Miniatury: Kontaktní magie

Kontaktní magie

     Jaro si dává na čas. Je studené a po hříchu i suché. Za skoro celý duben, přesně do 21. 4. nám spadlo jen 9,6 mm srážek. Okolo stanice běhá odpoledne co odpoledne známý z horské služby. Před časem jsem ho potkal na cestě vedoucí od Malého Polce. Na chvíli zastavil. Prohodili jsme pár slov. I on už si stěžoval na bolesti kolen zvláště, když sbíhá z kopce. Ale musí zůstat ve formě. Také včera jsem ho viděl mezi kmeny smrků. Zahlédl mě, jak sedím na ochozu. Zamával mi.
    Dnes odcházím ze stanice na Pláně. Pochoduju směrem na Vimperk a stopuju a vida, zastavuje mi první řidič. Zprvu mlčí, pak se dáváme do řeči. Je z Kvildy. Čtyřicet sedm let dělal s pilou, pochází z Krušných hor, z Kraslic. Stěžuje si na doktory, jsou daleko, on špatně slyší na jedno ucho, má vysoký krevní tlak, ani čtyři prášky mu ho nezklidní. Zkoumali, jestli to nemá od ledvin, asi to bude od krční páteře. Ptám se ho, zda mu z těžké práce neonemocněly ruce. Prý ne. Jako mladý dělal s Husqvarnou, co měla deset kilo, tenkrát existovalo jen odpružení gumovými silentbloky. Před dvaceti lety je začaly nahrazovat nebo doplňovat pružiny, co už dobře chrání ruce. Je mu sedmdesát, ještě dělá prořezávky. V zimě chodí s hůlkami. Když není z Kvildy kam vyrazit, míří nejčastěji do okolí Bučiny. Za zimu nachodí až tisíc kilometrů.
    „Žije ještě Lazin?“ ptám se ho na kvildskou dřevorubeckou legendu a rváče.
    „Jo, Ondra Lazin vloni umřel, i ten jeho hrbatý brácha. Byl tak starý jako já. On byl bourák, poslední roky už byl neškodnej, vypitej.“

***

    Postupuju proti proudu Pravětínského potoka i času. Fotím na klasický film Flexaretem. Je šero, musím exponovat až na sekundu. Ještě že mám stativ od Olívie. Snažím se zachytit proud vody mezi kamením, hrubě pletený svetr kůry, podivně vytažený i děravý. Následuje mě anděl, rozhazuje za mými patami vějíř mých stop. Docházím k rozkvetlému lýkovci. Chci k němu přivonět, ale je to marné, nic necítím, po kovidu jsem přišel o čich. Tohle šírání. Patrně mi nad hlavou houstne přeháňkový oblak. A už to chrastí, odskakuje, sněhové krupky tančí po zemi. Mým cílem je dneska Pravětín. A zase sedím v Domově klidného stáří u jáhna Jaroslava. Vypravuje mi o Šafrovi, co bydlel v domku vlevo u výjezdu z Horní Vltavice. Dnes už jsou tam jen zbytky zdiva. Šafr žil sám a měl psa, který volně pobíhal a napadal okolo jedoucí cyklisty. I Jaroslava honil. Ještě, že jel z kopce, mohl šlápnout do pedálů a ujet mu. Kolikrát mu tenkrát příslušníci esenbé domlouvali. Bylo to marné. Šafr pracoval v lese, jezdil s traktorem a přibližoval dříví. Chodil do práce až na desátou, v šest se vracel. Nikdo s ním v lese nevydržel. Dostal k sobě pomocníka, kluka z Lenory, pohádal se s ním, vzal na něj železný pajcr. Nakonec zůstal sám i v práci. Choval ovce. Chodil ve špinavém, lidi v Lenoře v obchodě se ho štítili. Ke konci života ho vzal k sobě synovec do Čkyně. Stal se z něj nový člověk, vídali ho v bílé košili. Domek se pak hroutil, chvíli byl na prodej kvůli pozemku, ale kdo by tam bydlel, okolo jezdí spousta kamionů a ani o pozemek nikdo nestál, od silnice se svažuje dolů ke Kubohuťskému potoku.
    Ozvalo se zaťukání na dveře, vstoupila Běta z kostela se dvěma fenkami, Debí a Berry. Debí čeká štěňata, Berry už je třináct let. Obě jsou klidné, krmím je sušenkami. Každá si vezme pěkně zvlášť, nehádají se. Běta vypravuje o králících. Má doma králíčata. Mámu jim ulovila liška a tak je Běta krmila, šimrala je na bříšku. Když se její muž přiblížil ke králíkárně, bála se ho, prchala, ale k Bětě se měla.
    „Jak si ta zvířata rychle zvyknou na člověka,“ říká a Jaroslav souhlasí.
    „U Zátoňského nádraží bydlel Dušan Sůja,“ vypravuje. „Měl ochočenou srnku Zuzanku. Měla podivnou zálibu, chutnaly jí špačky od cigár. Stávala v místě, kde se rozdělovaly koleje, občas tam čekali železničáři, kouřili, a když tam přišla Zuzanka, nezůstal po nich ani jeden špaček. Bylo tam vymeteno. Dušan jí dal červenou mašli, aby ji nezastřelil myslivec. Stejně ji pak někdo picnul, nějaký sváteční střelec, co loví pro zábavu, jako kdysi zabíjeli v Americe bizony.“

***

    Sedím s toulavým Zinym v Praze na jeho balkóně. Slunce sestupuje níž a níž. Přímo před námi drží ve větvích borovice už desátý rok stračí hnízdo. Teď v něm sídlí holubi hřivnáči. Je slyšel, jak vrkají. Ziny mi nabízí cigára Yerevan.
    „Ber,“ pobízí mě. „Přivezl mi je kamarád, stála jen patnáct korun. Vydal se do Arménie. Taxík ho vzal na náměstí a hned mu tam někdo ukradl peněženku. Nechal si na báglu otevřenou kapsičku. Ale zloděj to byl férový. Za nějakou dobu na něj zamával. Držel v ruce tu peněženku. Vrátil mu ji i s doklady a českými korunami, stopil jen dolary. Jerevan je chudé město. Celá Arménie má asi tři miliony obyvatel, z toho přes milion bydlí zrovna v Jerevanu. Výstavní jsou jen vládní budovy. Člověk popojde kousek dál, vidí domy splácané z nejrůznějšího stavebního materiálu, střechy jsou z plechu, všelijak přivázané. Všude je spousta policajtů. Chceš vyfotit Ararat přes vládní budovy, zaklepe ti někdo na rameno a delete, delete. Jerevan má i metro s deseti stanicemi. Mají tam zajímavou přezaměstnanost. Nahoře sedí bába v kukani, druhá zevluje u turniketů a třetí hlídá dole eskalátory.“
    „Neměl bys ženě dávat tolik peněz,“ říká mi Zinyho přítelkyně. „Vždyť tě vyhodila ona, ne? Měl by sis něco nechat na dobu, až skončíš na Churáňově.“
    „Nemám žádnou budoucnost,“ odpovídám. „Zajímá mě dnešek. Rozumíte mi? Nestojím o nějaké ráno. A děsně mě znervózňuje, když mám na účtu moc peněz.“
    Znám jednu mladou básnířku, cítí ta rána podobně jako já, jen je o mnoho mladší. Jmenuje se Pavla Gabrhelíková. Potkal jsem ji v Karlíně v hospůdce U Bartoše. Věnovala mi báseň:

Raději zešílet na meteostanici

    Přikládáš pod další most
    a jak to hezky hřeje
    stejně jsou všechny jen
    překážky pro peřeje

    A řeči se vedou
    a krev
    ta teče
    a voda není
    voda

    tělo se neobleče
    a ty máš čím dál tím větší dlaně
    nebo se to jen zdá
    když čím dál tím míň
    prší na ně

    A ptáš se mě
    jak se pamatují sny
    a já odkud se berou
    A ty dny nejsou zlý
    to jen ta rána

ta rána tě žerou

    Do noci dorůstáš
    a prsty šikmými
    jako věž v Praze
    dereš se z pustiny
    Anebo přeci ne?
    Hledáš se po podlaze?

    Pověz mi, Fénixi,
    kolikrát vstát
    než nebudem nesví
    střepáváš z křídel klih
    „Básníci
            raději
                    nespí.“

***

    Pavla kreslí, píše a zpívá v kapele Láskymaři. Prožila totální vyhoření. Může vyhořet maják? Stojí pak obklíčen temným mořem a čeká na odvážlivce, který překoná strach z útesů a za noci připluje, vyjde vzhůru po točitých schodech a zažehne reflektory. A mohou vyhořet hvězdy? Jistěže mohou. V počátku lásky, když jsem usínal s Klubíčkem na vrcholu Pařezu v Českém středohoří, dívali jsme se na tmavnoucí oblohu. „Tak šup, šup, hvězdičky,“ popoháněla Klubíčko noc. A později, když láska hasla, napsala mi: „Hvězdy – jsou prázdné.“
    Bezdomoví je podobné hasnutí. Neseme si v sobě zbytky tepla z domova a s každou další nocí bez ochrany se teplo vytrácí. Přestáváme pečovat o sebe, když nemáme pro koho. Pro sebe? To je marnost nad marnost. Klišíkovci kdysi našli v lese bezdomovce zahrabaného ve větvích. Nosil černý klobouk a vzrůstem je o mnoho převyšoval. Vzali ho k sobě na chalupu. Ubytovali ho v maringotce, tam, kde bydlela Jitulka. Ani nevěděli, jak se jmenuje. Dali mu přezdívku Džaba. Říkal vždy: „Tak si zadžabujem?“ Tím myslel: „Zapaříme?“ Nakonec ho vyhodili. Měl v maringotce takový bordel, že to bylo příliš i na ně. Kolik takových tuláků nemůže spočinout na žádném místě? Na chvíli spatří hvězdu, vydají se k ní, udělají pár kroků, už už se zachytí pomocné ruky ale než tu dlaň stisknou, obklopí je tma.
    Čtu Poslední slova svaté Terezie Ježíškovy. Toto mě zaujalo: Devátého jsem viděla v dáli jasný maják, který mi ukázal, že nebeský přístav je již blízko. Teď již nevidím nic. Oči mé jsou jako zavázány. Co se mi říká o blížící se smrti, již ke mně nevniká. Poznamenávám si:

Epitaf

    U paty majáku
    všechna ta pobřeží,
    spatřit je nemohu,
    ve světle neleží.

    Stal jsem se příbojem,
    hudbou, co neděsí,
    ve tmě smím prosit jen
    divoké útesy.

    Stal jsem se skalisky,
    divými vlnami,
    lidskými otisky
    úděl svůj oznámím.

    Nevěřím na dálku,
    k obzoru nemusím
    u paty majáku
    k vzdáleným pobřežím.

***

Noc byla studená. Ve druhé půlce dubna klesla teplota ve Vimperku na -3 °C, na Perle-Kvildě dokonce na -10 °C. Ale slunce svítí. Vracím se k Pravětínskému potoku. Prodírám se malými smrčky, překračuju padlé kmeny pokryté mechem. Pozoruju, jak paprsky slunce dopadají do proudu vody, která místy prozařuje jak roztavené stříbro. Jinde potok protéká stínem pod podemletými kořeny. Na březích se modrají první dřípatky horské. Rok co rok se těším na jejich taneční představení, na ty neskutečně svůdné roztřepené azurové sukničky. Opět fotím Flexaretem. Kdo ví, jak to dopadne, zda se alespoň nějaký snímek podaří. Batoh jsem nechal na místě, kde ho na zpáteční cestě opět najdu. Nic mě netíží, žádné obavy z budoucnosti. Nakonec jsem se usadil na ostrůvku.
Sedím na ještě studené a vlhké zemi a měním ve Flexaretu film. Slunce se do mě opírá, ale není to ten nepříjemný červencový žár. Dnes se jeho svit doplňuje s ostrým a studeným vzduchem. Odkudsi přiletěla babočka kopřivová. Sedla si na květ sasanky, která na takovou váhu nebyla připravená a sklopila svoji hlavičku až k zemi. Je tu úplné bezvětří a rozpouští se i těch několik bílých obláčků, které mě dopoledne občas zahalily stínem. Tak nějak si představuju ráj: v přítomném okamžiku, stranou všeho ruchu, v hlubinách samoty. Zpěv vody mě konejší. Zapaluju si cigaretu, i její kouř se vznáší pokojně. Ale země je přece jen vlhká a chladná, cítím, jak mě studí zadek. Sedám si na padlý kmen. V mechu po mně zůstává důlek. Vybaví se mi princip kontaktní magie, kterou rozpracoval ve svém díle řecký církevní učitel z druhého století Órigenes. Pracuje s božskými jmény jako s indexy, které mezi znakem a jím označovaným předmětem navazují vztah, založený na věcné souvislosti či prostorové blízkosti věci, k níž slovní znak poukazuje, jako když například kouř signalizuje přítomnost ohně. A především ukazují vždy k nějakému individuu. (Miroslav Šedina). Všechna slova, která vyřkl Ježíš jako nositel Božího jména, stejně jako to, čeho se dotkl, nebo šaty, které nosil, jsou tímto vztahem posvěceny. Na tyto vztahy zřejmě reagují některá doporučení akúsmat – tajných ústních přepisů pythagorejců, doslova slyšenin. Je důležité nešlapat na odstřižené vlasy, zahrabat v popelu stopy po hrnci. Též zahladit otisk spícího těla. Zde tedy otisk mého zadku v mechu. Nebo naopak? Proč stopy zahlazovat? Pokládám dlaň na hladinu proudícího potoka. Jako bych cítil roucho boží, které mě uzdraví, jako uzdravil Ježíšův šat ženu s krvotokem. Jakou moc má otisk těl v trávě, jsem pochopil, když jsem odcházel z louky po noci promilované v trávě. Vracel jsem se k tomu místu ještě několik dní.

Text Roman Szpuk
foto Roman Szpuk, bratry Klišíkovy s Džabou vyfotil Petr Matějka Pošťák
fotky kreseb a textů Pavla Gabrhelíková