Miniatury

Miniatury: Na Dobrši

18. 4. 2026 Roman

Na Dobrši

     Sedíme Na Koreji, já u čaje, Pošťák u francouzské vodky. Vzpomíná na čas, kdy se ve Strakonicích pohyboval v punkové subkultuře. Přišel k němu mladík, snad intelektuál, ale také dost vyžilý, bylo na něm znát, že ho život nešetřil.
     „Nevíš, kde bych tu někde sehnal pervitin?“ zeptal se.
     „No, já nevím,“ zaváhal Pošťák. Nestávalo se, že by ho s podobnou otázkou zaskočil někdo zcela neznámý. „Možná by to šlo,“ souhlasil po chvíli.
     Mezi pankáči bere pervitin kdekdo, není takový problém zajít do nějakého baru, diskrétně se zeptat. Když byl obchod uzavřený, mladík se dal do řeči. Potřeboval se svěřit, něco jako by ho tížilo.
     „Víš, já jsem děsná svině,“ dostával se ze sebe těžce, „neměl jsem kde být… Vzal mě k sobě páter Vích, kousek odtud, na Dobrši. Kolikrát jsem mu ukradl peníze a teď jsem mu sebral auto, dojel jsem sem a… Nejraději bych ho tady prodal, abych měl na fet. A on mi ten páter vždycky odpustí. Já to nechápu. Nechci mu ublížit, ale nemohu si pomoci. Je u něj hospodyně, přemlouvá ho, aby mě udal policii, ale on si nedá říci, vždycky mě vezme zpátky pod střechu. Jak je to možné? Tím odpuštěním mě vždy odzbrojí, ale jen na chvíli. Říkám si, už nikdy, už nesmíš a zase se zachovám stejně. Jsem hrozný zmrd.“
     Po letech se Pošťák ocitl jako pečovatel na volyňské eldéence. Bylo to někdy na začátku, kdy ještě dobře neznal všechny návštěvníky ani pacienty. Dovnitř vešel muž. Snad trochu zaváhal, proto se ho Pošťák zeptal, koho hledá.
     „Chodím sem pravidelně,“ odpověděl. Potom dodal v jakýchsi rozpacích: „Mám tu tetu, no, možná je to svým způsobem máma.“
     A už je Pošťákovi povědomý. „Neznáme se odněkud?“ zeptal se. Vtom mu to došlo. „Nejsi ty ten, co ode mě kdysi chtěl pervitin?“
     „Ano, vzpomínám si,“ dodal muž s jakýmsi ulehčením, jako by se náhle otevřely dveře tíživého tajemství. „Jsem to já.“
     „Co pervitin?“
     „Dostal jsem se z toho,“ odpověděl muž s nádechem studu ve hlase.
     „A koho tu máš?“
     „Není to máma. Je to ta hospodyně od pátera Víchy. Nikoho nemá, tak se tu o ni trochu starám.“
     Pošťákovi se koulejí po tváři slzy, když mi to vypravuje. Zadrhává hlasem. Jeho vyprávění přerušují dlouhé odmlky.
     „Nikdy jsem toho pátera osobně nepoznal,“ pokračuje po chvíli. „Ale jednou, bylo to takové těžké období, hodně jsem pil, neměl jsem kde být. Kamarád Tomáš Hauser mi půjčil zahradní chatku. Přečkal jsem tam jednu zimu. Zdi netěsnily, večer jsem rozhicoval kamna, třeba v deset, v jedenáct, bylo tam horko, chodil jsem v trenkách a už od půlnoci jsem se chvěl chladem. Jednou jsem zakotvil ve volyňské hospodě U Vraha. Přisedl si ke mně člověk, žádný intoš, nějaký instalatér, jmenoval se také Tomáš. Viděl, jak jsem na šrot a jaká cesta mě ve tmě čeká do té chatky, kam vedla jen nějaká pěšina. ‚Prosím tě, dávej na sebe pozor,‘ říkal mi starostlivě. Dal mi baterku. ‚A až příště přijdeš, dám ti ještě něco.‘ A víš, co mi dal? Vytiskl mi fotku svého křtu. Křtil ho Páter Vích. Tu fotku mám dodnes u sebe.“

***

Zkolaboval jsem na faře během adorace. Seděl jsem se třemi ženami před monstrancí pohroužen do mlčení. Kolem hostie se objevily světelné vlny narudlých odstínů a mysl mi zahalily mrákoty. Plameny obou svíček se podivně rozpily. Přitom mi na čele naskákal studený pot. Hlava se točila ve víru neviditelné tůňky. Snažil jsem se udržet při vědomí, ale najednou jako bych nemohl popadnout dech. Spojil jsem prsty rukou za zátylkem, prohnul jsem se v zádech, ale bylo mi jasné, že to nezvládnu. Vstal jsem. „Je mi špatně,“ řekl jsem akolytce Viky omluvně. „Musím ven.“ Vydal jsem se ke dveřím místnosti, kde se mi roztřásly nohy. Viky mě zachytila a na pomoc přispěchala druhá žena Marie. Přistavily křeslo a posadily mě do něj. Přinesly skleničku vody. Pak ještě jednu. Pak mě položily do vedlejší místnosti na gauč. Ihned se mi ulevilo. Zavřel jsem oči a propadl jsem se do spánku. Po nějaké době jsem se probral. Zněl tikot hodin. Zadíval jsem se na strop s kartuší rámující lustr. Kde to jsem? Tikot hodin mě konejšil v rytmu smíření a odevzdání. Neuplynul dlouhý čas, ale přesto jsem měl pocit, že už tam ležím hodinu. Ve vedlejším pokoji bylo ticho. Hodina mlčení před svatostánkem ještě neuběhla. Pokusil jsem se vstát, ale ta slabost. Dojdu vůbec domů? Pokud dnes něco plánuju, jsou to cesty, jimiž nemusím dojít až do cíle, který jsem si předsevzal. Jsou to hory, na něž už nemusím vystoupat. Všechny ty představy už se nemusí vyplnit. Jsou to koryta bez vody, vypuštěné rybníky.
Usínám v mlze. Či spíš je mlhou ten polospánek na rozhraní mezi bděním a sněním, to území, ve kterém se rodí obrazy, jimž nerozumím. Mlha je plná bříšek prstů, kůže je přilepená ke žhavým dvířkům kamen v osamělé boudě na vrcholu hory. A pak z té mlhy vystupuje násilník. Neřekne ani slovo a švihne zbraní. Slova jakkoliv nenávistná by mu ubrala na razanci. A do třetice jakási žena rozbaluje noviny. Je v nich stočený dopis, který jsem jí adresoval, skrytý dopis – a ona, která čte ve skrytu před světem, mi odplatí. Poté odnáší do mlhy nemluvně, které jsem chtěl zabít. Ještě klepe na dveře komůrek. Ty se otevírají a za nimi se ukrývají slabé bohyně s kyticemi. Ve spěchu jí je dávají na cestu. Ta žena čeká se mnou páté dítě. Vidím náš malý panelákový byt. Nejstarší dcera ve zmatcích své puberty vyhlíží z okna, druhý syn cvičí jakousi skladbu na klarinet. Z nedostatku místa píše na koberci úkol další dcerka a mezi nimi pobíhá nejmladší pětiletý synek. Představuju si roh té místnosti, kde stojí dětská postýlka. Spí v ní malé dítě, novorozenec. Zmocňuje se mě pocit neřešitelného chaosu. Ale to dítě má moc chaos uspořádat. Je to zatím plod, embryo. A skrývá se v něm budoucnost celého jednoho života. Je tam svinutý strhující příběh. Veliké dobrodružství otevřených očí. Dívej se. Dobře se kolem sebe dívej!

***

     Je tu hrozný terén. Ani květy plicníku a mokrýše střídavolistého mě netěší jako jindy. Chci jít průsekem, ale lesáci tu nechali spoustu odříznutých větví. Pak se snažím přejít po mechem zarostlé zdánlivě pevnější zemi. Propadnu se až po kolena. Připadám si jak zvíře chycené do pasti. Pod nohama jsem neměl jen mech ale i starou zetlelou hromadu klestu. Když se konečně vyškrábu z té nástrahy, nohy mi omotají šlahouny ostružiní. Nemohu udělat krok, zakopávám a snažím se přitom vyhnout dalším nástrahám zetlelých haluzí. Jen s velikou námahou odvracím nebezpečí pádu. Opírám se o skalky, které jsem zprvu měl za ukazatele správného směru na vrchol. Raději se z průseku vzdaluju a prodírám se nízkými boučky. A tady ho vidím, jednoho z prvních poslů jara. V proudech vzduchu, který už zahřívá silné dubnové slunce, poletuje žluťásek. Možná se mi směje, mému pohybu, který připomíná namáhavé snažení těžkého hmyzu.
     Žluťásek poletuje nad záplavou loňských bronzových listů. „Hledáš pod nimi poklad?“ ptám se ho v duchu. „Ale ne, ty jen tak tančíš, třepotáš se uchvácen náhodnými závany a o lidské poklady nemáš zájem.“
     Vzpomínka mi zalétá roky zpátky a žlutá křídla se mění v ženské šaty jedné mé lásky.
     „Nakresli mi šaty,“ vybízí mě. „A já si je ušiju pro tebe.“
     Tenkrát jsem trochu znejistěl a ona to vycítila. „Myslím to vážně,“ řekla mi přísně.
     Ale já ty šaty nesvedl nakreslit a tak si je navrhla a ušila sama.
     „Kdy si je na sebe vezmeš?“ zeptal jsem se jí.
     „Až na podzim,“ odpověděla záhadně. „Zvolila jsem asi moc teplou látku.“
     Později, to už náš vztah vychládal, mi oznámila: „Ušiju si jarní sukni.“
     Ne ušiju si ji pro tebe, ale jen ušiju si ji. Pro svůj vlastní osamělý tanec.
     „Až mě opustíš, tak ty šaty rozstříhám a hodím je na tvůj práh,“ oznámila mi. Nakonec mě opustila ona. A tak jsem na prahu svého bytu žádné rozstříhané šaty nenašel.
     Když se dívám na žluťáskův tanec, ano, v tu chvíli vím, že ta jarní sukně, kterou sis chtěla ušít jen tak pro radost, měla být žlutá. Možná byla, nevím. „Já jsem ten vztah ukončila,“ řeklas mi. „Už nikdy se nevrátím.“