Miniatury

Miniatury: Červená hora u Libavé

3. 10. 2026 Roman

Poslechnout článek

Červená hora u Libavé
(Meteorologická stanice 10. – 14. 9. 2026)

     Mířím na Červenou horu u Libavé. Má pověst nejopuštěnější profesionální meteorologické stanice v republice. Stojí v Domašské vrchovině, která je součástí Oderských vrchů. Pozorovatel se odtamtud rozhlíží z výšky 749 metrů nad mořem.
     Vlak ujíždí do Olomouce. Sedím v něm spolu se třemi mladíky, kteří jedou až do Ostravy. Poslouchám jejich hovor a říkám si, kam se podělo pověstné „vole“. Tohle tak zvané plevelné slovo nahradil nyní výraz kámo.
     „To jsi dobrej, kámo, ve dvě v noci jít spát a v šest vstávat. A kde jsi byl?“
     „Na kulečníku na Louvre. Dvě kila za hodinu, tam je to nejlevnější, kámo. Na to, že je to na Národní.“
     „Je tam nějaká fejk Monalíza, kámo?“
     „Ne. Ale potkal jsem ji.“
     „A pozdravili jste se?“
     „Ne.“
     „Tak já se jí nedivím, kámo.“
     „Ona už tam byla tam s tím, víš s kým.“
     „Jednou jsi ji měl rád, kámo, jednou, tak čtrnáct dní.“
     „Tři měsíce, kámo. Měl jsem dobrý sen. A pak to začla být sračka, kámo, a zazvonil budík.“
     „Vylezla z postele?“
     Zapisuju si útržky zdánlivě bezvýznamného hovoru. Je mi líto, že na mobilu nemohu najít diktafon. Tak se ptám umělé inteligence, a ta mi hned nabídne aplikaci. Stačí si ji jednoduše stáhnout. Pouštím se do toho, kdyby se mi to podařilo, mohl bych si na stanici na Červené nahrát rozhovor s meteorologem Markem Šustkem, nemusel bych se mordovat s ručním zapisováním a pak – ta moje paměť. Ale ouha, program, co mi nabídla zlořečená umělá inteligence, je vir. Okamžitě mám nainstalovány tři programy, které mi zahlcují mobil reklamami, vůbec se nemohu dostat ani na základní obrazovku s ikonkami. Tak prosím kluky o pomoc, že jsem už starý a blbý a téhle době nerozumím. Pro kluky je to otázka několika minut. Virové aplikace mi z mobilu mažou a mně padá kámen ze srdce.
     V Olomouci pospíchám na autobusák. V podchodu sedí na schodech celá romská rodina, málem jsem nějakému Cikáněti šlápl na sluneční brýle. U automatu na kávu stojí stařenka v červeném kabátě, na hlavě má stejně červenou čapku. Vypadá, jako by žebrala. Nebo alespoň čekala na někoho, kdo jí zaplatí kávu. „Otoč se na mě,“ říkám jí v duchu. „Koupím ti ji.“ Ale stařenka stojí dál pohroužená do sebe. Tak jdu do bufetu. Kupuju si chlebíček, abych si rozměnil na drobné a mohl jít na záchod. Autobus do Dvorců je poloprázdný. Projíždíme Moravským Berounem, na fasádě jednoho z domů čtu vepsané moudro: „Říkají, že zítra bude lépe. Ale každé
ráno, když vstanu, je teprve dnes.“ Hm, vjíždíme do chudého kraje. Ve Dvorcích vystupuju. Čeká tu žena se starým otlučeným kočárem. Boudička je zašlá a odřená a kolečka se vrklají, copak tam asi má naloženo. Dříví? Ale ne, leží tam miminko a hajá. Je mu úplně jedno, v jakém kočáře leží, hlavně, že je poblíž patrně hodně chudá maminka. Ano, Oderské vrchy jsou chudým krajem. Není tu příliš pracovních příležitostí a ani cestovní ruch tu moc nevzkvétá.
     Vystupuju v Horních Guntramovicích. Marek mi nabídl, že mi přijede naproti autem, ale to by mě hanba fackovala. Vydávám se pěšky podél dvou srubů se čtyřmi ohromnými hafany. Později se dozvím, že v tom spodním žili manželé, kteří se rozvedli. Muž si hned nad exmanželkou postavil nový srub. Odbočuju k bezejmennému rybníčku. Kvete tu kyprej vrbice a pod větvemi mirabelky a myrobalánu třešňového usedám chvíli na lavičku, přímo vedle kuního exkrementu. Zvířátko si sem zřejmě vylezlo, aby si na plodech pochutnalo. Na hladině se odráží unavené slunce, pomalu se noří do průsvitného altostratu. Je tu boží klid, cítím ho z toho místa a vydržel bych tu sedět pěkně dlouho a jen se dívat, ale čas tlačí a cíl leží ještě přede mnou kdesi nahoře. Pokračuju mírným stoupáním po kamenité cestě plné břidlice. Závěrečné stoupání je trochu prudší. Po chvíli vidím věž mobilního operátora, ještě míjím vzrostlý javor a vysokou jedli a už se přede mnou vynořuje samotná stanice. Slyším štěkat psíka. Marek na mě volá, že se ho nemám bát. Je to nějaká pouliční směska, kterou si přivedl z útulku. Typicky vítač, který přináší nejen Markovi, ale i návštěvám pantofle. Prý se to naučil sám, když pozoroval lidi, jak se při příchodu domů zouvají a berou si domácí obuv. Jmenuje se Spajk.

     „Je to dobrák, vděčný za všechno,“ říká o něm Marek. „Jednou jsme sem spolu dorazili. Spajk už u dveří kňučel. V bojlerovně byla myš. Chytil ji, odnesl před vrata a tam ji pustil. Myš klidně odběhla. Doma máme ještě dvě kočky. Všichni tři spí spolu.“
     Na stanici se seznamuju ještě s Pavlem Bařinkou, který tu slouží již 30 let. Marek, který nastupuje jednu ze svých posledních služeb zde – byl tu šest let a nyní už se těší na exponovanou stanici na Pradědu – ho dnes střídá. Na stole v obýváku leží objemná kronika stanice, kterou po mnoho let až do roku 2012 vedl syn faráře ze
Suchdola nad Odrou a pozorovatel na Červené Dan Říčan. Celé odpoledne se tu spíš jen rozhlížím. Okolí se mi líbí, roste tu nízký les, kdysi vykácený, ponechány byly jen nejvyšší modříny a buky, někde bříza, javor. Atmosféra mi připomíná hřeben Krušných hor, kde se též kácely celé uschlé smrkové lesy a na planinách po nich zůstaly vytáhlé osamělé stromy. Dříve musely v lese bojovat o světlo, tak rostly do výše, nyní tu stojí opuštěné a námrazami i vichry olámané. Nemusí už bojovat se svými sousedy o světlo, o to více na ně dotírá drsné podnebí.
     Nedá mi to, abych se hned nepodíval do kroniky. V úvodu nacházím dojemný příběh z časů, kdy stanici zbudovanou vojáky přebírali civilisté. První stanice poblíž byla založená 1. 4. 1948 u větrného mlýna u Staré Libavé. Nová budova stanice na Červené hoře byla předána do užívání v roce 1952¹ . Byla osazena 4 až 6 vojáky, ale 1954 předala vojenská správa stanici spolu s jinými do správy civilního, tehdejšího Státního meteorologického ústavu. Stanice byla předána ve velmi špatném stavu, byl prasklý kotel ústředního topení, elektroinstalace velmi poškozená. Přebíral ji Michal Tatarkovič, již jako civilní zaměstnanec Státního meteorologického ústavu zatím jako jediný na tuto stanici. Bratři Tatarkovičové (Mikuláš a Michal) byli legendami měření na Červené hoře. Michal Tatarkovič vzpomíná na dramatické začátky pozorování.: „Z původní pětičlenné osádky zůstal celý leden 1954 na stanici pouze jeden voják – svobodník Hodes z Mutěnic. Již 14 dnů před mým příchodem onemocněl a dostal zápal plic, zpočátku prováděl jen klimatická pozorování, ale

¹ V kronice je zápis: 17. prosince 1952 od 13 – 18 hodin bylo provedeno přestěhování meteorologické stanice z města Libavé na Červenou horu za teploty – 2,9 °C, foukal vítr asi 2 – 3 m/sec, na zemi byl sněhový poprašek.

později při vysokých teplotách (41°C) už vůbec z lůžka nevstával. Telefon na stanici nebyl a vysílač LR-10 byl mimo provoz. Protože zamrzla voda v potrubí po poruše ústředního topení a nešla ani elektřina, byl jeho nucený pobyt na stanici velmi svízelný. Odstěhoval se do kuchyně i s lůžkem a topil si uhlím v kuchyňských kamnech. Po mém příchodu na stanici jsme jen částečně provedli předání a já jsem spěchal do vesnice Stará Líbavá a tam jsem objednal telefonicky sanitku. Půjčil jsem si sáně a za pomoci jednoho občana jsme dopravili svobodníka Honese do vesnice, kde ho již čekala sanitka a dopravila do nemocnice ve Šternberku. Podle vyjádření lékařů dopravili jsme ho v poslední chvíli.“ 8. října 2005 Jan Hodes navštívil stanici i s manželkou a vnučkou. Po 52 letech se znovu vyfotil na ochozu s ručním anemometrem jako na podzim 1953. Nakonec zemřel až 10. března 2012.

***

     Po 17 hodině se vydáváme s Markem jeho Octavií do Budišova nad Budišovkou zakoupit nějaké potraviny. Když jedeme přes Dolní Guntramovice, ukazuje mi Marek ve svahu nad potokem Budišovkou domek, kde jim od roku 1980 bere poštu paní Vlčková. A to jí už je devadesát let. V kronice jsem našel zápis: „V létě 2006 se paní Hilda Vlčková přestěhovala z Horních Guntramovic k synovi Herbertovi do Dolních Guntramovic. Poštu listonošky nechávají opět u ní. Takhle se naše poštovní schránka opět stěhuje. Po kolikáté? Vojáci zmiňují, že chodili pro poštu do města Libavé. Tatarkovičové chodili pro korespondenci do Budišova na poštu 1954 – 1972. Od roku 1972 do roku 1980 chodíme k Bučkům do Budišova. Od roku 1980 do léta 2006 k Vlčkům v Horních Guntramovicích.“ Od roku 2006 na meteorology tedy opět čeká pošta u paní Hildy v Dolních Guntramovicích. Mikuláš (Miki) Tatarkovič chtěl prý chodit s její sestrou. Odmítla ho se slovy: „Kdyby ty ruky neměl tak chlupaté.“ Paní Hilda má pro meteorology vždy nachystané kafe, někdy i oběd. V Guntramovicích se navíc koná traktoriáda, což je jízda zručnosti ručně vyrobených traktorů, ve kterých sem přijíždějí i Poláci. Mají tu i sjezdovku, pod kterou v letní sezóně prodává cukrářka paní Pelclová pochoutky vlastní výroby za lidovou
cenu.
     „Jednou v zimě jsem měl dlouhou směnu,“ vzpomíná cestou zpět Marek. „Kluci dobírali dovolenou a já tu zůstal sám sedm dní. Bylo to okolo Mikuláše, už večer, venku ležel dost vzácně sníh, tak 10 až 15 centimetrů. Do toho mlha. Člověk si v takové situaci zvykne na ticho a každý zvuk ho ruší. Tu zaslechnu ze soumraku
cinkot rolniček. Co to může být? Krávy už tu nejsou. Mám už z té samoty halucinace? Chtěl jsem se prolískat, abych se vzpamatoval, ale zvonění sílilo a najednou kolem brány projedou dva nazdobení koně, na sobě rolničky. Táhnou saně, ve kterých klimbá opilý Mikuláš, projedou kolem branky a zase zmizí v mlze.“
     Stojíme s Markem na střeše stanice. Na jihu poznávám na dvacetimetrovém stožáru aktivní hromosvod, který jsem poprvé viděl na stanici v Chebu. Měl by vysílat proti bleskovému kanálu vstřícný výboj a ochránit tak stanici od přímých úderů. K tomuto stožáru se zřejmě vztahuje Danova vzpomínka v kronice: „22. září 2006 začátek měření větru ve výšce 20 m z jižního stožáru. Franta se snaží zjistit, jak ovlivňují vzrostlé stromy měření našeho anemo-stožárku. Na stožár upevnil záložní měřidlo Wind D 30 Vaisala. Měřená data píšeme do deníku. Toto soukromé měření ukončila bouřka 16. srpna. Měřidlo – jeho trosky po zásahu blesku jsme našli
rozmetané kolem stožáru.“
     Obdivuju mírně zvlněnou krajinu. Červená hora byla před dvěma miliony let aktivním stratovulkánem. V okolí se nacházejí břidlicové lomy. Poblíž vrcholku Červené hory je lávový suk. Stěny kolem čedičového suku jsou místy tvořeny jílovitými břidlicemi, které se žárem vytékajícího magmatu zbarvily do odstínu vypálené cihly. Na sever od stanice se zvedají další vrcholy Jesenických nebo i Bruntálských sopek, Velký Roudný (780 metrů nad mořem), Malý Roudný (771 metrů nad mořem), za jejichž sedlem se nachází Slezská Harta. Dalšími sopkami jsou Uhlířský vrch a Venušina sopka. A na obzoru za nimi na NNW se zvedá vysoký hřeben Jeseníků s nejvyšším Pradědem vzdáleným 40 kilometrů. Otáčíme se k západu, kam lze dohlédnout až k Orlickým horám. Suchý vrch, který jsem vyhlížel i z Pradědu, je odsud vzdálený 65 kilometrů. Poblíž je Slunečná hora (802 metrů nad mořem), nejvyšší vrchol Nízkého Jeseníku. Na WSW se táhne hřeben Drahanské vrchoviny a pokračujeme-li dále k jihu, vidíme Vsetínsko-hostýnské vrchy. Na jihu vzdálen asi tři a půl kilometru začíná vojenský prostor. Jen jeden den v roce se otevírá veřejnosti, a tehdy se tam nahrnou davy turistů a zvědavců. Marek s manželkou Veronikou tam vyrazí hned ráno a dříve, než se objeví návštěvníci, urazí svých šedesát kilometrů. Na ESE bychom viděli, kdyby se zlepšila dohlednost, nejvyšší horu Moravsko-slezských Beskyd Lysou horu vzdálenou 70 kilometrů. Tak z Červené vidí pozorovatelé obě naše nejvýše položené stanice na Pradědu i na Lysé. Na severovýchodě lze dohlédnout až do Polska na větrný park Zopowy.
     „Člověk sem nezabloudí,“ říká Marek. „Ale toulají se tu tři lišky. A přibývají tu psíci mývalovití, mývalovec kuní. Ptáci tu mají pítko.“
     Ano, všiml jsem si rehků. Ti žijí všude. Občas zaslechnu poplašeného kosa.
     „Bývá tu tmavá obloha, žádné velké město ji v noci neruší svým světlem,“ pokračuje Marek. „Hodil by se sem jasoměr, ale nevím, jak by reagoval na ty větrné elektrárny. Nejbližší blikají jen dva a půl kilometru,“ ukazuje na severozápad.
     Je večer, rozpalují se červánky, cumuly, které se rozkládají do šíře a tvoří stratocumulus s temnou základnou. Je to studený soumrak. Vítr fouká od ENE.
     „Minimální teploty rostou. A sníh ubývá,“ konstatuje Marek. „Země je teplejší. A to jsme tu měli kdysi 173 centimetrů sněhu. Jako někde vysoko v horách² .“
     Sněhu ubývá všude. A kdo z nás se dočká podobného zážitku, jako kronikář Dan v sedmdesátých letech minulého století? „Noc z 8. na 9. dubna 1977 ochromila úplně veškerou dopravu. Takže když jsem po ukončení služby dorazil ve sněhové vánici na nádraží do Budišova, vlaky nejezdily. ČSD měly dobrou vůli přepravit nás alespoň lokotraktorem. Dostali jsme se pouze do Čermné, kde stála opuštěná souprava. Čtyři Cikáni, vlakvedoucí i cestující odhazovali sníh, ale po bezvýsledné sisyfovské práci jsme se vrátili do Budišova, kde jsme byli odškodněni zapůjčením žolíkových karet a 24 hodin jsme byli živeni na útraty ČSD. Domů jsem se dostal až další den dopoledne“, vzpomíná Dan.

² Nejvyšší sněhová pokrývka v roce 1970 činila 173 cm, ale i jiné roky se tu vyznačovaly velikým množstvím sněhu, třeba rok 1965 (170 cm) a 1967 (145 cm). Jaké tu bývaly zimy, dokazuje i zápis z roku 1966: „Námraza strhla transformátor a stanice byla dlouho bez elektrického proudu. Nový transformátor v těžkých sněhových podmínkách nemohl na místo dopravit ani pásový traktor, ani tank, ale podařilo se to nakonec koňskému spřežení.“ Nejnižší teplotu zaznamenali na Červené 9. 2. 1956, a to -34,4 °C. Nejvyšší teplota se dlouho držela od roku 1957 na hodnotě 32,1 °C. Překonána byla 30. 7. 1994, tenkrát teploměr naměřil 32,6 °C. Absolutního maxima dosáhla stanice 5. 8. 2026, tedy v den, kdy jsem na Pradědu zažil svoji památeční bouřku. Na Červené udal maximální teploměr hodnotu 34,3 °C. Průměrná teplota se na Červené od roku 1961 do roku 2020 zvýšila z 5,5 °C na 6,6 °C.

Večer pokročil, úplně se setmělo, jen pár hvězd svítí. Sedím před stanicí na lavičce, kouřím a dívám se, jak se vzdaluje a opět blíží světlo Markovy čelovky. Byl vyvenčit Spajka. V noci se nasouvají nízké oblaky, dotýkají se osamělých buků a modřínů, zřejmě se dá do deště.

***

     Noční minimum kleslo na 8,5 °C, při zemi na 7,7 °C. V nízké oblačnosti mizí i nejbližší větrné elektrárny. Ze všeho kape, z mlhy i deště. Mlha tu není vzácností. Mívají tu až 170 dnů s mlhou za rok. V roce 1970 takových dnů pozorovali 200³ .
     Marka jako hydrologa mlhy zajímají více, než cokoliv jiného. Z usazených srážek se zachytí mnoho vody. Stanice leží na horní hranici inverze, bývají tu až 10 dní mrznoucí mlhy a vznikají tak velké námrazy. V nízkých oblacích se vytvoří jen modrý průzor, oni se koupou v mlze. Marek vypravuje, jak mu tu jednou námraza povalila strom, který poškodil vedení. Agregát na výrobu elektřiny nenaskočil, měl vybitou baterii a náhradní zůstaly dost nesmyslně v Praze. Byl tenkrát pátek. Když zavolal do Komořan, řekli mu, že baterii přivezou chlapi až v pondělí. Zapojil tedy svoji baterii z auta a agregát naskočil. Jinak by zůstal 4 dny bez proudu.
     Pozorovatelé si tu musí umět poradit sami. Vyniká mezi nimi František Putala. Dnes už tu slouží jen na desetinu úvazku, až Marek odejde na Praděd, bude mít opět půlku. Je to velký odborník na elektřinu, manuálně zručný, rozchodí takřka všechny elektronické přístroje. Jezdí po stanicích, opravuje ventilátory na ceilometrech, svede vše od drobné elektroniky až po elektroinstalaci, kterou tu v budově celou vyměnil. Je to kutil, který vymýšlí zlepšováky. Zde kupříkladu vyzkoušel jakousi čističku pro nádrž výparoměru. Zhotovil ji s pomocí motorku z filtrace do akvária a pod rukama mu vznikl vodní vysavač nečistot.
     K výparoměru se váže jiná veselá Markova vzpomínka. I na Červenou horu občas chodí exkurze. Jednou nahoru dorazila celá třída malých dětí. Marek před jejich příchodem obešel přístroje, aby bylo všechno v pořádku. Pak dovedl mrňata k výparoměru.
     „Tak děti, copak to tu máme?“ zeptal se jim. „K čemu si myslíte, že slouží ten bazének?“
     „Tady se asi koupou myšičky,“ odtušila jedna holčička.
     „No to asi ne,“ odpověděl s úsměvem Marek. Vtom se podívá do výparoměru a srdce se mu zastaví leknutím. Na hladině plave mrtvý potkan.
     Marek hlásí nimbostratus, co jiného v takovém počasí. Ale krajině je podobného deště a mlhy tolik zapotřebí. Dnes se nikam do okolí nevypravím. Budu listovat starou kronikou, nebo se projdu v nejbližším okolí stanice. Oproti Churáňovu tu mají kromě výparoměru i mlhoměr ze zvláštního prorezavělého pletiva. Voda z něj stéká do srážkoměru. Procházím se po pozemku a dříve, než promoknu, prohlédnu si keřík zimostrázu a několik rostlin zlatobýlu. Na modrých květech zvonku rozkladitého se usazuje voda v podobě velkých vodních krůpějí. U vchodu na stanici je skalka porostlá netřeskem a za ní jezírko s vodou a leknínem. Kdysi tam prý žili i čolci. Vracím se k ostatním přístrojům. Diskutujeme s Markem nad dohledoměrem PWD. Není moc přesný. Stává se, že při záporných teplotách určuje mrznoucí déšť

³ Ale nemusí to být jen mlha, která tu snižuje dohlednost. V kronice jsem našel tento kuriózní zápis: „11. května 1998 byl zaznamenán unikátní jev. Pylový oblak porostu ve směru 220° snížil dohlednost na 3 km po dobu 10 minut.“

jako sněžení. Problém pak nastává s posudky kvůli ledovkám a haváriím. I u dohledoměru je důležité zachovat si zdravý rozum a jít se na vznikající ledovku podívat osobně. Nelze věřit přístrojům, zvláště těm elektronickým, bez výhrad. Zajímavý je pozemní srážkoměr. Je to obyčejný klasický srážkoměr, jen zakopaný do země. Meteorologové tak odčítají srážky těsně při zemi. Bývá v nich úhrn občas o něco větší, než ve srážkoměrech na stojanech, kde je horní okraj srážkoměru 1 metr nad terénem.
     Sedím na lavičce vedle zimostrázového keře a dívám se na smrk před sebou. Dan Říčan o něm napsal: „Vrcholový smrk (deštníkový) je náletovou dřevinou. Kolem roku 1977 jej Lojza Farda ořezal nehezky do výše hlavy, čímž se později vytvořil tento velice účelný úkryt pro turisty. D. Říčan jej opatřil lavičkou, odpadkovým košem a žebříkem, aby se umožnil výstup po větvích na vyhlídku, odkud je krásný výhled JZ směrem do vojenského prostoru. V zimě dolní větve přimrznou k zemi a vytvoří oporu při náporech vichřice a tíhy námrazy. Žebřík je nutno na zimu uschovat!!“ Za Deštníkovým smrkem vyčuhuje věž mobilního operátora. V roce 2001 ji postavil Radiomobil (Paegas). Dnes stavba nadále patří stejné společnosti, která se přejmenovala na T-Mobile. Má výšku 55 metrů a v průměru měří 5 metrů. Vypadá značně zanedbaně, dokonce, když jsem kolem ní šel poprvé na stanici, myslel jsem, že je opuštěná a přemítal jsem, kudy by se dalo dostat nahoru. Vylézt na ni však bohužel nelze.
     Na stanici Červená mají průměrné srážky okolo 750 mm. Dnešní déšť je ten nejlepší, jaký může být. Halí krajinu něžně jako přikrývka vláhy. A nad ním stále stejná nízká oblaka, která se dotýkají vrcholu. Zažili tu však horší lijáky. Při povodni v září 2024 pronikla meteorologům starým komínem do pozorovatelny voda, stekla po schodech dolů, pak se otočil vítr a voda se dostala i na verandu. Pozorovatelé se rozhodli, že komín rozeberou a otvor po něm ve střeše zaslepí. Mysleli, že to půjde těžce, nakonec cihly rozebírali jako stavebnici. Nic naplat, krajina schne také tady. Dan se zmiňuje o zdroji pitné vody na Červené: „Studna ČHMÚ je 600 metrů od stanice nad samotami v prameništi potoka, který teče do Norberčan. Studna má průměr 2 metry, 6 skruží a dále je vystřílená asi 6 metrů ve skále. Ponorné čerpadlo tlačí vodu do darlingu v kotelně. V době tání sněhu je hladina zároveň s terénem.“ Ale i dříve se zde střídala období, kdy se stanice octla zcela na suchu. Velké sucho
bylo v roce 1983. Tenkrát se voda na stanici přivážela v barelech. Dále píše Dan: „V září 2004 nám došla voda ve studni, Josef nechal přivézt 8 m 3 technickými službami Vítkov. Napouštěli ji hasičskými hadicemi. Po čase se však voda ztratila. 18. 10. nám na všechny tři svody připevnily tzv. klapy. Můžeme tedy dešťovou vodu zachytávat do tří zelených plastových sudů, což je v období sucha výrazná pomoc.“
     Den plyne zvolna. Trávím ho v útulném obýváku nad kronikou, jen tu a tam si vyjdu ven nadýchat se čerstvého vzduchu a načerpat energii tohoto místa. Stále mě přitahují vysoké buky s polámanými větvemi. Kdykoliv se na ně podívám, ocitám se v duchu v Krušných horách. Říkám si, jak je to možné, že tam ještě nestojí žádná meteorologická stanice? Na české straně žádná není, jen na německé měří zvolna zarůstající, lidmi opuštěný Fichtelberg a také Cínovec.

***

     Ráno vstávám před východem slunce. Stojím na střeše stanice a rozhlížím se po krajině. Je chladno, když fotím, trochu mě i mrznou prsty. Noční minimum kleslo na 6,1 °C, při zemi na 1,4 °C. Je bohatá rosa. Déšť ustal už večer, za včerejšek napršelo 4,2 mm, ale ani na horách nebylo srážek více. Praděd uvádí 4,5 mm. Všude až do daleka se v rovinách a údolích táhnou mlžné pásy, provlékají se mezi stromy, které z ní vystupují a místy jakoby protrhávají v podobě táhlých zubatých hřebínků. Zakrývají cesty dne, který se teprve probírá z útrob noci. Jako by člověk neměl vědět, kudy dnes povedou jeho kroky. Vycházející slunce ozařuje vysílač Pradědu, který matně září jak jehla v prázdnu nad obzorem. Na jihozápadě přitahuje můj pohled tajuplná Jedová hora a vedle ní kostelík obce Jívová. Kříží jej sivomodrý úzký pás průsvitné mlhy. Skoro pokaždé když se octnu na delší dobu na nějakém horském vrcholku, ulpím na nějaké hoře, která je z něj vidět, třeba nevýznamná, a přesto ke mně promlouvá více než ostatní, dominantnější.
     Marek mi k snídani připravuje míchaná vajíčka a vynikající kávu v kávovaru. Nenechá mě ani umýt nádobí. Prý jsem host, tak nemám nic dělat. Původně byl hydrologem, měřil podzemní vody, nyní ho zajímají usazené srážky z mlhy. Marek bude mít od října poloviční úvazek na ostravské hydrologii, druhou půlku si odslouží na Pradědu, kam se moc těší. Ale Červená mu bude scházet. Chce se sem vracet a znovu si projet na kole nebo projít místa, kam v době volna chodil, případně i objevit nějaká nová zákoutí. Je sportovní typ. Má tu v lesích své okruhy, kde trénuje běh a účastnil se i pověstného horského Jesenického maratonu. Se svojí půvabnou manželkou, též hydroložkou, která pracuje na ostravské pobočce jako on, chodí i padesátky a jejich nejoblíbenější destinací jsou Jeseníky.
     Využívám polojasného počasí a vypravuju se do okolí. Nad údolím, po jehož okraji jsem před dvěma dny stoupal ke stanici, krouží krkavci. Je jich tu spousta. Někteří mě míjejí tak blízko, že slyším šum jejich křídel. Člověk má až pocit, že se dole mezi břízami skrývá nějaká mršina. Kde je tělo, slétnou se i supové, vzpomenu si na tajemná Ježíšova slova. Marek mi o krkavcích vyprávěl, že dokážou být nebezpeční jako dravci a že z hladu dokážou udolat i mládě zajíce. Jednou se šel projít se Spajkem do okolí stanice. Spajk odběhl daleko před něj a krkavci kroužili níž a níž nad ním. Marek měl pocit, že se chystají k útoku.
     Scházím ke Zlaté lípě, památnému stromu, ke kterému se váže pověst z období Sedmileté války 1756 – 1763. V roce 1758 tu došlo k bitvě u Guntramovic, v níž se střetla pruská armáda pod vedením plukovníka Mosela s rakouskou armádou, kterou vedl generál Laudon. Rakouský vojevůdce stál při jednom pruském útoku u košaté lípy. Tu přiletěla kulka, která by jej takřka jistě zasáhla, kdyby se nezaryla do jejího kmene. Generál prý zvolal: „Ó, ty moje zlatá lípo!“ Jiná pověst říká, že se pod lípou ukryl při bouři. Když se opět vyčasilo, pronesl: „Zlatá lípa, ta mi zachránila život.“ Když se blížím k lípě, slyším štěkot psů. Jsou tu u přístřešku hned čtyři. A dvě dámy s nimi. Dávám se s nimi do řeči. Jedna z nich žije v Trhových Svinech. Děti už má velké, a tak si užívá na sněhoběžce v Novohradských horách. Říkám jim, že tu jsem na návštěvě na meteorologické stanici a že sám sloužím na Churáňově. Tu se mě ptají, jsem-li ten „šumavský samotář“ z Palánovy knihy Raději zešílet v divočině. Líčím jim život šumavských divochů z maringotek. Když zmíním, že opovrhují státním školstvím i zdravotnictvím, vypravuje mi ta druhá žena, jak zdravotníci zachránili jejího muže po autonehodě. Už mysleli, že je po smrti. Ještě naposledy prý se pokusili o jeho oživení a podařilo se. A tak nadále žije, i když je „na zabití,“ jak dodává s úsměvem žena.
     Od lípy pokračuju okolo jeřábů i keřů šípků a hlohů už obsypaných rudými plody k lávovému suku s kulovitým rozpadem olivinického čediče. Je tu ohniště s lavičkami, možná se tu sjíždějí trempové. Pak pokračuju okolo květů kozí brady a lnice květel ke kapli s Cestou česko – německého porozumění. Vede k ní chodník vyložený základními kameny s různými věnováními. Kaple je jako všude v Čechách a zřejmě i na Moravě zamčená a ani oknem nelze pohlédnout dovnitř. Tak se stalo, že jsem se tu nemohl v tichu svatyňky pomodlit za smíření Čechů a Němců.
     Vracím se na Červenou horu. Spajk mi nese ze stanice naproti jeden růžový pantofel. Když na něj trochu bezradně koukám, vrací se s ním zpět na verandu. Marek už při mém předvčerejším příchodu vařil vývar, nyní si to tu dáváme vždy k obědu jako první chod. Ale nechybí ani hlavní jídlo, jo, to už je opravdový luxus. Kdyby Marek viděl, jak já si vařím na Churáňově. Polévku z hovězího bujónu, k tomu osmažené kostičky chleba, něco jako krutóny a nazdar. Nemám chuť věnovat čas vaření. Odpoledne se vypravuju na výzvědy na severovýchod. Cesta pomalu klesá a les nekončí. Procházím kolem oplocenek a nízkým lesem okolo oněch solitérních buků a modřínů, které mi tak připomínají severočeské pohoří. Objevuju dřevěnou boudu obrostlou ostružiním. Má už zralé černé a šťavnaté plody. Jsou sladké. Škoda, že je bouda zamčená. Oknem vidím palandy, kamínka. Kdo tu asi přebýval? Dokonalé místo k tomu, aby tu někdo trávil poslední dny svého života.
     Konečně vycházím na volné louky. Otevírá se přede mnou půvabná krajina s pastvinami a poli. V dálce se pase stádo krav mnoha barev od bílé přes okrovou až po světle i tmavě hnědou. Stíny mraků se toulají po loukách a tam v dáli konečně vidím Lysou horu a Beskydy. Konečně mám tedy na dohled Karpaty. Docházím na úzkou asfaltku, která vede z Guntramovic ke křížku u lípy nad Podlesím. V příkopu se červenají poslední pomuchlané květy vlčích máků a chrpa modrá. U lípy je lavička, z větve visí uvázaný klacek sloužící jako houpačka, no co, tak se pohoupu, není tu nikdo, kdo by se mi smál. A pak se vracím vzhůru k Červené hoře. U cesty kvete vratič obecný a turan roční. Přecházím skoro vyschlý Lazský potok a brzy zase stoupám přímo ke stanici, která se cestou vzhůru vynořuje jako maják.

Večer prožíváme s Markem oblačnou extázi. Pobíháme po ochozu a vylézáme i na střechu a ukazujeme si různá oblaka. Markův bystrý zrak objevuje v dálce altocumulus fluctus. Je to prchavý jev podobný rytmicky za sebou následujícím přepadávajícím vlnkám. Člověk musí být rychlý, chce-li ho zachytit foťákem. Myslím, že bych ho na tu dálku přehlédl. Zdravé a mladé oči jsou pro pozorovatele počasí největším darem. Marek je veliký znalec oblačnosti a je radostí si s ním o nich povídat. Vypravuje mi o knize, která jej doslova pohltila. Napsal ji rakouský specialista na horskou meteorologii Karl Gabl. Jmenuje se Viděl jsem mraky shora i zdola. Udělám vše pro to, abych si ji na sklonku své meteorologické kariéry přečetl.
Po nějaké chvíli vyšlehnou škvírou mezi oblaky krepuskulární paprsky. Nakupí se cimbuří zvané castellanus. Nakonec slunce vyklouzne z oblačné vrstvy, aby naposledy zaplálo a propadlo se rudými parami ke svému západu. Na větrných elektrárnách se rozsvítí bílá světla a po setmění se změní v červená. Svoji červenou
výstražnou lampičku má i vysílač na Pradědu. Pak se za dnešním dnem uzavírá noc.

***

     Vracím se nad kroniku.
     Politika se na meteorologických stanicích moc neřeší. Kdo se toulá mezi mraky, nemá v sobě už tolik prostoru, aby pojmul všechny ty proměny, které vedou vždy ke stejnému konci. „Zamíchejte společností, jak chcete, chudí vždycky klesnou na dno,“ píše ve své úvaze Proč nejsem komunistou Karel Čapek. V kronice kdosi vzpomíná na 21. srpen 1968 stručnou zmínkou, že odkudsi z křoví sledují jedoucí tanky. Trochu zábavnější je Danova vzpomínka na sovětskou armádu, která cvičila ve vojenském prostoru Libavá. A asi nejen tam: „4. února 1978 se mi stala tato příhoda: V 7 hodin ráno jsem šel pro teploty do budky. Ještě ve verandě pes Blesk začal řádit. Odemkl jsem, vidím vysokou postavu. Hajný? Ne, jiná uniforma. Sovětský voják. Tlačil jsem Rusáka ze dveří ven, že tu nemá co dělat. Nechtěl jít – breptal něco, že zmrzne. Co teď? Spěchal jsem, musel jsem jít k budce. Co s tebou? Nejsi zběh? Jak to poznat? Musel jsem rychle jednat. Posadil jsem ho do kuchyně a utíkal odvysílat zprávu. Synop a inter. Trvalo to alespoň čtvrt hodiny. Když jsem skončil, šel jsem do kuchyně. Rusák tam pokorně seděl. Venku totiž už druhý den byla mlha a nad kolena sněhu, mráz. Stáhl jsem mu z nohou holínky, odmotal onuce. Prsty měl bílé, červené – namrzlé. Napustil jsem mu do vědra vlažnou vodu. Seděl s nohama v kýblu a hryzal chleba s máslem. Začal jsem ho zpovídat. Vylezlo z něj toto: Včera
tábořili někde u Staré Vody ve stanech. Šel na dřevo a zabloudil. Spal někde pod smrčkem, blůzu přehozenou přes hlavu. Jak se mohl dostat až sem na nejvyšší kopec v Oderských vrších? Říkal, že musí jít dál, že se nenechá zavřít, že mu mám ukázat cestu do Staré Vody, ‚tam, gdě paľátka jěsť ‘. Esenbáci v Budišově mi také nic lepšího neporadili. Zběh hlášený není, a že ho mám pustit, oni prý to nemají rádi, když jim je tam vozí. Tak jsem mu věnoval jedny ponožky, ukázal mu cestu (směr) a voják zmizel v mlze, tam, gdě paľátka jěsť. A možná, že tam bloudí dodnes. Jmenoval se Mairchanov Muchamad. Zdržel se hodinu a půl.“ Ale už „v červnu 1978
z vojenského prostoru zběhli dva sovětští vojáci ozbrojeni samopaly. Lesy byly pročesávány vojskem, a protože byl vydán zákaz střelby, nebyly na stanici vykonány jinak každoroční cvičné střelby.“ Až do roku 1984 totiž měli na stanici i služební zbraň. V kronice zbyla jen lakonická zmínka: „Dvě pistole odvezeny 27. 5. 1984.“
     Další Danova vzpomínka se vztahuje k únoru 1985: „V době, kdy vrchol kopce byl zasypán padesáti až šedesáti centimetry sněhu, dorazila do prostoru kóty kolona 10 – 15 vojenských vozidel. Obdivuhodné bylo, jak se sem dostali a zahájili několikadenní akci. V blízkém okolí se teleskopicky vysunuly antény do výšky asi 20 metrů, rachotily agregáty, točily se radary, nedaleko našeho ohniště vznikla polní kuchyň. Na technice bylo co obdivovat. K zaplakání to však bylo, když na jaře roztál sníh a odkryl hromádky konzerv, popela, odpadů všeho druhu. Také nám zlikvidovali jednu lavičku od ohniště.“
     Revoluční změny roku 1989 však nenechala v klidu ani tato odlehlá místa. Dan píše: „17. Listopadu 1989 v onen památný pátek slouží na MS Červená Michal Tatarkovič – vedoucí MS o tom, co se děje v Praze, nezanechal žádný zápis – dá se předpokládat, že neposlouchal Svobodnou Evropu.
     26. listopadu končí službu Ludvík Drholecký, který je u nás na zástupu. A zaznamenal: ‚Službu a klíče od trezoru předávám v politické situaci, na kterou jsem čekal více než dvacet let. Doufám, že konečně zvítězí zdravý rozum! A ne tvrdá pěst!!‘ Zápis komentoval Michal Tatarkovič slovy: ‚Nevím, proč tam píše takové
blbosti.‘“
     Řád práce udělený ústavu v roce 1985 Dr. Gustavem Husákem jsme demonstrativně pověsili na záchod. Michal (Tatarkovič, zřejmě komunista) se několikrát snažil vrátit jej na důstojnější místo, po nějakém čase to však vzdal.“

***

     Ne každý z pozorovatelů zde snáší omezené kontakty s lidmi. Třeba i celý týden se tu neobjeví člověk, přestože okolo stanice vede modrá značka. Na stanici je ticho, Marek neposlouchá ani rádio a já si ten poklid vychutnávám. Stejného ticha si užívám někdy i na Churáňově. Ticho skutečně léčí.
     Na odloučené meteorologické stanici není s podivem, že si tu pro ulehčení dnů v osamělosti pořizovali zvířata. Střídali se tu služební psi. Nejznámější Blesk sloužil na stanici 15 let. Pověstný Bak (1988 – 1993) dělal lotroviny, ničil půdní teploměry, prokousával pneumatiky u aut a pak se pustil do lidí⁴ . Kronika obsahuje výčet lidí, které pokousal. „Zpravidla po každém kousnutí následovala cesta k lékaři či do nemocnice a dvakrát s Bakem na vyšetření.“ Vtipný zápis z roku 1992: „7. listopadu přijel na naši stanici šéf OPSS Dr. Antonín Chalupský. … Na cestě zpět zjistil v Horních Guntramovicích, že má prokousnuty dvě kola u služebního favorita. Nasadil rezervu, v Guntramovicích vypůjčil druhé kolo, jel do Olomouce koupit pneumatiku, vrátil se do Guntramovic vrátit kolo a mohl nastoupit cestu domů do Prahy.“
     Vtipně zní tento Danův zápis z 11. června 1993. Tou dobou se museli psa Baka nějak zbavit. A tak to zkusili s králíky. „Přivezl jsem 4 ušáky z vlastního chovu. Než jsem dokončil výrobu králíkárny, do rána utekli. 21. června jsem dokončil výrobu králíkárny a přivezl další 4 králíky. Protože mezi tím byla posedaná tráva v celé ohradě, bylo dost starostí s opatřováním krmení. V říjnu jsme experiment ukončili, každý inkasoval 100 Kč za prodanou králičinu, zůstala pouze památka – králíkárna. V červenci jsme pro stanici zakoupili bibli – Písmo svaté Starého i Nového zákona podle ekumenického vydání z roku 1985.“
     Nějaký čas tu meteorologové strávili i s kočkami. Píše o tom i Dan v kronice: „Červenec 2005 – paní Vlčková nám věnovala dvě koťata zrzavého zbarvení, přijata zaměstnanci byla dobře. 27. srpna jedno z koťat odešlo s kolemjdoucími turisty, z druhého vyrostl statný kocour, který dostal jméno Banán (Pomeranč se ztratil). Mrcha rezavá – Banán. Po několikerém zmizení se vždycky opět objevil. Několikrát jsme konstatovali, že se ztratil, něco jej sežralo, ale byl to jen několikatýdenní výlet za kočičími děvčaty. Časté jsou nářky pozorovatelů na smradlavé hromádky, které zanechával na různých místech, hlavně pod postelemi. Časem se vžil způsob odstranění: Ustřihnout s kusem koberce. Kuriozní je zápis Josefa Buriana: ‚Bacha na kocoura. Sere! Po nakrmení hodil boban na třílůžáku. Vymyslel jsem tento postup: Na hovno se hodí velká lopata sněhu a uplácne. Tím odpadá vizuální kontakt (i čichový) s exkrementem a omezí se tím blití technika odběru (technik odběru je oficiální termín pro pracovníky čistoty ovzduší, pozn. Kronikáře). Po chvíli se hovno i se sněhem odstraní, další lopatou sněhu očistíme a pak posrané místo postříkáme

⁴ Bakovy žertíky. Bak – štěně zimu 1987 – 1988 strávil na stanici a zakrátko bylo zřejmé, že to bude ohromné tele (hmotností). Netušili jsme, jaké problémy s ním budou. Jeho hravost se brzy proměnila v potřebu neustále provádět nějakou činnost, což následně uvádělo do pohybu i nás pozorovatele. V březnu objevil, že klec pro
přízemní teploměr se dá otevřít. S teploměrem obvykle běhal po zahradě a často jej nepoškozený položil před dveře. Klec jsme začali zamykat, přibili skobami k zemi, přesto se mu nad ní občas podařilo zvítězit. 7. Dubna jsem Bakovi sebral přilbu na motocykl a vytrhal z ní pěnové polstrování. Zrušil polystyrénové zateplení boudy. 2. Května půl hodiny po generálce počítačů po úderu blesků jen co odjeli brněnští mechanici, utrhl kryt z antény počítače úderů blesků, vytrhl ze země nově položený kabel a překousl jej. Červen – roztrhal Otovi lehátko. Červenec – zápis Josefa Buriana: ‚Ten náš „služební pes“ napadá i motorová vozidla. U mého dvoutaktního vagónu utrhl levou zadní zástěrku, rozžvýkal gumový nárazník, sežral krytky na šrouby kol. Ať se z toho posere, blbec. 13. Července vyhrabal kabely pod budkou, překousl kabel od distančního termometru. 3. Srpna – exkurzi potrhal 2 bundy, 1 chlebník. Jiné exkurzi – když mu hodili koženou mičudu – prokousl ji. Sežral další přízemní teploměr. 1. Prosince zničil poslední přízemní teploměr, udělal díru skrz pletivo klece. Není to výčet zdaleka kompletní a nejhorší nás teprve čekalo.

savem a setřeme. Kocourovi jsem vyslovil napomenutí a zákaz pobytu na stanici, dokud venkovní teplota neklesne pod -25 °C. V zimě 2005/2006 mu Franta Putala instaloval v boudě elektrickou podušku. Poslední zmínka o Banánovi je z 26. 8. 2006, že dostal druhou tabletu na odčervení. Pak zmizel nadobro.“
     Sám Marek, dříve, než se rozhodl odejít na Praděd, přemýšlel o tom, že by na stanici choval včely. Med by odtud byl jistě chutný, na loukách kvete spousta rostlin a blízko je i les. Dokonce tu měli pár měsíců ovečku. Čert ví, kde ji sehnali, snad se tam zatoulala. Stala se jakousi ekologickou sekačkou. Ale později ji snědli.
     Spojeni s přírodou tu však jsou i jako zemědělci. Mají tu poblíž šípkového keře záhonky. Dan píše ve své kronice: „Za doby, kdy na stanici působili Tatarkovičové, se tu pěstovala zelenina, mák, brambory, kukuřice. Každý zaměstnanec měl své políčko. Oralo se pole před stanicí, za stanicí, za plotem u smetiště byly další záhony, pěstoval se tu angrešt, rybíz. Poslední ‚sedlák‘, který tu zbyl, je ing. Pavel Bařinka.“
     Nejvíce byl se stanicí zřejmě spjat její první civilní pozorovatel Michal Tatarkovič. Bydlel tu s manželkou a dvěma syny mezi lety 1955 – 1963, do chvíle, kdy starší potomek začal chodit do školy.

***

     Ráno je o trochu tepleji než včera. Obrátil se i vítr, který předtím foukal ze severních směrů, teď vane od jihozápadu. Minimální teplota klesla v budce na 9,8 °C, při zemi na 5,5 °C. Ještě za šera vidím, jak se po záhoncích míhá stín zvířete. Že by liška? Ne, nejspíš je to psík mývalovitý. Východ slunce je v barvách tlumený. Jen matně, o to purpurověji se odrážejí první paprsky od vrstvy altocumulu. Jen se zachytávají od nejnižších výstupků základny. Pak jako by se ponořily do mořského stropu.
     Dopoledne zůstávám na stanici. Marek mi prozrazuje, že se místní meteorologická stanice pyšní ještě jedním měřením, které nesouvisí s meteorologií, není však proto méně zajímavé. Od roku 1993 tu vybudovali seismické měřící stanoviště. Hned za plotem na jihovýchodě je nenápadný hrbol seismického bunkru hlubokého 5 metrů. Dne 20. listopadu 1993 spustili unikátní digitální aparaturu zaznamenávající veškerá světová zemětřesení. „Tohoto cíle bylo dosaženo za účelné podpory profesionálních pracovníků meteo stanice, našich přátel z Potsdamu,“ stojí v kronice rukou zapsáno na přiloženém papíru A4.
     Odpoledne jdu na další delší procházku. Obcházím horu Zadní Zlatná (657 metrů nad mořem). Tady je les hustší. Převládají tu břízy. Odbočuju ke dvěma opuštěným bezejmenným rybníčkům. U prvního z nich roste rákos. Nacházím pár kozáků, ale nemám je do čeho dát a ani bych je už nestačil usušit. Ochutnávám sladké pozdní lesní jahody a také ostružiny. Podcházím Červený kopec (683 metrů nad mořem) a znovu zastavuju pod lípou u křížku. Místo modlitby se opět pohoupám, pak sedím na lavičce a slyším v koruně nad sebou, jak se dává do deště. Vracím se stejnou cestou jako včera. Přechází teplá fronta, ale na zem dopadne jen pár kapek. Škoda, že neprší více. Každá krajina má v šatníku počasí přichystán oděv, který jí nejvíce padne. Mám pocit, že Červené hoře nejvíce sluší déšť nebo mrholení, k tomu mlha.
     Tak se přiblížil i můj poslední večer na stanici Červená hora u Libavé. A zase cítím, jak těžko se mi odtud bude odjíždět. A to jsem tu strávil tři dny. Jako člověk, který postrádá domov, vždy přilnu k místu, kde pobudu několik dní a nocí. Myslím, že bych mohl sloužit na jakékoliv meteorologické stanici, vždy bych se loučil těžce. Ještě naposledy listuju kronikou. Od začátku měření se topilo koksem. O přechodu na elektřinu v roce 1993 píše Dan, že jim změnili topení „aniž jsme o to žádali. V roce 1993 po 41 letech topení koksem topíme elektrickým proudem.“ Přišla mi ta zmínka podivná, ale Marek mi vysvětlil, že si občas pozorovatelé vypomáhali trochou služebního koksu i ve svých obydlích. Traduje se, že si Josef Burian naložil koksem Trabanta tak, že se mu předek zvedl. Musel popojet opatrně k lesu a tam něco z nákladu vyložit. Od roku 2012 tu mají tepelné čerpadlo.
     Pod sklem na stole v pozorovatelně je zachován Danův dopis na rozloučenou. Takto dojemně se loučí se stanicí místní kronikář: „Červená 21. 12. 2012. Vážení a milí kolegové, přiblížil se ‚soudný den‘, je dnes poslední den mého dlouholetého sloužení na Červené a tedy ‚balím kufry‘. Vzhledem k tomu, že jsem bez povozu a odvozu, prosím o strpení, abych si tady mohl ponechat své věci do jara, kdy bude stanice dostupnější. Také bych rád spojil svůj odchod i s nějakým posezením u společného kafe, kde Říčanův odchod oslavíme. Možná by bylo lépe odříznout pupeční šňůru najednou, jak to dělali jiní. Těch 38 let u ústavu a 37 let na Červené je pro mne příliš mnoho, abych já tradicemi silně zatížený toto jen tak jednoduše dokázal odložit. Až v posledních dnech jsem poznal, že je tady příliš mnoho věcí, míst, událostí i lidí, se kterými jsem silně svázán. Jsem vděčný Bohu, že jsem povolání meteorologa mohl vykonávat právě tady a s vámi. Jsem také rád, že jsem se mohl v posledních měsících věnovat dopisování kroniky, vše si zrekapitulovat, vzpomenout na všechny naše kolegy, kteří tady působili a projít se celým tím dlouhým obdobím, které tak rychle uběhlo. Doporučil bych také nezavrhovat písemné záznamy úplně, protože i odborníci se přiklánějí k tomu, že elektronické informace podléhají daleko rychleji zkáze, než psané. To je vidět i na zápisech v kronice a archivu stanice. Od let, co dochází jen mailová pošta, stanice v podstatě nemá minulost a informace o tom, co se tady dělo, což je vlastně ztráta identity, kterou zatím nepostrádáte, protože to hledání se vám dostaví až později. Omlouvám se velice všem za to, co jsem tady dělal špatně, neudělal a měl udělat. Promiňte, že jsem se nepodílel na té sisyfovské práci při kácení bříz. Připadalo mi to jako (i váš) promarněný čas. Nevím, možná jsem se mýlil, zatím se kloním k tomu, že ano. Bylo a je krásně na Červené, tak to tady nepokazte a chraňte, co jsme po našich předchůdcích zdědili. Změny jsou vždy nutné, ale všechny zásahy provádějte s citem, aby genius loci, který je tady velice silný, neopustil toto místo. Přeji vám hezký vánoční čas a mnoho hezkých let tady na Červené. Mějte se rádi, ‚Slunce v duši‘. Srdečně zdraví váš Dan⁵ “

Popisky k fotkám:
1) Kyprej vrbice
2) Stanice na Červené hoře u Libavé
3) Jedová hora v ranních pásech mlh.

⁵ Mnozí však z meteorologických stanic odcházeli dříve, než museli nebo hned, jakmile dosáhli důchodového věku. V kronice jsem zaznamenal tento vtipný Danův text: „V roce 1988 a 1989 docházelo na stanicích k personálním změnám. Na jaře 1988 odchází z MS Luká do důchodu Procházka. Údajně pronesl: ‚Ani hodinu navíc. Stejně zdechnu.‘ Byl to prý jeho nejdelší proslov.“ V březnu 1989 odchází z Červené po čtyřech letech Leo Dobiáš, který kdysi pracoval jako manekýn. „Důvodem odchodu je, že si dál nechce ničit zdraví.“

4) Údolní mlhy
5) Velký a Malý Roudný a krkavci
6) Stratocumulus cumulogenitus a cirrus uncinus.
7) Západ slunce 12. 9. 2026
8) Altocumulus fluctus
9) Lysá hora z Červené 13. 9. 2026
10) Jezírko
11) Sopouch
12) Pozorovatelna na Červené