Miniatury

Miniatury: Ať hvězda hřeje

30. 6. 2026 Roman

Poslechnout článek

Ať hvězda hřeje

     Dojíždím v dešti na kole k Domovu klidného stáří v Pravětíně. Jako vždy usedám ještě na chvilku před návštěvou Jardy pod přístřešek se stolky. Sedí tu stará žena, a jaký div – má na nose piercing.
     „Prší,“ konstatuje žena. „Možná přijde bouřka. Vnuk říkal: Přijde Bohuška. A my se stále ptali: Jaká Bohuška? Až pak nám došlo, že myslí bouřku. Jen ať prší. V lese je sucho. Ani houby nerostou. Mladí bydlí v Korytě, chodili tam na smrže. Ale mně smrže nikdy nechutnaly, já měla ráda špičky, co rostly na louce. Znáte špičky? I sušené chutnaly jako čerstvé.“
     Vida, špičky a na louce. Snad nemyslí lysohlávky, říkám si.
     „Děti umějí sbírat houby,“ pokračuje paní. „Já vždycky viděla jen ty velké, ale děti, jak jsou malé a při zemi, vidí i drobné hříbky pod listy. Pocházím z Třebíze u Kladna. Tam, co se narodil velký spisovatel Václav Beneš Třebízský. Ale toho už nikdo nečte. Co jsme si tam jako děti vyhráli. To byla jiná doba, žádné mobily, stále jsme byli venku a v zimě, když byla brzy tma, zařídila nám obec osvětlení. V devět se pak z oken ozývalo: Domů! Byly tam dvě skupiny dětí, jedna bydlela dole, druhá nahoře. Když jsme šli do školy, obcházeli jsme tu druhou část vsi obloukem. Občas jsme se poprali, ale nebylo to nic zlého, brzy jsme zase byli kamarádi. Až později jsme se museli odstěhovat k Prachaticím. Kvůli synovi. Měl astma a průmyslová oblast mu nedělala dobře. Druhý syn jezdil s kamionem. Ale nechal toho a raději jezdí v lese s harvestorem. Jezdit kamionem, to je jako být jednou nohou v kriminále a druhou v hrobě, říkal. Jednou jel do Holandska, odpočíval, nechal si ale stažené okénko a nastříkali mu tam nějaký sprej. Vykradli ho. ‚Já je viděl,‘ říkal, ‚ale nemohl jsem se ani hnout.‘ Vzali mu peníze, alespoň, že mu nechali doklady. Musel zavolat domů a někdo mu dovedl peníze. Ale to ještě dopadl dobře, v Itálii prý nějaké jeho kamarády nějací chlapi znásilnili. Většina kamioňáků je rozvedených, jsou stále na cestách a jejich ženám se nelíbí, že jsou doma samy. Ale penízky se jim hodí. I kluk se rozvedl. Měl s ženou dvě děti. Všechno jí nechal, odešel s igelitkou. „Proč jsi to udělal?“ zeptala jsem se ho. „To kvůli dětem.“
     „Řidiče kamionů bolí záda,“ říkám a chci pokračovat, jak jsem jezdil stopem a když mi nějaký kamioňák zastavil, často si stěžoval na záda, ale zjišťuju, že paní špatně slyší. A tak jen naslouchám.
     „Přijede za mnou kamarádka. Známe se od osmi let. Jejich děti byly naše děti a naše děti zase jejich. Psychiatr – víte, já chodila k psychiatrovi, zabil se mi syn – říkal: „Toho si važte. Takové kamarádství je velká vzácnost.“

***

     S vedry se vrátili nad naše louky motýli. Konečně. Horké sluneční paprsky je povolaly jak nedělní zvony tanečnice spěchající na bohoslužbu nad květy oranžových jestřábníků. Kupy mají stoupavou energii, turbulence proniká narychlo postavenými točitými schodišti teplého vzduchu stoupajícími do mrazivých pater věží z par. V cestě jim stojí vrstva vysokého altokumulu. Předvoj kup se jimi probíjí lehce jak radikální pěst. A už se nad jejich vrcholky tvoří oblačné čepičky zvané pileus. Obalují bělostná temena závojem, který kumulus proniká, třepí ho a prosvítá jím, než sezačne měnit v kumulonimbus. Základna tmavne a závratné vrcholky se začínají roztahovat do šířky. V tu chvíli se zpod mraku protáhnou k zemskému povrchu temné srážkové pruhy. Stín, který se pokládá na churáňovskou stanici, vzduch moc neochladí. Očekávám první hromy. Blesky zablikají vždy nejdříve v těchto šerých střemhlavých pruzích zvaných praecipitatio. Jeden z kumulonimbů se tvoří na severozápadě. Neomylně míří k nám. Stěna srážek halí Huťskou horu. Tam už musí padat divoká přeháňka, možná i kroupy. Dívám se k zenitu a jako bych stál na dně gigantického chrámu. Obří oblačnou stěnu krášlí průsvitné závoje. To jsou virga jistě ještě v podobě sněhu či krup. Možná se snášejí z kovadliny bouřkového mraku, uchvácené víry točí se a načechrávají jak čerstvě umyté a fénem vysušené stařecké vlasy. A brzy zprudka dopadají první těžké krůpěje na stále ještě sluncem rozpálenou střechu stanice.
     Bouře se sune na stanici. Přeháňka prudce zesiluje, ale mně to nedá, stojím na střeše a pozoruju, co mi přichystají blesky. První blízký výboj zasahuje les na jihozápad od stanice. Neuplyne ani vteřina, hrom se tříštivě rozduní, zvuk se rozšklebí a jeho echa spojená v řetězec ozvů rozvibrují moje nitro. Že budu mokrý? Však uschnu. Že by mě mohl zasáhnout hned další blesk. Dobrá smrt, rychlá. Intenzita srážek se blíží osmdesáti milimetrům za hodinu. Teplota během několika minut klesá o dvanáct stupňů. Shora to mrazivě dýchá, oranžové květy jestřábníků se zavírají, jen poslední bělásek kličkuje mezi kapkami a na plotě u krmítka sedí hýl, jako by se nic nedělo. Nebo se jen vlastní nepozorností opozdil? Brzy pleskavý rytmus deště doprovází zvonivý sampl krup. Nejsou velké, tak do centimetru v průměru. Zvesela odskakují od střešní mědi i z trávníku.
     Večer kumulonimbus odplouvá k východu. Slunce ozařuje z boku jeho kovadlinu, nad kterou se objevují přestřelující vrcholky, tak zvaný dóm, který dokazuje sílu výstupných proudů pronikajících i přes výškovou inverzi. Vláknitá struktura zvaná kapilatus se blíž k mateřskému oblaku mění v reliéf navzájem se překrývajících výdutí, které se jmenují mammatus. Sestupující prověšeniny jako by vyjadřovaly tíhu toho monstrózního oblaku. Ve skutečnosti jde o vzdušné víry unášející ledové částice dolů a pak je opět zdvihající do výše.

***

     Z bouřkového mračna už zůstala jen široká klenba zvolna se odsunující kovadliny. Slunce jak žhavá láva vyvalila se sopouchem do bezbarvé oblohy a paprsky počaly pálit víc než před bouřkou. Pot mi stéká po tváři a kape mi z nosu. Větve smrků i listnáčů se třpytí krůpějemi. To roztěkaný liják tu zapomněl své prchavé ozdoby.
     Stoupám se synem Dominikem k boudě na vrcholku hory. Není tam voda, ale tu si neseme s sebou. Hmyz bzučí, jednolitá tichá hudba se přelévá mezi kmeny lesa. Chvíli je blíž, chvíli zase dál. Trochu dotěrné ladění. Čím blíže jsme k vrcholku, tím více se ztrácejí cesty. Překonáváme hradby pořezaných kmínků a větví, které tu
v průsecích nechali lesní dělníci. Prodíráme se nízkými smrčky, zamotáváme se do šlahounů ostružiní a pak vycházíme na samotný vrchol, kterému vévodí ohromný buk. Kolik let už tu roste. Kmen má porostlý lišejníkem, na který dopadají už zvolna rudnoucí paprsky slunce. Rozděláváme oheň. Najednou k nám přibíhá černá fenka.
Je tichá, ani nezaštěkne, nechá se Dominikem hladit a tulí se k němu. Jako by nás znala. Po chvíli k nám přichází Jindra ze Stögerovy Hutě. Má to na kopec kousek. Pro něj je to taková obyčejná večerní procházka.
     Jsem rád, že tu potkávám známého. Vyzařuje z něj klid. Stojí s námi u ohně a opírá se o dvě bílé sukovice. Vypravuje, že měl lásku, ženu, která u něj rok bydlela, ale potom zase odešla. Nevydržela samotu na šumavské chalupě. „Když mě miluješ, musíš mi napsat báseň,“ řekla mu. A tak Jindra složil dvojverší o hvězdě, která by
měla v noci přijít a hřát jej.

     Fenka si lehla k jeho nohám. Jmenuje se Bety a je to kříženec po tátovi hovawarta a po mámě holandského ovčáka a retrívra. A už měla štěňata s československým vlčákem. Jak asi vypadala? Prý byla kouzelná. Jindra chvíli postojí a pak se vydává pod kopec domů.
     „Má manželku?“ zajímá Dominika.
     „Asi ne,“ odpovídám. „Říkal, že u něj nějaká žena žila a zase odešla.“
     „To je škoda,“ odtuší Dominik. „Je to hodný člověk.“
     Blíží se západ slunce. Kousek od vrcholku na skalce zbudoval nějaký nadšenec lavičku. Sedíme na ní jak v biografu a díváme se na nekonečné kopce. V údolích leží cáry mlhy, pozůstatky bouřkového lijáku. Nad Basumem se slunce noří do oblačného závoje hasnoucích bouří. Vida, tady zapadne slunce dříve.
     Vypravuju Dominikovi o bouřce, kterou jsem zažil v rumunských Karpatech na holém hřebenu Lotru, na jednom z nejtěžších vandrů mého života. Za komunistů byly rumunské hory pusté. Kromě pastevců ovcí a jejich nebezpečných psů jsme za čtrnáct dní putování potkali jen pět tuláků, dva z Východního Německa, dva z Maďarska a jednoho Čecha bez jakékoliv mapy. „Nevíte, kde jsem?“ zeptal se nás. „Ne že by mě to nějak zvlášť zajímalo, ale když už jsem vás potkal…“. Nikdy už jsem se při bouři tak nebál jako tenkrát v Rumunsku. Bouře nebyla rozsáhlá, ale zastavila se přímo nad námi v době, kdy už jsme měli postavené stany. Na holém hřbetu polonin vyčuhovaly jak hromosvody. Při každém výboji jsem pocítil na těle elektrický náboj. Jen zázrakem nezasáhly blesky žádný náš stan. Když bylo po bouři, uviděl jsem na protějším svahu ovce, které se shlukly do těsného houfu. Zřejmě se bály hromů.
     „Ty ovce bych měl vložit do nějaké básně,“ napadá mě.
     „Napiš si to, nesmíš to zapomenout,“ odpovídá Dominik.
     Když se vracíme, v bukovém lese je už takové šero, že chvílemi bloudíme. Dominik si opéká špekáček, já v tom parnu nemám hlad. Je skoro úplné bezvětří. Kouř stoupá vzhůru. Za korunou buku svítí měsíc. Tipky i komáři zmizeli. Možná je zahnal dým z mokrého dříví. Na východě se v purpurových odstínech táhne široká
bouřková kovadlina.
     „Tady je nějaká veverka,“ hlásí mi syn z boudy. Hned tam spěchám. Dominik na toho tvora svítí mobilem. Ale kdepak veverka, to je plch velký. Stojí na přibitém klacku pod střechou hned mezi zavěšenou pilou a sekerou. Má legračně vypoulené oči. Snad se nás ani nebojí. Pak popoběhne, znovu se zastaví a nakonec se ztratí někde mezi trámy ve střeše. Po chvíli se objeví znovu. Je zvědavý, kdo s ním bude trávit noc na boudě. Když pak usínáme, slyšíme ho co chvíli šramotit. Je to noční tvor a jeho přítomnost uklidňuje stejně jako přítulnost Jindrovy fenky Bety.
     Budíme se brzy ráno. Slunce právě vychází a jeho rudé paprsky vnikají do boudy malým okénkem. Už se nám nechce spát. Vracíme se zpět do Volar. Nastává další horký den.
     „Nezapomeň na ty ovce,“ připomíná mi Dominik.

***

     Odpoledne jedu opět do Pravětína navštívit jáhna Jaroslava. Přihýbáme si z lahve Fernetu a já mu vypravuju o noci s Dominikem na boudě.
     „Když jsem ještě dělal na šachtě, žily dole myši s nepřirozeně velkýma očima,“ vypravuje Jarda. „Člověk si musel dávat pozor, kam si pokládá svačinu, jinak o ni přišel. Nočním tvorům stačí k orientaci i světlo hvězd.“
     Vzpomněl jsem si na Jindru a jeho dvojverší o hvězdě, která hřeje. Na Jindrův zvláštní pokoj, který s ním sdílela fenka Bety. A na důvěrný klid plcha. Některá setkání jsou léčivá a člověk by je chtěl protáhnout na co nejdelší dobu nebo je alespoň opakovat, jak jen je možné.

Text Roman Szpuk
Foto Dominik a Roman Szpukovi

Popisky k fotkám:
1) Altocumulus undulatus s koronou přecházející v irizaci
2) Struktura cumulonimbus capillatus
3) Cumulonimbus praecipitatio
4) Dvojitý přestřelující vrcholek cumulonimbu, tzv. dóm
5) Altocumulus cumulonimbogenitus na pozadí stěny cumulonimbu v zapadajícím
slunci
6) Cumulonimbus mammatus
7) Zapadající slunce na kmeni buku
8) Pohled z lavičky na večerní Šumavu
9) U boudy s Dominikem
10) Jindra a Bety
11) Plch velký
12) Cestou z boudy
13) List javoru napadený hálčivci javorovými (Aceria macrorhyncha)
14) Losenice I
15) Losenice II