Miniatury

Reportáž: Derecho na Makové hoře

12. 8. 2026 Roman

Poslechnout článek

Derecho na Makové hoře
(pouť z Písku na Svatou Horu 29. – 31. 7. 2026)

     Vycházíme čtyři, Ríša, Ziny, Pošťák a já. Ještě v Písku si s Ríšou kupujeme v secondhandu kšiltovky. Měli tam jen rudé s jakýmisi nesmyslnými nápisy. Co je mi však do nápisů, když mě čeká 77 kilometrů ve třech dnech pod tepelnou kupolí v teplotách atakujících čtyřicítky? Už od rána pálí slunce. Máme poušť v hlavě, na těle i v mysli. Pot mi prýští na čele, tvářích i na zátylku. Jaká je taktika kráčejících vyprahlou krajinou? Jak se cesta kroutí, dopadá na ní stín okolo rostoucích stromů. Vyhledáváme ty stíny, přecházíme z jednoho okraje cesty na druhý, nabíráme si relativní chlad do zásoby. Přestože pot mi teče až do očí a kape z nosu i brady, neutírám jej. Vím, že mě relativně ochlazuje. Je to koupel, jakkoliv teplá a slaná. Tělo se tak brání.
     Za hostincem U Sulana mizíme konečně do stínu lesa. Vede tudy pohodlná cesta po proudu polovyschlé Otavy. Podcházíme skály s lezeckými stěnami a ferratami, hradiště Vrcovice a míříme k Plynové lávce. Co chvíli nás předjíždějí cyklisté. Za lávkou brodí Ríša a Ziny Otavu, s Pošťákem se vracíme k lávce a přecházíme na druhý břeh, kde ve stinném skalním zákoutí svačíme. Jsou tu dva jezy, několik lidí se koupe, Ziny se pohoršuje nad ženou, která si myje šamponem vlasy, prý by si tam rovnou mohla umýt auto. Pokračujeme po červené, která se však příliš klikatí, vede nás suchou roklí vzhůru, pak zase klesá, raději míjíme samotu poetického názvu Smetiprach a po jakési cyklostezce se dostáváme až do Staré Vráže, kde si v restauraci U Kohouta dáváme oběd. Zde nás opouští Ríša. Musí se vrátit k manželce. My ostatní jsme free a pokračujeme do Nové Vráže, kde doplňujeme tekutiny a sedíme s několika místními pivaři pod slunečníkem. Nikam nespěcháme, ale naděje, že se s večerem ochladí, se ukáže jako lichá. Vplouváme do lesa, červená značka nás vede tu na jednu, pak na druhou stranu, ukazatelé nás mýlí, udávají dva a půl kilometrů, Pošťákův krokoměr tvrdí, že to bylo tři celé sedm kilometrů. Chvíli stojíme na lávce přes říčku Lomnici. Dno je poseté balvany jak někde na šumavské Vydře, tu a tam se leskne louže, mezi kterými se občas ozve tiché zurčení, zdání jakéhosi proudu. Nakláním se z mostku a padá mi dolů kšiltovka. Bez ní bych v té výhni nemohl dál. A tak ji lovím dlouhým klackem a pak se dlouho nemohu postavit na nohy kvůli křečím. Chybí mi sůl. Nejsmutnější je pohled na soutok Lomnice a Skalice. Objevujeme tu trampský kemp, ohniště, uválenou zem, někdo tu nedávno nocoval, ale v říčce se nedá ani vykoupat, leda omočit nohy.
     Chvíli jsme v pokušení si tady ustlat, ale nakonec přece jen pokračujeme dál. Přecházíme mostek přes Skalici. Chceme pokračovat kolem vybydlené a zdánlivě opuštěné budovy po žluté značce směrem na Varvažov, když tu si všimnu na balkoně pokuřujícího hubeného muže. Zamávám mu a on hned volá, že po žluté neprojdeme, leží tam přes cestu zarostlé klády, terén zneprůchodnil harvestor a že máme jít po druhém břehu Skalice až k jakémusi kempu. On prý tu jen už patnáct let hlídá tuhle velikou budovu, která bývala rekreačním střediskem Avie, které koupili Američané a nechali to tu svému osudu. Muž vypadá zpustle, je vychrtlý, má dlouhé vlasy, jistě se na něm podepsala ta samota zde, ale věříme mu a dobře jsme udělali. Po nějaké době – to už se začíná stmívat – sestupujeme jen kousek pod cestu do upraveného kempu s chatkami a stany s podlážkami. Zatím co mně stačí, že mohu ze zad shodit batoh a posadit se, Ziny se vydává na výzvědy. A objevuje kuchyň a v ní milou černovlasou paní s uhrančivýma temnýma očima. Paní se jmenuje Boženka.
    Vaří nám kávu, pak i čaj, dokonce nás nechává osprchovat a za tři stovky si můžeme vlézt do jednoho ze stanů. Děti prý přijedou až zítra, dnes tu nikdo nebude, jen po desáté sem přijdou jiné děti z vedlejšího tábora skládat bobříka odvahy, tak snad prý se nepolekáme. Sotva ulehnu na karimatku a přikryju se spacákem, hned usínám. Zapomínám i na hrozbu hlasitých nočních dětských her, ale najednou mě budí děsivý Zinyho řev. Zvenku se ozývá dětský výskot, zřejmě se k nám už dostali adepti nočního hrdinství, ale Ziny jako by přišel o rozum. Křičí zuřivě jak opravdový lesní šílenec. Jeho řev je plný neřízené agresivity. Přišel o rozum? Některé děti to vyděsilo k pláči, jiné mu začínají spílat, ať táhne někam. Když všeobecný lomoz doplňuje ještě Pošťákův štěkot, mám pocit, že se mi rozskočí hlava. Jsem však už natolik unavený, že i kdyby se vedle mě oddávaly orgiím čarodějnice s meluzínami, nedonutily by mě vstát a připojit se k bezuzdnému kraválu.

***

     Ráno mě probudil příjemný chlad, přece jen jsme nocovali v lesním údolí. Na obloze se objevily vločkovité altokumuly. Ziny vaří na svém vařiči kávu, má však k dispozici jen vodu s mandarinkovou příchutí, podle toho káva chutná. Boženka se s námi rozloučila a nasměrovala nás vzhůru k Varvažovu. Leč cesta se zužuje a ztrácí
v kopřivách, kterým ani katastrofální sucho neubralo na bujnosti. Pak vcházíme do Varvažova, kde obdivujeme historický kamenný most. Pošťák ve své touze projít pokud možno co největším množstvím vsí a osad, odbočuje do Polelhoty. Pokračujeme se Zinym k výklenkové kapličce Kocábů, kde kamarádovi trochu teatrálně pózuju co poutí už po ránu znavený klečící kajícník. Míjíme Smetanovu Lhotu a míříme po lukách na Vrábsko. Tady se opět na chvíli noříme do lesů. Procházíme dubovým stromořadím okolo tří rybníků Řepice, Zhoř a Dolní Tisíček. Na hladině tu plují labutě i s pubertální omladinou a několik kachen. U Lazišťského rybníka vycházíme na silnici a pokračujeme do Královy Lhoty. Tady máme občerstvovací stanici v obchodě, který se už po ránu stal útočištěm místních alkoholiků. Jeden z nich s námi sedí u stolu. Dává si frťany a neustále si z nás utahuje. Nabízí mi vaťák, kdyby mi snad na pouti byla zima.
     Trochu pojíme, více vypijeme a vydáváme se dál, abychom došli co nejdál, dokud ještě příliš nepálí slunce. Z Královy Lhoty už je to jen kousek k památníku romského holocaustu v Letech. Teče tu voda z jakési fontánky. Namáčím si kšiltovku i hlavu, ale vždy to pomůže jen na chvíli. Dlouze odpočíváme ve stínu. Nejsem už schopen ani sedět, tak ležím před jakousi pamětní místností. Slunce nezadržitelně stoupá vzhůru a pálí i skrze větve v lese. Procházíme Šerkov a lesíkem po silnici pokračujeme až do Kozárovic. Tady je naštěstí otevřený bufet. Jídlo si objednáváme u příjemné číšnice. V tom příšerném horku nemám vůbec hlad, jen bych pil a pil. Co vypiju, to vypotím, vůbec nechodím na záchod. Před odchodem otevírají hospodu naproti, dáváme si něco k pití i tam, ale pak už je čas pokračovat v cestě, která vede v plném slunečním žáru po silnici přes Holušice. Pálivé paprsky naštěstí opět střídá les. Docházíme k prameni V Kocouru. Je tu osvěžovna, nabízejí se nám plechovky s pitím, ale nic už si nedáváme, jen sedíme. Přichází místní hajný, kterému osvěžovna patří, prohodí s námi pár slov a už stoupáme do příkrého kopce úbočím hory Kocour (535 metrů nad mořem), abychom okolo samoty Na Nivách dorazili do malebné obce Kamenná. Pošťák se tou dobou dává do diskuze se Zinym o násilí na ženách, jehož se Ziny kdysi dopustit na své manželce. Ziny uvádí svoji verzi celé události, tedy že šlo o jakousi jeho přetaženou obranu. Pravda bude jako vždy někde uprostřed. I když po dnešní noci jsem nabyl přesvědčení, že Ziny v sobě tají nezvladatelnou zuřivost. To, co se v něm vzbudilo během divokých až pohanských dětských her v kempu pod Varvažovem, vyděsilo nejen mě, ale i Pošťáka.
     Z Kamenné sestupujeme do Bohostic. Na protilehlém kopci už vidíme věžičky poutního chrámu svatého Jana Křtitele a Panny Marie Karmelské na Makové hoře. V Bohosticích jsem letos už jednou byl s Ríšou, Vláďou Stiborem a Lesanou. Jako tenkrát, i letos jsme zakotvili v hospodě U Čerta. Dáváme si opět nějaké pití a za
chvilku přijíždí Vláďa Stibor. Přivezl nám nějaké vody, lahvová piva, půlku chleba a špekáčky. Je sedm večer a teplota vzduchu dosahuje 37 stupňů. Nedokážu si představit, že bych v tom horku pozřel jediný špekáček. Tohoto úkolu se naštěstí ujme Pošťák, a já jsem mu za to vděčný. Zdravím se s číšnicí, kterou už jsem letos viděl. Vláďa nám nabízí odvoz na Makovou horu. Mohli bychom se vyhnout náročnému stoupání a ušetřit si dva a půl kilometru. Pošťák i Ziny zprvu souhlasí, já však rezolutně namítám, že nahoru vystoupám po svých a že si tam nanejvýš nechám odvézt batoh. Oba moji spolupoutníci mění názor, i oni chtějí dojít po svých. Pošťák se nakonec rozhodl, že nahoru vynese i svůj batoh. Vydávám se na vrchol odlehčený a dávám do výstupu poslední síly. Vláďa vyjel autem až nahoru. Předává mi nápoje a potraviny a čekáme na zbylé dva poutníky. Když oba dorazí, Vláďa nás bez ustání fotí. Tváříme se strhaně, ve tvářích máme otupělé výrazy a ruce nám bezvládně visí podél těla. Dnes jsme urazili neuvěřitelných 31 kilometrů.
     Slunce ozářilo posledními paprsky poutní kostel i sosnu pod ním. Sedíme s Pošťákem a Zinym na schodech, které nás i teď po západu slunce pálí do zadku. Jsme tři tuláci. Blázen, psychopat a alkoholik. Kdo je kdo? Všichni tři v jednom a jeden ve třech. Trojiční dogma v praxi. Vláďa ovšem jako vždy spěchá. Ještě pár nesmyslných snímků a už usedá do svého bílého auta a ponechává nás našim myšlenkám a našemu rozjímání. Jsem tak unavený, že si dokážu jen matně vybavit, kudy jsme šli. Ne tak Pošťák, který nosí mapu v sobě a krajina se mu zapisuje do paměti s neuvěřitelnou ostrostí i s mnoha podrobnostmi. Západní obzor zastírají cirry. Připomíná to přicházející frontu. Dnešní noc se ještě obejde bez bouří, je však možné, že už se v dálce objevují kovadliny. Vyhlížíme si pohodlná místa ke spánku. Ziny nemá rád noční vítr, chce spát dole u lesa, nakonec ho přemlouváme, aby zůstal s námi až nahoře u kostela. „Podívej, je skoro bezvětří,“ říkám mu. „Nehne se ani lísteček.“ Stele si tedy ve výklenku zdi, my s Pošťákem rozkládáme karimatky poblíž schodiště. Stihnu ještě vidět vycházející měsíc. Je dokonale kulatý, včera byl úplněk. Prosvítá mezi větvemi stromů a pak se uvolňuje a pluje po volné obloze. Přikryju se jen tak v trenýrkách svým lehkým spacákem. I tak je mi nesnesitelně horko. Proboha, copak se alespoň v noci neochladí? Jsem přesvědčen, že ani v houstnoucí tmě teplota neklesla pod 30 °C. A pak upadám do spánku zcela vyčerpaného člověka.
     Někdy po půlnoci nás přepadává vítr. Snaží se ze mě strhnout spacák. Z posledních sil do něj zalezu. A pak děj se vůle Boží. A co věci, které mám poházené okolo sebe? Poryvy větru jsou opravdu divoké. Vidím Pošťáka, který se mátožně zvedá a snaží se zachránit své prádlo Rozvěsil si ho na opěradle lavičky, u které ulehl Ziny. Ale i on už je na nohou. Vidím jeho siluetu. I on se snaží zachránit, co se dá. Vypadá v měsíčním světle směšně, jak před sebou tápe rukama. Jeho spacák se ve vzdušném víru vzpřímí. Připomíná oživlou mumii, která se vydala v jeho stopách a teď u zdi kostela tančí. Pošťákovi odlétá spacák, když ho chytí, chopí se vichr jeho karimatky. Jsem smířen s tím, že budu ráno svoje věci hledat na svahu Makové hory.
     Vítr neúnavně vane, hučí v korunách stromů pod námi. Co se stalo? Bouři nikde nevidím, měsíc svítí jen v útržcích cimbuřovitých oblaků. Jsem si takřka jist, že se jedná o derecho, ohlas velmi vzdálených bouří, které touto dobou mohou být před frontou ještě někde v Německu. Název derecho je přejat ze španělštiny a značí
„přímý, rovný“, vychází z latinského directus. Někde v dáli došlo k výtoku vzduchu z bouřkového oblaku. Vítr se opřel o zemský povrch a uhání v přímém směru stovky kilometrů před bouři. Nese poselství o tom, co v dáli se chystá, třeba i pro mě. Zda existuje podobný vítr sbíhající se k bouři, která odchází, v podobě neodvolatelných
vzpomínek?

***

     Vstáváme s východem slunce. Ke kostelu přicházejí dva dělníci z Ukrajiny. Budou stavět lešení, tak se co nejrychleji balíme, abychom pokračovali ve své pouti. Dnes mají teploty vyšplhat nejvýše. Vzpomínám na noční vítr, který nás tak překvapil. Trochu mě mrzí, že jsem nebyl s to zvednout se ze země a pozorovat ten úžasný jev, jímž se ohlašují bouře vzdálené stovky kilometrů. Je to strhující poselství děje, z nějž jsme nemohli vidět ani vzdálené záblesky. Ale já ten jev vnímám ještě z jiného úhlu. Nocovali jsme na poutním místě. Možná nám dal o sobě vědět Bůh, oznámil nám, že o nás ví. Zázraky nevznikají jako nevysvětlitelné jevy. Zázrak spočívá v tom běžném, co přichází k modlitebníkovi v pravý čas. Píše mi amatérský meteorolog a výborný fotograf Jarda Fous: Byl to outflow z bouřek z Německa, tady na severozápadě to byl slušný hukot, místy až k 20 m/s. V komentářích na facebooku lidi píšou, jak dost foukalo a lámalo to větve. Plzeňsko, Karlovarsko, Ústecko i Střední Čechy. Derecho je druhem outflow. Vítr by měl přesahovat 25 m/sec, v nárazech minimálně 33 m/sec
a jeho rozsah být větší než 400 kilometrů. Síla větru, který nám dal procitnout někdy po půlnoci, tedy nesplňoval parametry pravého derecha, ale pro mě to derecho bylo. Byla to přímá zpráva, která se opřela o mé vyprahlé nitro.
     Třetí den nás čeká pouhých 18 kilometrů. Sestupujeme do Smolotel, kde si Ziny i Pošťák dávají ranní sekanou. Já nejsem schopen polknout pevné sousto, chci jen pít a pít. Pošťák se ujal vedení. Tvrdošíjně vybírá trasu výhradně po silnici. Možná je trochu kratší, vede však přímo na slunci a v 38 °C ve stínu se proměňuje v peklo. Nad asfaltem je ještě o něco tepleji. Procházíme Dalskabáty proslavené známou pohádkou. Před námi jsou Radětice a Buk. Odpočíváme co dvacet minut, ale ani chvilkový úkryt ve stínu mi nevrací síly. A je to právě Buk, kde začínám cítit jiný druh únavy. Bolest nohou, žízeň a podobné nesnáze neřeším. Ale zneklidňuje mě tlak na prsou. Jako by mi je někdo stlačoval z obou stran. Něco tiskne moji hruď a nedovoluje plicím se plně nadechnout. A tak nenabírám dostatek vzduchu a tedy ani kyslíku. Nohy se proměňují v cosi gumového. Každý další krok je velkou neznámou. Nevím, zda ho budu schopen, zda převáží tendence zřítit se nebo se vzepřít tíze Země a pokračovat dál. Mohu zastavit v nejbližší vesnici a počkat na autobus, mohu si lehnout do stínu a vykašlat se na všechno. Ale horko je všudypřítomné. Naplňuje každou skulinku a vlévá se do každého stinného koutu. Proniká i studenými kameny starých staveb a člověk by před ním unikl snad jen do sklepa nebo do nevětraného chrámu. Pošťák mi pouští na mobilu říznou skladbu Given up od Linkin Park. Pomáhá to jen na chvíli. Když už ani odpočinek nemá smysl a není jak nabrat ztracené síly ani z cizích rytmů, co jiného zbývá, než si říci: Když už, tak ať. Chcípni na pouti. To není špatná smrt. Jen klukům sděluju: Jestli zkolabuju, zásadně neoživovat! To bylo heslo této pouti: Neoživovat¹ .
     Za Bukem přecházíme dálnici E 4. Pod námi se tetelí ve vroucím vzduchu čerpací stanice Euro Tank. Rozhodli jsme se, že tam zajdeme na něco k jídlu. Obcházíme zdlouhavý kruhový objezd, který jako by pro mě neměl konce. V cestě k pumpě nám stojí křoviska a nějaké dílny. Ptáme se kohosi u vrat garáží, zda někudy vede pěšina v čerpací stanici. Mladík, který postává před jednou z otevřených dílen, nám popíše cestu. Prý pěšina doleva, vrátka. No… Ziny ji nachází a brzy nám zmizí v neznámu, my s Pošťákem bloudíme. Prodíráme se cestou necestou neprůchozí houštinou drobných ale hustých stromků plných pichlavých větví a trnů. Pošťák hledá směr, já za ním tou spletí jen vrávorám a nechávám se jí unášet jak Ježíš řevem davu, když stoupal na Golgotu, ano, tak bych to nazval: Je to z posledních sil řízený pád. Přes pot, který mi stéká přes oči, vidím jen mlhavě. Nakonec na pumpu docházíme ve chvíli, kdy už Ziny debužíruje. Chvála Bohu, mají tu klimatizaci. Během hodinového odpočinku spořádám dva hovězí vývary.
     Vyrážíme na poslední čtyři kilometry. To už musím dojít. V případě volného potulování je cíl lhostejný, cílem je samotná cesta. U pouti je poutní svatostánek rozhodující metou. K němu se upírá všechna pozornost těch, kteří se na svatém místě chtějí proměnit v uctívače. A co když svoji cestu nedokončí? Na slavných poutních trasách bývají hřbitovy plné pocestných, kteří nedošli. Sestupujeme do údolí obce nazvané příznačně Jeruzalém. Chvíli oddechujeme ve stínu vedle autobusové zastávky. Pak stoupáme a já vzhlížím k obloze s jakousi intuitivní nadějí. Objevil se na ní zdánlivě se rozpadající kumulus. Jeho základna není nikterak tmavá, a přesto cítím, že se v ní hromadí veliké a těžké krůpěje přeháňky. Nikde ani náznak srážkových pruhů, ale já to vím. A najednou se na nás začínají snášet ojedinělé teplé perly životadárné vody. Je to jen pár minut. Kapky se z horkého asfaltu ihned odpařují, jen několik jich pocítím na zpoceném tričku. Pak se oblak odsouvá stranou a teprve tam, kdesi na severovýchodě je vidět snášející se a houstnoucí přeháňku.

***

     Vcházíme do Příbrami. Tady už jsem schopen ujít bez zastávky sotva dvě stě metrů. Potkáváme pěšího poštovního holuba. Nebojí se nás, ani když se k němu skloníme. A pak už se před námi vynoří kemp u Nového rybníku. Připlouvá nový kumulus. Oblačné slzy se snášejí na hladinu vody, kde dělají velká kola. Před dopadem se třpytí v plném slunci. Usedáme ke stolku. Dávám si dvě polévky za sebou. A tři Radlery. V tu chvíli ke mně přichází spolužák z devítiletky Míla Prokop. Ani jeden z nás nežije v Příbrami. A potkáváme se tady. První náhodné setkání. Ke druhému dojde, když odcházíme k recepci kempu a chceme se zeptat na možnost noclehu. Z okénka vyhlíží pěkná brunetka s velkýma očima. „Péťo! Co tu děláš?“ Pošťák se vítá se svou dávnou láskou z jeho punkového období. Petr tu nalézá svoji Petru. Je to možné? Samozřejmě, že tu můžeme přespat. A klidně zadarmo. Přesto dáváme Petře za ochotu tři stovky.
     Stmívá se. Je nesnesitelné dusno. Ležím na spacáku jen tak v trenkách. Máme před sebou třetí noc. První byla plná křiku dětí, řevu Zinyho a štěkotu Pošťáka, ve druhé nás probralo ze spánku divoké derecho. Čím mě překvapí tato třetí noc? A překvapila. I když to, co následovalo, jsem už s velikou nadějí očekával: Dorazila studená fronta s bouřkami. Vítr profukuje pod otevřenou střechou, blesky prokmitávají noční tmou, krůpěje lijáku pronikají až k nám. Cítím jejich chladné polibky. Je mi jedno, zda spacák provlhne. Jen se jím zlehka přikryju a spím dál. Ráno se budíme opět se sluncem, i když si zatím nestačilo protřít ospalky oblaků. Vycházíme na Svatou Horu. Pokoušíme se stihnout ranní mši. Myslíme, že začne v sedm jako vloni. Ale posunuli ji až na devátou.
     Procházím se ambity. Dívám se vzhůru na klenbu. Patrik Linhart mi napsal: „A také vás na Svaté Hoře při pohledu na ty obrazy napadlo jméno Giorgia de Chirica?“ No ano, Patrik má pravdu. Nejvíce obdivuju fresky v klenebních kápích. Ústředním motivem každé z nich je Panna Maria Svatohorská. Od ní míří blesk náhlé pomoci do kraje, který jako by vypadl z představ známého malíře metafyzických obrazů. Mezi stěnami se zborcenou perspektivou se na holé zemi odehrávají dramata. Tu někdo padá z koně, na jiného se kutálí uvolněné klády, jinde jakousi ženu s dítětem nabírá na rohy býk. Postavy zachytil malíř v letu, svíjejí se v předsmrtné křeči, ze které je vysvobozuje božská síla panenského blesku. Krajina těmi stavbami, podivně holá, jakoby z přírody svlečená připomíná vize slavného Giorgia. Na fresce číslo devatenáct je zpodobena pravá bouře i s divokými srážkovými pruhy. Zdá se, že je to supercela. Muž kráčí na Svatou Horu a v ošatce nese – vajíčka? Nebo kroupy? Nemohu se od těch vizí odpoutat. Nejvíce mě uchvacuje menší freska číslo dvacet šest. Postava poutníka je tu zachycená poblíž setmělého stavení. V přízračném měsíčním svitu vyjadřuje nejistotu. Otáčí se. Noc je tu přítomná se všemi hrůzami, včetně ďábla, který se už už dotýká zad pozdního chodce.
     Bohoslužbu slouží mladý kněz. Čte evangelium o Panně Marii, která se vydala na cestu, aby navštívila těhotnou Alžbětu. I Panna Maria už byla těhotná. Kněz nám připomíná, jak je důležité vyjít na cestu, abych se setkal s druhým. Kráčíme přes pahorky nánosů z minulosti. Jsme hledači domu druhého. Důvěřujeme v setkání. Neseme cosi vzácného. Jsme přicházející a neseme v sobě Boha. A hle, dítě v lůně svaté Alžběty se pohnulo radostí.
     Vycházíme z kostela. Ještě si dáváme kávu u blonďaté Aničky ve Svatohorském květu. O Zinyho se pokouší migréna a slepota, chvíli se s Pošťákem bojíme, že ho budeme muset dolů do města svést po Svatohorských schodech. Nakonec se přece jen nějak dostaneme na nádraží a vracíme se na Šumavu.

Text a foto Roman Szpuk

—

Poznamka:

¹Na heslo „neoživovat“ zareagoval úžasně kamarád, kterého jsem ještě neměl tu čest nikdy osobně potkat. Podepisuje se Karel z lesa: „Ovšem únikový zkrat ‚Neoživovat!’ by mohl mít i nedobré následky – když jsem to od tebe četl, napadl mě sarkastický, ba až sardonický (omlouvám se) děj: Roman dostal na Pradědu CG+ (či
jak to bylo) pumelici a vytuhl jak špalek. Rozjařeně vyklouzl ze zčernalého těla a zvolal – ‚konečně konec !!!’ Ale co to, najednou nějaký výtah s ním frčí dolů, jako by fáral do ostravské ďury, a náhle před ním brány pekelné se sirnými plameny a rykem mučených hříšníků (krvelačnost církve – za časný hřích věčný trest = kde je logika
spravedlnosti?) Otrávený čert u brány se přehrabuje v usmolených šanonech: ‚Špuk, Špuk (omlouvám se za fonetický přepis). No jóóóóó, mám tě tady, ale je tu napsáno, že ses mohl po té dardě vrátit do času, kde jsi ho měl ještě vcelku dost na to, abys napravil ledacos, a vůbec sem k nám nemusel! Jenomže – nechal sis na prsa
vytetovat nápis ‚NEOŽIVOVAT !’……………..hahahaha…………K.