšandy. Bál jsem se, bál jsem se jak sviňa do morku kostí, ale uvědomoval jsem si zároveň dvě věci: jednak to, že jde o KRYSTALICKY ČISTÝ STRACH, svým způsobem podivuhodný. V té době jsem se dostával z dlouhodobě špatného psychického stavu, plného ÚZKOSTÍ, a v tuto chvíli jsem si totálně uvědomoval, jaký je rozdíl mezi strachem a úzkostí a zjišťoval jsem, že ty úzkosti jsou mnohem horší, než čistý živočišný strach, i kdybych se z něj třeba posral. A druhá věc – vnímal jsem naplno absurditu civilizace – jak je to možné, usmažit se v budce uprostřed všech civilizačních vymožeností? Jak si to blesk může dovolit, když to neschválila vláda? Komu zavolat, aby tu bouři vypnul? Člověk náhle stojí na prahu neznáma a vše lidské se náhle jeví jen jako jediná, tenká, iluzorní vrstvička v sedimentech věčnosti.

Popisky k fotkám:
1) Východ slunce 6. 8. 2026
2) Západ slunce za Králickým Sněžníkem 3. 8. 2026
3) Praecipitatio během bouře 5. 8. 2026 I
4) Praecipitatio během bouře 5. 8. 2026 II
5) Praecipitatio během bouře 5. 8. 2026 III
6) Praecipitatio během bouře 5. 8. 2026 IV
7) Výboj mrak – mrak během bouře 5. 8. 2026
8) Huculští koně
9) Skotský náhorní skot