Miniatury

Miniatury: Služba na nejzápadnější meteorce Čech

18. 7. 2026 Roman

Služba na nejzápadnější meteorce Čech

(Cheb 6. – 12. 7. 2026)

     Přijel jsem vlakem na záskok na meteorologickou stanici do Chebu. Z železničního nádraží to není daleko. Přecházím po betonové lávce dlouhé 395 metrů vedoucí přes seřaďovací nádraží a vyhlížím budovu, kterou v roce 2000 projektovala architektka Alena Šrámková. Podobá se cihlové krychli postavené na výšku. A dlouho se schovává mezi nízkými stromky, duby a třešněmi.
     Na stanici v Chebu zamykají vrátka i vchodové dveře. Prý okolo chodí feťáci přespávat do jakýchsi bunkrů. Pozorovatel Petr Pazdera mi ukazuje celé nové pracoviště, které po celý týden bude i mým přechodným domovem. Práce mě tu čeká takřka totožná jako na Churáňově. Ale něco je přece jen trochu jiné. Do meteorologické budky se klasické teploměry umisťují jen za účelem srovnávacího měření, v poslední době se totiž rozmohly krádeže teploměrů. Nechápu, co s nimi zloději podnikají. Oproti churáňovské meteorologické stanici tu měří půdní teplotu až do metru, je tu výparoměr, radarový profilovač větru tak zvaný winfprofiler Scintec LAP 3000 měřící rychlost a směr větru po sto metrech až do výšky 8 kilometrů. Na střeše objevuju aktivní hromosvod s hlavicí ESE, který vytváří vodivou cestu pro blesk dříve, než se přirozeně vytvoří v okolí, a pak mu vyšle s předstihem naproti ionizační výboj. Je ovšem otázkou, zda meteorologická stanice, která je chráněná před přímým zásahem blesku, nepozbývá čehosi podstatného. Připomíná mi to meteorologa pozorovatele, který se před deštěm schovává pod deštníkem. Chce-li člověk pozorovat počasí, měl by se mu vydat zcela všanc a poznávat ho všemi smysly, celou svojí bytostí.
     Ani této stanici nic nechybí k běžnému životu. Je tu k dispozici kuchyňka, pokoj na přespání, sprcha i WC. Postrádám tu jen ochoz, ze kterého na Churáňově můžeme přehledněji hodnotit počasí. První, co mě překvapí, jsou okolo velkých oken pozorovatelny prolétávající sršně. Na východě se modrá tajuplné pohoří Slavkovský
les s Lesnou, ve směru 150° se zvedá vrch Dyleň s televizním vysílačem, na západě vidím Zelenou horu s Bizmarckovou rozhlednou, na severozápadě už v Německu ležící Kapellenberg a ve směru 30° lze dohlédnout až na vrcholek Klínovce. V tom případě se tu uvádí dohlednost přes 50 kilometrů. Na jižní straně stanice za slepou silnicí ruší klid továrna Holz Schiller na výrobu lepeného dřeva bez suků pro okna, dveře a fasády. Za druhé světové války tu Němci vyráběli letadla. Spojenci celý objekt i jeho okolí zasypali bombami, krátery po nich jsou prý ještě znatelné v divoce zarostlém terénu na opačné straně stanice.
     Po meteorologické zahrádce se prochází žluna zelená. Po 17. hodině přepínám stanici na automatický provoz a vydávám se do okolí na výzvědy. Zajímá mě blízký bezejmenný rybníček. Vede k němu od stanice cesta, která je však každým krokem stále více zarostlá. Kvetou na ní celé trsy hvozdíků kropenatých a podobně
barevné fialové chrpy luční a pcháč rolní. Bělají se tu i okvětní šaty ostružiníků. Rybníček je ovšem zcela zarostlý a má trochu odpudivou hnědou barvu. Přiblížit se k němu takřka nedá. Na blátivém břehu zarostlém rákosím a ostřicí se válejí pneumatiky. Mířím kamsi za něj, ale tady je terén skoro neprůchozí. Snad tu kdysi
býval sad. Neduživou jabloň zarůstají keře hlohu, které se mě snaží popíchat. Doplňují je duby a břízy. Z vysoké trávy vzlétají můry. Půjdu-li ještě trochu dál, nejspíš se tu někde ztratím. Vracím se tedy zpět na cestu ke stanici a pak se vydávám k přehradě Jesenice. Na chvíli se zastavuju v Podhradu na vojenském hřbitově. V roce 1915 tu vznikl zajatecký tábor, v němž byli internováni především ruští zajatci. Dvoumetrový drátěný plot tu hlídal vojáky nejrůznějších etnik Baškirů, Kumyků, Nogajů, Čeremisů, Avarců i Krymských Romů. Stála tu tenkrát i dřevěná mešita s vysokým minaretem. Na místě vznikl i vojenský hřbitov, z nějž tu zbylo jen pár náhrobních kamenů a památník s ortodoxním křížem.
     Přehrada Jesenice jako by prošla vymřením, pláže a kempy jsou zcela prázdné, nikde nikdo, jen ze zahrádek se ozývá hovor a zní reprodukovaná hudba. Před kioskem upíjejí tři štamgasti pivo. U zpustlých domů obdivuju květy mydlice lékařské a docházím až ke břehu vodní nádrže. Přímo přede mnou vystupuje z vodní hladiny zpola utopený betonový obloukový most, který dříve spojoval Velkou a Malou Všeboř přes řeku Odravu.

***

     Ráno sedím před stanicí a pokuřuju. Ve spárách dlažby roste netřesk. Sluncem spálená tráva vydechuje osvěžující vůni sporé a rychle se vypařující rosy. Žluté květy štírovníku růžkatého obletují čmeláci, do výše se vytahují štíhlé rostliny divizny černé. V dieselovém generátoru si udělaly hnízdo vosíci francouzští, někteří z
nich vylézají na žebroví chlazení. Opodál na zídce u příjezdu ke garáži poskakuje legračně rehek. V borovici u vrátek se hašteří dva vrabci. Stanice je obklopena životem. Pozorovatel počasí se stává citlivým i k jiným vjemům, než těm počasovým.
     Mířím do restaurace Papírák. Ze stanice to mám tak sedm minut chůze, oběd tu tedy stihnu pohodlně mezi dvěma meteorologickými zprávami. Obsluhuje tu číšnice Míša z Mariánských Lázní v rafinovaných pruhovaných šatech, které působivě prokreslují její ňadra a zadeček. Oponuje jednomu z místních pivařů, že
nestojí za pípou, že je to barový pult. Já si ovšem dávám jen frankfurtskou polévku, segedínský guláš a malinovku. Občas se ve dveřích kuchyně objevuje štíhlý kuchař v netradičně černém odění, na hlavě má pomuchlanou kuchařskou toku. Dřív pracoval jako soustružník. Nakonec se tedy našel nad hrnci s vařečkou v ruce. Tak to mají mnozí lidé, projdou nejrůznějšími povoláními a nejlepšího se přidrží. Nebo naopak až do důchodu nenaleznou profesi, která by je bavila. To je smutné. Mě moje profese baví.
     Odcházím do města Chebu a stále se dívám na oblohu a sleduju oblaka, i když bych už nemusel. Blíží se totiž fronta, po které se má ochladit. Zatím je vzduch teplý, třebaže oblohu halí temný altostratus s altokumulem. Tu a tam se objeví i břicho nějakého kumulu, za nímž se snášejí k zemi srážkové pruhy. Ulice Svobody, která vede od nádraží na náměstí, vypadá trochu zpustle. Míjím dávno opuštěné podniky a na zdech divoká graffiti. Vyhublá a bosá žena ve špinavém oblečení na mě žebrá drobné. Dávám jí dvacku.
     „Kdes nechala boty?“ ptám se.
     „Já trénuju,“ odpovídá opile a zmateně žena, aniž bych chápal, jakou sportovní disciplínu má na mysli.
     V ulici Svobody postávají hloučky Rómů. Nikdo jako by nikam nemířil, tudy neprocházejí lidé za svým cílem, spíš se cítí za teplého večera lépe venku. Postávají, klábosí spolu. Tu a tam přejede kolem klučina na freestylovém kole. Otevřeno mají Vietnamci a jeden Kebab, před kterým stojí tři muži s ženou. Jeden z nich na mě ukazuje, abych šel blíž. Zvedá loket a já nevím, zda mi chce dát po hubě, nebo mě zve, abych si šel něco koupit. Obcházím náměstí a zacházím do lokálu U Krále Jiřího. Objednaný hovězí vývar mám během chvilky před sebou. Stolky venku jsou obsazené do posledního místečka, zato uvnitř je volno. Pak se vracím zpět na stanici. Přecházím po lávce přes seřaďovací nádraží, co krok, to krůpěj krve. Zranil se tu někdo nebo mu jen tekla krev z nosu? Na betonovém zábradlí sedí dva milenci a popíjejí energeťák. Už abych byl na stanici.

***

Studená fronta opravdu přešla a ochladilo se. Ale spadly jen čtyři desetiny milimetrů. Po 17. hodině, kdy opět přepínám stanici na automatický provoz, přijíždí kamarádka Radka ze Sokolova a bere mě autem na vrcholek Klínovce. Dohlednost je úžasná. Stojím a dlouze se dívám až k Českému středohoří. Vidím Milešovku, před ní rozeznávám Bořeň, trochu vpravo Hradišťany a ještě dál kopce v okolí Loun. Nikdy se nenabažím pohledu na tohle jedinečné pohoří. A čím je dál, tím větší nostalgii v sobě cítím. Náhorní planina hřebene Krušných hor je plná větrných elektráren. Začaly v tomhle pohoří vyrůstat jako houby po dešti až v době, kdy jsem se odstěhoval na Šumavu. Také přímo pod vrcholkem Klínovce se otáčejí dva větrníky. V cirrech, které se nacházejí až 11 kilometrů vysoko, se vykresluje ve všech barvách 22°parhelium. Na vrcholu vane čerstvý nárazovitý vítr ze severních směrů a je dost chladno, jsem rád, že mám svetr. Budovy tu zůstaly opuštěné, působí depresivně a zpustle. Kdyby ty ruiny alespoň zbourali.
Večer jsem opět osaměl na stanici. Čekám dlouho do soumraku, zda se neobjeví noční svítící oblaka. Jejich čas už zvolna končí, nedělám si velké naděje. Nařizuju si budík na třetí ranní a tentokrát to vychází. Už skrz okno pokojíku, ve kterém spím, vidím jejich stříbřitý svit. Pospíchám nahoru do pozorovatelny. Rozbřesk je sotva znatelný, ale nad obzorem v podobě modrostříbřitých vlnek už září daleké pobřeží jemně zvrásněných oblačných závojů. Snažím se v duchu zabrzdit pozvolné svítání, abych si ten kontrast jasného svitu a ještě temné oblohy mohl vychutnat. Venku je necelých 13 stupňů. Ze severozápadu slabounce pofukuje. A dohlednost je stále skvělá, stejně jako večer z Klínovce. Když se růžovějící odstíny nadcházejícího dne pozvolna mísí s bílou září svítících oblaků, vracím se ještě dospat probdělou půlhodinku tohoto jedinečného zážitku.

Započínám třetí den své chebské služby. Během ranního klimatického měření si znovu uvědomuju, jak je tady v Chebu oproti Churáňovu suchá půda. Obě stanice měří půdní vlhkost až do hloubky 75 centimetrů. Zatím co na Churáňově se vlhkost v nejhlubší vrstvě pohybuje mezi 30 a 40%, zde jsou to pouhá 4%. Je však možné, že tato vlhkost závisí na druhu půdy, nakolik povrch propouští vláhu do nižších vrstev. Výparoměr během takřka celodenního svitu vykazuje hodnoty mezi 5 a 6 mm za čtyřiadvacet hodin.

***

     Přichází mě navštívit chebská básnířka a malířka Viktorka Rybáková. Doprovodil ji dlouholetý místní pozorovatel počasí Vašek Rybák, který byl před více než dvěma roky propuštěn. „Pro nadbytečnost,“ bylo mu sděleno písemně chladné zdůvodnění. Trochu z toho dýchá smrt, vždyť nakonec pro nadbytečnost i umíráme. Člověk se s tím musí smířit, zemřít, uvolnit životní prostor mladým. Zde se však neuvolňuje místo pro novou generaci, ale pro čidla automatů. Probíráme s Viktorkou možnosti sebevraždy. Popisuje mi tzv. sněžnou sovu. Plánuje, že až přijde její den, sedne si na okraj mostu, sní prášky, zapije je alkoholem a zavře oči. Pak usne a
spadne z mostu dolů: Sněžná sova – letem-pádem křídly mávnem a jsme v nirváně. Chudák Vašek, jestli takové Viktorčiny úvahy poslouchá denně. Ale on už si zvykl a Viktorka hned vše napravuje, když Vaškovi říká, že to nikdy neudělá, že něco takového by mu provést nemohla. Ví, že jeden z pozorovatelů na chebské stanici,
bývalý myslivec se pokusil zastřelit? Říkal mi to jeden pivař v hospodě Papírák, kam chodím na oběd.
     „To je ten, co se neumí zastřelit.“
     „Chtěl se zabít?“ zeptal jsem se.
     „Jo, ale už je to dávno,“ mávnul rukou pivař.
     Sedíme s Viktorkou a Vaškem venku na dřevěných stoličkách a popíjíme kávu. Viktorka se Vaška ptá, zda necítí nostalgii. Vašek to popírá, ale moc mu nevěřím. Nakonec Vaškovi začíná být zima, a tak se oba přátelé vracejí zpět do města.
     Po 17. hodině se vypravuju opět do lesa za stanici. Vede tudy ještě jedna pěšina. Chci ji prozkoumat, zdá se, že je živá kroky neznámých lidí, hledajících útočiště v přítmí hustých korun stromů. Možná dojdu až na místo, kde se ukrývá komunita narkomanů, o kterých mi říkal Petr. A vskutku, po chvíli docházím k zátarasu z mnoha uřezaných větví připomínajících polní obranný zásek. Těžko se přes něj prodírám dál. Klacky a chroští jsou propletené šlahouny ostružin, není divu, že padám. Ale už pár metrů za zásekem se přede mnou otevírá jakési lesní prostranství. Na šňůrách natažených mezi kmeny visí nějaké hadry, různé oblečení a pod nimi se na špinavé dece bez ladu a skladu všemožné harampádí, nářadí, staré nůžky, šroubováky, pila. V zavařovačce jsou naskládané příbory. Všechen ten nepořádek vyplňuje místo mezi dvěma temnými vchody do betonových bunkrů. Vládne v nich tísnivá a studená tma. Tam tedy přespávají? Je to bezútěšný prostor, nedokážu si představit, že bych tam přečkal jedinou noc. To si raději ustlat venku pod hvězdami a čekat na ranní zpět ptáků. Lezu dovnitř, čekám, až si oči zvyknou na tmu. Tady je kupodivu uklizeno. V jednom z bunkrů rozeznávám jakási provizorní krbová kamínka. Jiná kamínka z poskládaných cihel vidím ve svahu za bunkrem,
jsou opatřena trubkou připomínající komínek. Před ním se rozkládá provizorní bazén s igelitovým dnem, v němž se usadila špinavá voda s pohozeným černým ptákem z plechu. Možná si tu ti chudáci perou oblečení, které pak rozvěsí na šňůrách mezi okolními stromy. Vašek mi vyprávěl, že kdysi bezdomovci přelezli plot stanice, přeřízli kabely k windprofileru či k osvětlení a napojili se na ně. Jednou jeden z bezdomovců vlezl do stanice a hledal, kde se umýt. Stalo se to za bílého dne.
     Les za stanicí nepůsobí přívětivě. Kdysi tu stála obec Maškov, proto tu rostou též ovocné stromy. Opodál je letiště, na které spadlo na konci druhé světové války nejvíce bomb. Vašek mi vyprávěl, jak kdysi co kluci chodili ke kráterům po výbuších. Držela se v nich voda. Lovili v nich čolky. Rybník s hnědou vodou, kam jsem zabloudil hned první den, je prý chovný. Ale ani Vašek neví, jak se jmenuje. Snad prý po zaniklé vsi. Že by Maškovský? Ani mapa nám nedává odpověď. Pustá je krajina, ve které ani rybníky nemají své jméno. Nebo je jen zapomněly?
     Vydávám se znovu do města. Láká mě ulice Svobody. Ale odlepuje se mi podrážka u pravé boty. Kupuju si u Vietnamců vteřinové lepidlo a pokouším se před kostelem svatého Mikuláše a svaté Alžběty podrážku přilepit, ale je to marné. Tak se vracím zpět. Usedám na lavičku na křižovatce s ulicí Komenského, před Prior. A opět
jako by tudy nikdo nikam nemířil, všichni se tu jaksi bezcílně procházejí. Vietnamská holčička prohání holuby, které jiná žena krmí houskami. Opilec v růžovém tričku a kraťasech se dvěma půllitry piva na břiše přemýšlí, kam se vydat. Holubi klovou do nějakého papírového obalu. Vítr si kutálí zmuchlanou plechovkou od energeťáku. Dva teenegeři kličkují na elektrických koloběžkách sem a tam. Přicházejí tři Rómové s přenosným reprákem. Postupně se stávají středem pozornosti, děvčata je objíždějí na kolech. Zní romská hudba, a jako by svolávala všechny Romy z okolí. Scházejí se u mě, sedají na lavičky okolo, poslouchají. Vypadá to, jako by si u mě dali dostaveníčko. A už je jich tu několik desítek, holky, kluci, starší ženské, batolata, mnozí se pohupují do rytmu, některé ženy i s dětmi v náruči. Je zvyklý pobývat venku tenhle národ a tím je mi blízký, nejspíš jej tísní zdi jako mě a potřebuje rytmus a tanec.
     Jak sedím v jejich centru, říkám si, že takhle nějak vzniká bouřka. Někde se zvýší instabilita, stoupavé proudy nabírají na intenzitě, objevuje se oblačná kupa, nabírá na mohutnosti a vře to v ní, bouře do sebe vtahuje vzduch z okolí a objevují se i doprovodné oblaky. A pak se kluci s reprákem vydávají jen tak, co noha nohu mine, ulicí dál a pomalu se rozcházejí i ostatní. Bouře ztratí sílu, vybije se. Jak rychle vznikla, tak se opět rozpouští. Je po všem, vracím se na stanici, opatrně našlapuju na takřka odlepenou podrážku. Nové boty si tu kupovat nebudu, pokusím se na stanici najít izolepu a provizorně tu neposlušnou botu slepit. Ještě se zastavím u nádraží zapálit si. Stojím pod stromem a hned se u mě objevuje bezdomovec. S úsměvem bezzubých úst mi nabízí zapalovač. V tu chvíli kolem nás pomalu jede bílé luxusní auto, z jeho otevřeného okénka se line pomalý rep, ženský hlas šeptá: „Sankta deus, sankta…“ No jasně, buďte svatí, jako je svatý váš otec v nebesích. Nabízím bezdomovci cigaretu, aniž mě o ni žádal. „Dám si s vámi,“ odpovídá bezdomovec a pak spolu mlčky kouříme.
     Slunce zapadá, rudé paprsky vnikají do pozorovatelny, ve které mám takřka neustále zapnutou klimatizaci. Dívám se otevřeným oknem kamsi ke Klínovci, na severním obzoru bliká řada výstražných zábleskových červených světel na větrných elektrárnách a na zdi sedí křižák podkorní, ani se nehne.

***

     Čtvrtý den. Oblaka z oblohy takřka zmizela. Sporadicky se objevují jen nízké kumuly. A nad nimi 11 kilometrů vysoko se jemně rýsují náznaky cirrů jak tahy štětcem. V hospodě Papírák už opět obsluhuje Míša. Během oběda čekám, že se objeví Karel Sojka, který dlouho pracoval jako meteorolog pozorovatel ještě na původní stanici v Šimáčkově ulici. Prý tam v poledne chodí na pivo. Ale stejně bych s ním v krátkém čase mezi synoptickými zprávami dlouho rozprávět nemohl.
     Odpoledne si půjčuju kolo. Láká mě podívat se na blízkou Bismarckovu rozhlednu na Zelené hoře. Ale běda, silniční kolo sice krásně uhání po rovné asfaltce, má však na můj věk poměrně těžké převody. Beru to po cyklostezce číslo 2177 směrem na Dolní Pelhřimov. Silnice leží trochu ve stínu aleje, ale stoupání mě nutí sesednout z kola a tlačit ho. To už znám ze svých cyklistických cest do práce na Churáňov, moje kolo má však o mnoho lehčí převody a mohu jet i krokem, tady to není možné. A když konečně vyšlápnu o něco výš, silnice opět prudce klesá ke hranici přírodního parku Smrčiny za Dolním rybníkem. Za ním se dostávám k novému stoupání. Nadto se silnice mění v rozbitou cestu se zbytky asfaltu. Kdepak, raději kolo vedu, nechci o nějaký šutr prorazit plášť a udělat kolegovi ze stanice škodu.
     Atmosféra se tu mění, najednou jako bych se octl na venkově. Předcházím drobnou dívenku vedoucí malého bílého koníka, po levici se pase stádo krav. Konečně se ocitám v Horním Pelhřimově a odtud už je to jen kousek k bývalému kostelu svaté Anny. Jenže po kostelu tu není skoro památky, jen jakési zdivo a opodál trčí do obdélníku několik náhrobků s dřevěným křížem v čele. Přesto z toho místa vystupuje pokoj. Jírovce prozrazují, že tu stával hostinec. Není divu, na svátek svaté Anny sem mířilo mnoho poutníků z okolí. První pozdně gotická kaple tu byla zřízena už v roce 1518. V době reformace se tu usídlil františkánský poustevník a okolo roku 1701 tu vzniklo patrové obydlí františkánských kněží, kteří tu o několik let později zřídili útulek pro pocestné, nemocné a staré lidi. Vznikl tak vlastně hospic. Staří lidé tu mohli bilancovat svůj životaběh a odpouštět svým viníkům i sami sobě. Při pohledu do dálky porovnávali závažnost toho, co je v prošlých letech potkalo, s rozlehlou krajinou po staletí zúrodňovanou lidským úsilím a okrašlovanou stíny pomíjivých mračen i svitem slunečních paprsků. Od jisté chvíle v životě se začne člověk už jen vracet, všechny cesty ho povedou k místu, ze kterého kdysi vyšel. Čeká mě tam setkání se sebou samým. Budu se ptát, v co jsem tenkrát věřil, o čem jsem snil, co jsem si uložil nikdy neporušit. Bude to drsné setkání. Posledním vzácným hostem, který sem zavítal, byl v červnu 1949 arcibiskup Josef Beran. Tou dobou už vládli komunisté, faru a školu obsadili pohraničníci a zdevastovaný kostel byl definitivně zdemolován v roce 1967.
     Stoupání nekončí ani zde. Ještě se chci dostat až k Bismarckově kamenné rozhledně. Dříve, než se dostanu k lesu okolo vrcholku Zelené hory, obdivuju pohled na Slavkovský les, Dyleň a opájím se zpěvem strnadů. Ale ten pravý zážitek mě čeká na Bismarckově rozhledně. Lezu namáhavě po schodech nahoru, kamenné zdi jsou
zdobené jakýmisi runami. Prý je to místo přitažlivé pro neonacisty, ale zápisy neobsahují nic mystického, jde o věnování chebských řezníků nebo oslavují Bismarcka a antislovanského a antisemitského nacionalistu Schőnerera. Mě runy nezajímají, zastavuju jen u reliéfu Beránka Božího. Nahoře příjemně fouká od severu a skvělá dohlednost mi dovoluje obdivovat v dáli i Klínovec. Přímo pode mnou se modrá vodní nádrž Skalka a daleko na severovýchod se táhnou žlutozlatá pole, zelené aleje, hájky a remízky. Vůbec se mi nechce z rozhledny sestoupit. Kochám se pohledem na mozaiku luk a lesů i vzdálených vesniček, kterou ohraničují pokojné vršky hraničních pahorků. Cítím, jak mě léčí harmonie krajiny, o které říkají básníci, že je stavem duše. Ale každé vytržení má svůj konec a je třeba vydat se zpět k lidským obydlím.
     V Chebu se mi podařilo opět zabloudit. Odbočil jsem po červené podél trati na Všeboř, a tak se mohlo stát, že bych nakonec dojel opět k přehradě Jesenice. Když konečně dotlačím kolo od lávky k hospodě Papírák, lepí se mi jazyk k patru. Vypiju rázem dvě velké citronády a dávám si k večeři utopence. Pak odpočívám na stanici.
Za lesnatý obzor klesá na letiště motorové letadlo, letí a letí, až zapadne za koruny stromů. Není poznat, zda přistálo, či havarovalo. Obzor tu po západu slunce v těchto dnech tak dlouho žhne. Jeho oranžové odstíny jen zvolna chladnou a převtělují se do světle blankytných tónů, které nakonec už jen slabě světélkují. Večernice den ode dne klesá níž k obzoru. A zase v dáli blikají červená světla, to mě zdraví řada větrných elektráren. Cítím ta světla jako důvěrníky mé samoty, jsou to němě naslouchající bytosti, které na mě večer co večer čekají a je na ně spolehnutí. Už zase cítím, jak se budu těžce s chebskou stanicí loučit. Stačí týden, člověk se tu seznámí s několika zajímavými lidmi a hned je tu jako doma.

***

     K obědu na Papíráku si dávám zabijačkový guláš, který tu zbyl ze včerejška. Vedle mě sedí nad pivem starší chlap, naproti němu upíjí to své zamyšlená ženská. Chlap se ohání plácačkou na mouchy. Jednu z nich honí okolo půllitru, ale když si moucha sedne na okraj sklenice, neklepne jí, aby mu nespadla do piva. Tak alespoň plácne do zad ženu, se kterou to ani nehne. Ani výraz její tváře se nezmění, je zaražená, smutná.
     „Buď klidná, broučku,“ utěšuje ji chlap. „On je divnej. Jitko, vždyť ho známe.
Den dva s ním nebude řeč a pak zase jako by se nic nestalo.“ Ženu však neuchlácholí.
     Zvenku se vrací do lokálu jiný štamgast, který mě už zná.
     „Tak jsi zase přišel na oběd?“ ptá se mě a obrací se na chlápka s plácačkou na mouchy. „On je z Churáňova.“
     Do chlápka jako když střelí.
     “Tak to jsi ty? Já jsem Kája Sojka. Já tě znám. No jo, Roman Szpuk z Churáňova. Neviděli jsme se, ale kdo by tě neznal?“ Tak se konečně potkávám s dlouholetým pozorovatelem i šéfem chebské stanice. Dozvídám se, že tři roky přesluhoval už na nové stanici a starou budovu meteorky nakonec koupil.
     „Existovaly jen dvě stanice,“ říká mi, „kde to měli pozorovatelé blíž do hospody než k budce. My měli dříve meteorologickou zahrádku sto padesát metrů od stanice tady u Jirky, chodili jsme do ní okolo téhle hospody. Ještě tam zůstala stará budka. Ale jednu budku jsme měli i za budovou a sem, na zahrádku jsme chodili jen na
hlavní synopy, při odběru srážek a na klimatiku.“ Kája šeptá, jako by prozrazoval bůhvíjaké tajemství. „Tak my jsme byli ta druhá stanice. A víš, která byla první? Na Pradědu. Tam měli do hospody taky blíž než k budce.“
     Míša hraje s mužem, co prozradil moji identitu, šipky. Jitka odchází, po ní i Kája. A také já se zvedám a vracím se na stanici. Blíží se poslední volné odpoledne. Den ode dne je vzduch teplejší a půda sušší. Vlhkost půdy v 7 centimetrech vykazuje pod 12 procent, v 25 centimetrech 8,5 procent a v 75 centimetrech 4,4 procenta. Sedím na obrubníku silnice a čekám na Radku. Je to novinářka, neustále v jednom kole, nadto řeší trable s věčně opilým přítelem, není divu, že přijíždí o hodinu později. Ale máme čas a znovu se vydáváme na vrcholek Klínovce. Počasí se podobá tomu, které jsme tu zažili před třemi dny. Znovu vidím České středohoří a pak popojdu trochu dolů ke sjezdovkám, abych se podíval na sousední skoro stejně vysoký Fichtelberg ležící už na německém území. Vlevo vedle budovy turistické chaty Fichtelberghaus se zvedá věžička tamní meteorologické stanice. Němci z ní učinili automatickou stanici už před více lety. Psával jsem si s tamní pozorovatelkou Claudií Hinzovou, jejíž muž tenkrát pracoval jako meteorolog na Zugspitze. Konzultoval jsem s ní záběry halových a ohybových jevů. Spolu s našimi odborníky Patrikem Trnčákem a Tomášem Tržickým patří mezi největší odbornice v této oblasti. Fotky, které pořídila z Fichtelbergu, vyrážejí dech. Viděl jsem její snímky dalekých dohledností až na dvě stě kilometrů vzdálené Krkonoše, zrcadlící vrcholy Šumavy nebo úchvatná videa zelených záblesků tvořících se na deformujícím se kotouči vycházejícího slunce. Nyní zůstala fichtelbergská stanice opuštěná. Už není lidského oka, které by vydalo svědectví o kráse těchto jevů. To ale lidem toužícím zautomatizovat vše na světě, patrně i lásku mezi lidmi, nebrání v devastujícím úsilí o odosobnění všeho lidského.
     Vracíme se zpět. Ještě se zastavíme v Tescu, abych si koupil něco k večeři a ke snídani. Když se s Radkou loučím, zrovna zapadá slunce. Na severovýchodě se vytvořil táhlý oblak. Připomíná molo vybíhající na nekonečné moře oblohy odnikud nikam, na obou stranách se ztrácí v zrcadlově klidné modré hladině. Zprvu se zdá, že se takto vytvaroval kondenzační pruh, ale na to je příliš hustý a navíc se z něj spouštějí i virga, sublimující srážkové vlasy. Rudé paprsky jej prozařují z boku. Oblak se rozšiřuje a pak se vytvářejí i další podružné pruhy. Jak takový oblak určit? Cejlometr jej zachycuje ve výšce 8 100 metrů. Asi je to cirrus spissatus, místy však přechází do velmi protáhlé čočky, mohlo by jít i o cirrocumulus lenticularis. Stmívá se a oblaka se ztrácejí na temné obloze. Je důležité pozorovat nejen tvar oblaku, ale i jeho strukturu a hlavně genezi, vývoj, kterým prochází.

***

     Prožívám poslední dopoledne na chebské meteorce. Na obloze kotví čluny čočkovitých altokumulů. A pod nimi – konečně je vidím! Hejna špačků oblétají okolí stanice, rozdělují se ve více skupinek a znovu se spojují v jedno. Vlní se do nejrůznějších tvarů. Když ptáci usednou do koruny třešně, větve pod jejich tíhou podklesnou, a když se zase odrazí k dalšímu letu, vymrští se vzhůru.
     Ještě jdu doplnit vodu do odběrné nádobky výparoměru. Vida, kromě komářích larev se tu na hladině uvelebila i vodní ploštice bruslařka obecná, které se někdy říká vodoměrka. Zdá se, že tu se mnou pozoruje počasí celá příroda. A pak jdu naposledy na oběd do Papíráku. Dávám si do třetice tentýž zabijačkový guláš. U stolu sedí Kája Sojka a vedle něj hromotluk, který se představuje Jirka. A naproti nim Jitka. Pochopil jsem, že Jirka je tím podivínem, na kterého si stěžovala. A také to, že u tohoto Jirky zůstala na zahradě meteorologická budka ze staré stanice. Oba muži jsou už trochu pod parou. Jirka vzpomíná, jak Kája jezdil z hospody na kole na poslední chvíli podat zprávu. Jednou se vymázl přímo před hospodou. Nedokázal se hned zvednout, tak pověřil odesláním zprávy Jirku.
     „Napiš tam cokoliv“, vyslal kamaráda na misi. „Hlavně to musí být do desáté minuty po celé. Já tam pak pošlu opravu.“

Text a foto Roman Szpuk

Popisky k fotkám:
1) Meteorologická stanice v Chebu
2) Chrpa luční
3) Hvozdík kropenatý
4) Ostružiník
5) Zatopený most na Jesenici
6) Vjezd do garáže stanice
7) Bezejmenný rybníček
8) Pohled ze stanice na Slavkovský les
9) Doupě feťáků u stanice
10) Cumulus radiatus (paprskovité kupy)
11) Noční svítící oblaka I
12) Noční svítící oblaka II
13) Pohled z Bismarckovy rozhledny na Klínovec
14) Pohled z Klínovce na České středohoří
15) Pohled z Klínovce na Špičák a Jelení horu
16) Pohled z Klínovce na Fichtelberg
17) Vosík francouzský
18) Cirrus spissatus a virga