Miniatury

Miniatury: Pavučina

29. 8. 2026 Roman

Pavučina

Po jasném rozbřesku, kdy se v dáli jen rozpouštěl sporý altokumulus, se objevily první kumuly. Mají zakulacenou podobu. Uvědomil jsem si, že oblaky v sobě ukrývají tvář. Někdo se jimi dívá. Nemohu jinak, než je pozdravit. „Ahoj mráčky!“ Od tváře ke tváři letí dopravní letoun, leskne se a třpytí. Jsem na churáňovském ostrově a volám do dálky jak trosečník ten zářivý parník nebes.
Sedím s Honzou na lavičce za stanicí. Kouříme a mlčíme. Na plotě sedí táta ťuhýk. Mládě žadoní, třepetá křídly, ale když přeletí k rodiči, ten poodlétne, jako by říkal: No, už jsi velký. Jdi si najít potravu sám. Teď sedí ti dva svorně vedle sebe, zkušený samec a kluk puberťák, který se co nevidět vydá na vlastní samostatný lov
hmyzu.

***

Stojím na stožáru a pozoruju srpek zatmělého slunce. Mám štěstí, prochází zrovna úzkou vlečkou cirrů, které vytvářejí přirozený filtr. Tlumí ostrý svit nezatmělé části. O trochu rychlejší slunce v němém napětí předchází temný kotouč měsíce v novu. A pak se oslnivý srpek noří do lesnatého Zhůřského hřebene. Zařezává se do korun smrků. Celá krajina pode mnou je zastřena sivým přítmím. Ani červánky nezáří naplno, zatmění dál tlumí rudé odstíny v cirrech. Přízračný stín přechází do stmívání a nadchází noc Perseid. Je úplné jasno. Vlhkost vzduchu nepřesahuje 50%.

***

     Na stanici přijíždí kamarád Vojta, hvězdář a astro fotograf. Přijel však bez foťáků i dalekohledu. Chce se jen dívat. Já si postavil stativ a po půlnoci, kdy došlo k vrcholu Perseid, se pokouším zachytit nějaký jejich ohnivý pozdrav. Ale je to marné. Jak ve hře na schovávanou zažehne meteor svůj plamen vždy jinde, než kam mám namířen objektiv. Nebo vyčká chvíle mezi dvěma expozicemi. Nakonec mě pronásledování meteorů po obloze unaví. Nechávám foťák foťákem a připojuju se k Vojtovi a jeho klidnému pozorování. Vše se nám zapisuje do paměti jak jedinečný a prchavý jev. Meteory jsou rychlé. Často jde jen o křísnutí. Odlétne jiskra. A vždy ze
směru od souhvězdí Persea. Perseidám se říká slzy svatého Vavřince, který má svátek 10. srpna. Světec byl umučen žárem na železném roštu. Jsou meteory opravdu jeho slzy, nebo jde o jiskry, odletující od řeřavého uhlí, na kterém ho katani opékali? A jak to bylo s Perseem? Je synem Dia a Danaé. Zeus vynikal mistrovstvím v převlecích, pod kterými se vždy dostal k ženě, kterou chtěl milovat. K Danaé vešel v podobě zlatého deště, oplodnil ji a z jejich vášně vzešel jako syn Perseus. Možná jsou Perseidy pozůstalé krůpěje zlatého Diova deště, které odletují do všech stran od temné Perseovy bárky. Předchází ji souhvězdí Kassiopeiy, jejíž dceru Andromedu si Perseus vzal za ženu.
     Zprvu s Vojtou komentujeme jednotlivé meteory. „Teď!“ A: „Támhle.“ Výkřik stíhá výkřik. Perseidy mohou zasvítit kdekoliv na celé široké obloze. Překvapují na místech nečekaných. Mluvíme o zbraních. O chladných zbraních, jejichž stopy jsou ohnivé. Rána se rozevře a vzápětí se zhojí velikou noční tmou. Po druhé hodině se objeví dva nejsilnější meteory. Jeden vzplane až u východního obzoru. Zářivě se propálí namodralým svitem. Připomíná to explozi. Ale dráha je krátká, neboť tento meteor vyletěl blízko svého radiantu. Druhý ještě silnější se rozzáří vlevo a přeletí kamsi k severozápadu. Jako by se náhle pootevřel šípový lebeční šev pod tlakem magmatu vesmírné myšlenky. Jeho zeleno modrá stopa se zakřiví a ještě dlouho dohasíná v podobě astrálního kouře.
     Čas plyne a nám je s Vojtou jasné, že už spát nepůjdeme. Perseidy stále létají, i když jejich vrchol už nás přeběhl. V jedné chvíli jsem napočítal až pět meteorů do dvaceti vteřin. Teď jako by roj nabíral dech. Odpočívá a my si s Vojtou povídáme o těžkostech mezilidských vztahů. Slova a útržky příběhů teď mají pod mléčnou
dráhou naší galaxie hlubší platnost. Nejprve vypravuje Vojta o své kamarádce Radce odkudsi ze Stožce. Žila se svým mužem dlouhé roky v klidu. Oba hluboce věřící scházeli se s jinými křesťany. Radčin muž pak pomáhal sousedce s dřívím na zimu. Jednoho dne řekl doma dětem, že se sousedkou čeká dítě a odchází za ní. Přišlo to
náhle, jeho žena nic netušila. Vojta po čase potkal Radčina muže. Na první pohled bylo poznat, že není šťastný. Pohubl, tvář měl zarostlou zdivočelým vousem. Nadto se ukázalo, že dítě, které jeho nová partnerka porodila, se podobá jinému sousedovi, který jí také chodil pomáhat s dřívím. Radce trvalo dlouho, než se z traumatu trochu vzpamatovala. Pak se rozvedla. Našla si nového životního partnera a odstěhovala se za ním i s dětmi. Zůstal po nich prázdný domek, vychladlé rodinné hnízdo. Co s ním? S bývalým mužem se rozhodli, že ho prodají. Dům zatím nikdo nekoupil a oba, Radka i její ex se tam vracejí pro své věci. Chodí tam tajně, aby jeden nevěděl o druhém, a odnášejí si to, co považují za své, do nových domovů.
     Vypravuju Vojtovi jiný příběh. Je o Marušce, platonické lásce básníka Vládi. Říká jí jeptiška. To kvůli jejímu náboženskému zanícení, které jí nedovoluje navazovat milostné vztahy. V srdci má Boha a nemine den, aby chyběla na mši svaté. Žije skromně. Obětuje se ve službě stárnoucím kněžím. Je to dcera za komunistů tajně vysvěceného ženatého kněze. Po převratu musel projít novým svěcením ordinatio sub conditione. Když byla Maruška ještě malá, vracel se její otec domů vysílený a podrážděný. Byl to jistý druh opilosti. Hádky se staly denním programem. Maruška je těžce nesla. Přestala jíst. A tak otec nechal Marušku zavřít do ústavu v Bohnicích. Odvedli ji přímo z vyučování. A nyní prosí Maruška svého otce o odpuštění, že ho dostatečně nemilovala. Co to v nás je, že škemráme o milost u těch, kteří nám ubližovali? Doufáme v to, že už nás zraňovat nebudou, ba víc, že nějak sami přispějeme v nápravě dávných křivd na nás činěných? Jako bychom svojí omluvou rolovali dlouhý koberec, po němž kráčeli ti, co nám ubližovali. Nebo si sami klademe svá zranění za vinu. Možná jen cítíme touhu něco vykonat, odčinit, hlavně nestát na místě, ani za cenu vlastního sebezničení, zadupání do země. Katarze si vybírá vlastní cesty, kudy se láva tlačí k zemskému povrchu a vytryskne. Nebo kudy proletí meteor.
     Lidské vztahy bolí. A pak se přiblíží čas, který nás obklopí samotou, čas odchodu z tohoto světa. Kdosi mi vyprávěl, jak navštěvoval kamaráda, který umíral na rakovinu. Ten mu prozradil, že měl pro poslední čas schovanou závažnou četbu, Dostojevského a jiné autory, kteří vedou čtenáře na hlubinu. Po celý aktivní život si na ně nenašel čas. A teď, když už se opravdu blíží konec, čte to, co miloval jako kluk: Foglarovky. Básníka Charlese Bukowského nemám rád, snad proto, že mi až příliš bezohledně nastavuje zrcadlo, možná až tak jako Perseus Medúze, ale jedna jeho věta je pravdivá: Najdi to, co miluješ, a nech, ať tě to zabije.

***

     Dívám se ze střechy stanice k severozápadu. V dáli, nízko nad lesem se vytváří drobné parhelium. Je tak malé, že by si ho sotva kdo všiml. Jeho převážně rudé zabarvení prosáklo vlákny cirru. Mohu ho vyfotit jen ohniskem 300 mm. Možná se zítra konečně rozprší. Čekám na tu chvíli, až pokleknu do mokré trávy a poděkuju Nejvyššímu za alespoň trochu vláhy.
     Po dlouhém období sucha se nad Šumavou objevují první oblaky. Ale déšť jako by se bál. Našlapuje opatrně, udělá pár krůčků, spadne jen několik kapek, které svlaží spálené louky, do nitra lesa se ani nedostane. Je těžké dobýt zpět území, které pro sebe vydobyl žár léta. Až po několika dnech se objeví hustší oblaka. Zrovna jsme
s vnoučaty rozdělali oheň, když spustil liják a teď zkrápí rozpálená polena. A pak oblak sestoupí až k lesu. V podobě mlžných chuchvalců zápasí s větrem, který ho stlačuje mezi větve smrků. Les šumí. I déšť šumí. Ochlazuje se.
     Poslední ráno na Najmance je studené a plné rosy. Slunce vystoupí na hradbu smrků. To zářivý rytíř vyhlédl neohroženě na ty, kteří se opovážili jeho vojsko oblehnout v nebeském hradu. Vyšle paprsky do vysokých stébel trávy. Na jednom místě se rozzáří drobnými krůpějemi ozdobená pavučina. Nešlo tedy o obléhání. To slunci přivádějí nevěstu za závojem, na kterém se v podobě perliček třpytí její nedočkavý dech. Teď to přijde, je to tajuplná předehra, během které paprsky pijí tu démantovou vlhkost. Mám jen pár minut na to, abych tuhle pavučinu v plné kráse vyfotil. Stojím před ní, udělám první snímek, pavučina se zbarví do fialova. Pohnu se jen pár centimetrů vlevo a pavučina zezelená. Hraju si s rozkladem světla. Pohupuju se a barvy se přelévají jedna ve druhou.

Text Roman Szpuk, foto Vojta Kohout a Roman Szpuk

Popisky k fotkám:
1 – 6) Šest fází zatmění slunce 12. 8. 2026
7) Tuhýk. Samec a mládě.
8) Hvězdnatá obloha nad Churáňovem 30. 12. 2024. Fotka Vojty Kohouta
9) Pavučina ve fialovém
10) Pavučina v zeleném.
11) Pravé 22°parhelium v cirrech.
12) Pářící se křižáci obecní na okně churáňovské meteorky