Miniatury: Je mi to jedno

Je mi to jedno
(underground Šumava)

     Jedeme vlakem z Volar. Ríša hraje na mobilu šachy.
     „Utek,“ říká zklamaně.
     „Asi věděl, že prohraje: Lidi neradi prohrávají.“
     Co se zbylým časem? Míříme Na Korej.
     „Tak já umejvám nádobí,“ říká Ríša. „Kterej chlap by to dělal. A ona: Zase sis neumyl ruce. Kape ti z nich. Nic mi z nich nekape.“
     „To je Eskort služba?“ volá číšnice Ester do mobilu. „Voláte Na Korej!“ Vysvětluje to neznámému kdesi už po polikáté.
     „Mně je jedno, jak se to tam jmenuje“, ozývá se na druhé straně. „Já chci slečnu, dobře vám zaplatím, já si vlastně chci jen popovídat.“
     Chlapi Na Koreji vzpomínají na Tondu Báru. Dělal u dopravního podniku. Jednou přišel do práce opilý, vjel na montážním lehátku pod autobus, přivázal si drátem ruce ke kardance, aby se zdálo, že dělá, a usnul. „Von snad je mrtvej,“ lekli se spolupracovníci, když už se delší dobu nehýbal. A tak ho s vozíkem vytáhli dost neurvalým způsobem zpod auta. Drát mu serval ruce, měsíc s tím marodil. Po letech skončil na eldéence se silnou cukrovkou. Amputovali mu jednu nohu. Hladil na peřině kočičku, „no jo, hodná“. Ale žádná kočička tam nebyla.
     „Víš, co se stalo? Chytil jsem třetí mízu. Před vánocema,“ povídá na Koreji Ivoš. „Stačí cvičit jugo.“
     „Jogu,“ opravujeme ho.
     „Jasně,“ souhlasí Ivoš. Už toho vypil až až. „Když ti nestojí. Když mi bylo dvacet, na vojně, píchal jsem přes plot. Vedle mě kamarád. Já býval lump už jako školák. Znal jsem Bledý, víš, jak mi říkali? Bílý pes. To byli první Cikáni. Víš, co jsem měl přezdívek? Bílý pes, Grázl, Pikaso. Ale to už jsem maloval pokoje. Měli jsme učitele, ten mi dával. Sundal ze mě kalhoty, do půli, nechal mě klečet s nahou prdelí, holky koukaly,“ shýbl se Ivoš, aby naznačil, jak. „Pak jsem ho potkal u hajzlu, ‚to bylo za trest, ty kalhoty?‘ Kopl jsem ho do koulí, trojka z chování, polepšovna na krku. Pak mi přikázal natáhnout ruce, takhle,“ ukazuje, jak držel ruce dlaněmi vzhůru. „Položil mi tam knihy, přidal knihu, pak ještě jednu, myslel, že půjdu do kolen, ‚konec vyučování,‘ vyhlásil, učitel, neučil děti a tohle na mě zkoušel. Tři knihy jsem vyhodil za sebe a tři jsem mu mrsknul do ksichtu, tak jsem šel do polepšovny do Veselíčka. Dostal jsem tři měsíce za toho učitele, utekl jsem přes malý okýnko ale bál jsem se za mámou. Brečela, když mě odváželi do té polepšovny. Zalezl jsem na hřbitov mezi vyhozený věnce, to bylo v Lipníku nad Bečvou. Nějaká babička odkryla věnec a mě tam viděla, lekla se, padla. Než přijeli policajti, dostal jsem se k Cikánům, Ferencům, pak k mámě, schovala mě pod postel. Sousedka práskačka mě nabonzovala. Máma mi ještě dala najíst a už mě vezli zpátky. Za čtrnáct dní mě pustili, chyba byla u učitele.“ To mi vyprávěl Ivoš, který nosí na krku křížek po bráchovi, co se oběsil.
     Volá Kyril z Bílých Karpat. Vypravuju mu o Pochodu pro život. O tom, že nejbojovněji si tváří v tvář anarchistům počínal řeckokatolický kněz v černém.
     „Skvělé! A co teď? Jsi za klerofašistu?“ ptá se Jánek
     „Ano,“ odpovídám. „Vloni jsem byl za úkáčko nácka, teď zase za proruského fašistu.“
     „A já mám všechno u prdele,“ odpovídá Jánek. „Ležím v posteli, popíjím pivo. Máš chvíli čas?“
     „Chvíli jo,“ říkám váhavě.
     „Já nejsem žádný underground, nemám vlasy ani vousy, mám jen koule, co mi visí až po kolena. Jaké podzemí? Člověk je hniloba, jak zpívá Jimi Čert, to byl můj kamarád, plastik. My jsme géniové. Ty jsi génius přes slovo, já přes myšlenku. Viděl jsi ten film? Od Buñuela? Jdou chlápci irskou krajinou, bez stromů, jenom kamení, potkají dámu, vysokou, vyšperkovanou, s čepcem, publikum čeká, zda ji osloví nebo ji bude balit, a on nakopne toho pudlíka, až letí pět metrů. A o to tu jde, hraju fotbal, kopu do míče, ať se děje, co chce, do brány, do autu, to je fuk, hlavně nepřestat kopat. Copak já jsem dobrej jen v tu chvíli, když jsem dobrej, copak když už nejsem dobrej, jsem jinej? Kdo jsem já? Všechno co potřebuju, je soucit a prachy. Soucit jsem měl, prachy nikdy a když se tohle míjí, tak… Tak si mě zablokovala. Že prý se najde jinej muž. Prej jsem neperspektivní, chlastám. Věk, návyky, zlozvyky. Lidi nevědí, že taky umím být slušný, i když jsem vrah. Však počkej, až tě vyrazej. Dostaneš důchod, dáš si stovku na den, tu prochlastáš, bude ti kapat z huby, šulina. Já dopiju to pivo, zaspím, pak si dám víno. Už nemám co říct, ne že nechcu, všechno jsem životem vyjádřil, jsem výtvor svých podmínek a vy jste výtvor těch svých. Jako můj táta. Když umíral, nechával si jen to důležitý, knížky, nádobí, vypral hadry a zas je oblík, každej den vařil, stál nad polívkou, já taky vařím, pak to nesním, hodím to zvířatům. Tak on vařil, omdlel, spadl na tu plotnu, celý loket si spálil, byl v bezvědomí, zdravotní sestra mu nesla jídlo, našla ho ležet na zemi. On ve dne v noci topil, šílenej indián, neustále přikládal, celej den chodil, sbíral klacky, tohle uděláme i my, naklopíme se na oheň, který v nás hoří, jako celý kosmos, to slunce, které shoří. Říkal před smrtí: ‚Škoda všeho‘. Ale já mám ještě jiný motto: ‚Konec všeho!‘ Tohle je vědomí, které nám může dát úlevu od utrpení, zmaru. Lidi nevědí, co je to utrpení, my dva to víme, já vím, co je to utrpení, tak často jsem si mu sáhl pod kůži, žiju ve čtvrtým patře, vylezu na něj, žádný dopis na rozloučenou, skočím.“
     A zase mlha. Ta šumavská. Na stanici přijela Lesana. Nenechá na sebe sáhnout, ale dělá jí dobře, když mi ohmatává přes kalhoty úd. Přitom říká: „Jsi moc hrrr.“ Pak se mě lehce dotýká po tváři, po těle mi běhá mráz slasti. Mlha pulsuje. Jsou to záclony, nebo dečky přes nohy, aby bylo starci teplo? Padám do polospánku. Slyším glosolálii, mluvení jazyky, které se protahuje do brčálově zbarveného mechového slizu. Krev se usazuje na kraji rybníčku, houfují se tam ryby.

Pak jdeme do ranních luk, Ríša, Ziny a já. Vycházíme ze Včelné, to už se mlha rozpustila nebo někam vsákla, nejspíš do krtinců, o které zakopávám. Slunce je ještě nízko nad obzorem, prodírá se vločkovitým altokumulem, ze kterého visí virga, srážkové pruhy, vlasy. „To není tvůj případ,“ řekla by Klubíčko. Pod lesem svítí samota Důra. Scházíme do údolí Boubínského potoka podél skal v Čertově stráni. Zase zdržuju. Nohy mi kloužou v loňském listí. Potřeboval bych trekové hole, ale kam se poděly? Čert ví. Kluci už čekají dole. Přejít potok po kluzkých kamenech je pro mě stále namáhavější. Potok je tichý a smířlivý. Ziny vypravuje, jak tu šel kdysi se psem. Zastavil, zvedl přední běh a větřil. A najednou na cestu vyběhli dva jeleni s ohromným parožím. Jeden na cestě přibrzdil a koukal na Zinyho. Vycházíme na louku, kousek odsud je jiná samota, Dobišák, kde před padesáti lety žila osamělá žena se dvěma dětmi. Na obzoru pastviny trčí k obloze torzo suchého stromu. A na kraji remízku stojí mobilní posed. Lezeme do něj. Ziny kouří poslední cigáro, Ríša upíjí pikslu piva. Ziny působí v záloze armády, chodí pravidelně na cvičení. Říká, že západní armáda nemá potuchy o tom, jak se dneska vede válka. Stále má představu o vedení bojů za druhé světové války. Ale dnes udávají trend drony. Jak se před nimi schovat? Za špatného počasí, když drony jedou na infra, může se člověk schovat pod deštník nebo termofólii. Dron se nejlépe sestřelí brokovnicí, trefí se lépe, než samopalem, broky zasáhnou vrtulky a znemožní dronu přesný útok. A jinak? „Utíkáš kolem stromu“, říká Ziny. „Jak dlouho?“ ptám se. „Až do smrti.“ Naše armáda se chlubí třemi tisíci drony, ale ve válce se spotřebuje tak pětset denně, spíš víc.

Mobilní posed –
jen tak tam se vyhýbáme
krkavci.

Ziny nachází mrtvého sršně. Ale možná není mrtvý, zdá se, že ještě pohybuje nožičkama. Někdo mu vykousal zadeček. Pak sestupujeme do Řepešína. Začíná být teplo. Slunce praží a já mám černou zimní bundu. Uháním do Záblatí a sedám si do stínu u zavřeného COOPu. Mám hroznou žízeň, kdyby Ziny neměl v termosce čaj, tak nevím. Za chvilku jdeme dál na Zábrdskou skálu, v prudkém stoupání se s Ríšou předháníme, kdo bude nahoře první. Nemohu popadnout dech. Ríša samozřejmě vyhrává a vítězoslavně se směje, na to je expert. Ze skály se otevírá úžasný pohled na Bobík, Solovec a Boubín. Na druhém břehu Blanice stojí ve stráni několik samot, v jedné z nich žije s Relým Jitulka, bývalá přítelkyně Ondry Klišíka. Tak si také splnila sen utéci z Prahy a bydlet na Šumavě. Docházíme z Zábrdskému mlýnu. Sedíme na břehu říčky, rácháme se v jejím proudu, cítím blahodárný účinek studené vody na moje nohy. Ríša vzpomíná na barona prachatických Cikánů Bihára. Kdysi, když ještě pracoval jako celník, vychytal jeho dceru, jak prodává na Borových Ladách hadry. Ríša jí dal pokutu šest tisíc a ještě jí zboží zabavil. Ona peníze neměla, tak přišel starý Bihár na celnici. Všichni prchli někam se schovat, mysleli, že je to Ríšova poslední chvilka. „Tak co s tím uděláme?“ zeptal se Bihár Ríši, když spolu osaměli. „No, podívejte, tu pokutu musíte zaplatit, nedá se nic dělat, pak vám zboží vrátím,“ pronesl pevným hlasem Ríša. „V pohodě,“ vytáhl Bihár bankovky. „A nějakou holku byste nechtěli?“ zeptal se ještě.

***

Rozpadly se mi kalhoty. Jak je to možné? Nohavice dole u bot jsou ještě dobré, ale látka na kolenou se z ničeho nic začala rozpadat. Je mi to jedno, jen že mi těmi dírami táhne na nohy. Ochladilo se. Sedím na ochozu stanice a je mi zima. Ještě, že jsem si přibalil do batohu svetr. A teď ke všemu prší. Pěkně hustě. Jsou to přeháňky, ve kterých se ztrácí i rozhled k Radomyšli. Měly přijít první bouřky. Kdepak bouřky. I ty mě opustily. Z Malého Polce se ozývá křik jeřábů popelavých. Nižší a vyšší hlas. Oblaky klesají, znovu zahaluje lesy mlha. O to více zpívají ptáci.

Text a foto Roman Szpuk