Miniatury

Miniatury: Fotografova pouť

26. 9. 2026 Jitka Řezanková

Poslechnout článek

Fotografova pouť

     Nemá smysl chodit do lesa sám jen se svými koncepcemi a světonázory. Naše přesvědčení samota pod korunami stromů ještě znásobí a cesta nás oslepí na své půli, tam, odkud už nevidíme ani dopředu, ani za sebe. Brána, která by nás mohla přijmout dokořán a kdekoliv, uzamkne nás obtížené myšlenkami ve chvíli, kdy
jí procházíme. Čas je nekonečný proud našich očekávání a jsme-li pozorní, poznáme, kdy je dobré zastavit a kdy už je lepší vydat se dál.
     Nechávám na lese a větru v jeho korunách, na šumu potoka a výkřiku poplašeného ptáka, aby mě oslovily jako první. A stejné je to se světlem a stínem: Mlčky našlapuju se svým Flexaretem a stativem. Vyhlížím kontrasty. Trochu jako se síťkou na motýly blížím se ke kameni či padlému kmenu, který zrovna potřísnil paprsek slunce. Hle, zde je šero, kde mohu odložit všechny své šťastné masky. A zde světlo dýchá v rytmu proplouvajících oblaků. Jdu proti proudu času. Není to spojené s námahou. Mohl jsem přece leccos přehlédnout. Kolikrát jsem to, co už jsem oželel, objevil na zpáteční cestě.
     Ptám se kamenů v proudu vody, co mi chtějí tlumočit z jiskřivé čistoty, kterou vynesl na světlo nedaleký pramen. Potok je tichá fuga, kde se k hlavnímu motivu vinou další hlasy. Možná je to smutná hudba. Budiž. Někdo tu ladí s mým nitrem, nejsem náhle sám. A nejsem hlavním tématem fugy, soggettem. Kdybych tu teď někoho potkal, jistě by to byl anděl, ať už by to byl kdokoliv. Může vstoupit anděl dvakrát do téhož života? Něco mi říká, že ne. Ale přece ta osamělá dívka, která sbírala u stanice na Churáňově brusinky, tam přišla druhý den znovu. Dokonce sbírala na stejném místě. Ani ji nebylo vidět, jak se skláněla za brusinčím a borůvčím. Schovávala se před někým? Ach, přede mnou přece už nemusela.

***

Bůh šumavských samotářů přebývá v lese, v mokřadech, na podmáčených loukách nebo v rozbitých kaplích, které už nikdo nezamyká, protože z nich není co ukrást. Kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce, říká Ježíš. Kde je mé srdce? Kde jsi? Kudy se plahočíš po vyprahlinách, jež kdysi také bývaly úrodnými krajinami
plnými šťavnatých luk a vlahých lesních stínů? V pouštích lidských aglomerací se všechna zranění opakují. Nepotkám-li blížence, který mě doprovodí až na konec mojí životní pouti, jsem ztracen, ponechán sám sobě v očích druhých. Zde se za každým kamenem objevuje nová panenská šance, pro krok i pro usednutí na jediné suché místo v okolí. Na příhodném místě upravím nožky stativu, na něj našroubuju Flexaret. Volím dlouhý čas. Uzavírám clonu co nejvíce, nejde mi o to zachytit oka-mžik. K přítomnosti tiskne se z obou stran to, co jí předcházelo či po ní následuje. Nečekaná setkání potřebují tento šat.
Prodírám se zarostlými břehy, potoky mě doprovázejí, ten Pravětínský, Medvědí, Červený, Volyňka, všechny jsou na dosah. Každým krokem uzavírám v sobě tuto krásu, protože vím, že ji budu muset brzy opustit. Zachytávám z ní krátké epizody na film. Pokusím se z něj povolat k životu fotky, které vůbec nejsou dokonalé, protože neznám speciální vývojky a ustalovače, mám jen ty univerzální a dokonce postrádám i kvalitní temnou komoru. Složitě si musím zatemňovat okna lepenkou a hadry. A tak se stalo, že jsem si stoupnul na otočnou židli, podjely mi nohy a došlápl jsem na jedno z koleček té židle tak tvrdě, že mi natrhlo kůži na chodidle. Ne a ne zastavit krvácení. Co teď? Rána je hluboká, potřebovala by zašít. Ale vývojku i ustalovač už mám ve vaničkách, všechno připravené. A krev teče a nikdo poblíž, kdo by mi pomohl s obvazy. Na podlaze to vypadá, jako by tu došlo k vraždě. Šlapu v krvavých loužích, bosé nohy mi kloužou v mé vlastní krvi, a takhle začínám vyvolávat snímky, které jsem nafotil v osamění na svých liduprázdných místech.

Text a analogové fotky pořízené Flexaretem VI Roman Szpuk