Miniatury

Miniatury: Tři noci

27. 9. 2026 Roman

Tři noci
(reportáž z alkoholického dna)

Mám namířeno na Skalákův mlýn. Koná se tam akce Napříč, aneb Konec léta u Skaláka. Ráno odcházím ze služby na stanici. Střídám se u autobusu s kolegou Jardou. Ještě prohodíme pár slov a autobus odjíždí. Přirozeně beze mě. Utíkám za ním. Jak kdyby mě provokoval, jede pomalu a dělá, že mě nevidí. Neva, vyrazím plným tempem pěšky. Od Plání jede naštěstí Naďa vařit do bufetu. Otočí to a hodí mě rychle na Pláně. Ale zrovna dnes mi jako na potvoru nikdo nezastavuje. Marné mávání. Marné požáry. Marné prameny. Kousek před Babůrkem se mi definitivně rozpadají sandály. Musím se pokořit, zavolat Heleně, aby pro mě přijela. Těch devět kilometrů v ponožkách po silnici bych asi nedal.
Nakonec se ke Skalákovu mlýnu poblíž Meziříčka u Želetavy přece jen dostanu, přesto že jsem si za Předínem musel zastavit se sepjatými dlaněmi autobus. Ze Želetavy je to už jen pár kilometrů. Divokou hudbu slyším dva kilometry předem. Jelikož cesta se ztrácí v pustinách, stává se ten hluk jediným orientačním bodem. „Jdete na techno?“ ptají se mě nějací postarší výletníci. „Ne, na underground,“ odpovídám.

***

Poprvé poznávám pověstný dvůr, na kterém se konají undergroundové akce a kde snad i Ivan Magor Jirous trávil poslední měsíce života. Piju pivo. Objednávám si je po dvou. Kdosi mi nabízí trávu a já bezmyšlenkovitě vtahuju omamný kouř. Tančím s Luckou, neúnavnou mladou tanečnicí, jejíž lehké šatičky zkrápí bouřkový liják. Ale nám to nevadí. Pak jdu na záchod a náhle se octnu před dvorem. A zmocňuje se mě dezorientace. Kupodivu i tady sedí lidé u stolků, popíjejí, ale to není dvůr, ze kterého jsem vyšel. Stůl následuje za stolem, je to tak dlouhá řada, že nedohlédnu konce. Jako bych na tom hajzlu prošel branou do jiné dimenze. Ale do jaké? A jaké to tu má smysl? Rád bych se vrátil, ale nevím kam. Zastavuju náhodné okolojdoucí, ale zapomněl jsem i název Skalákův mlýn. A co hůř, zapomněl jsem i to, za jakým účelem a na jakou akci jsem sem přišel. A tak jen otevírám pusu a slovo ze sebe nedostanu. O to více křiví moji tvář zoufalství. Obličeje těch, co mi naslouchají, se roztékají. Pochopitelně mi nemohou dát žádnou kloudnou radu, když ze sebe nevymáčknu, kam se chci vrátit. „Tam, kde se hraje“, opakuju konečně, ale ani to slovo hraje, nesedí. Nemohu být přece daleko. Vrací se mi utkvělá představa, že to byl právě ten hajzl, kterým jsem prošel skrz někam na druhou stranu do jiného nesrozumitelného světa. Hledám vchod na tentýž hajzl, ohmatávám nějaké stěny, ale z druhé strany, odsud, kde nic nepoznávám. Vycházím na nějakou silnici, ale vím, že se po ní nikam nesmím vydat, protože bych se ztratil definitivně. A přitom už mám na vedlejším pódiu, kde mám zítra číst básně, rozložený spacák. Jenže to v tu chvíli nevím. Je hrozné ztratit byť i jen dočasný domov, ještě horší je vědět, že jsem ztracen a že nevím, co hledám. Není tu záchytný bod. Tak nějak musí vypadat dezorientace při demenci.
Náhle poblíž mě zastavuje auto. Sedí v něm mladá žena, nemůže jí být ani třicet. Myslím, že pláču. Náhle si vzpomenu: „Skalákův mlýn.“ „Ale vždyť stojíte u něj“, říká mi ta žena. „Ale kudy se jde dovnitř?“ „Pojďte, posaďte se do auta,“ zve mě žena k sobě a já cítím, že jsem zachráněn, alespoň na chvíli. Snad poznala, že roli tu sehrál alkohol, skunk a můj věk. Jede se mnou do luk. Snaží se utišit můj pláč. Ale už je to pláč úlevný, ne děsuplný. Žena mě hladí po tváři. A já jí olizuju prstíky. Ale ne kvůli sexu, ale kvůli blízkosti. „to už jsem dlouho nezažila,“ šeptá ta žena. Chvíli se nechá olizovat a pak se vzpamatuje. „Nechám vás tu dvě hodiny,“ říká mi uklidňujícím hlasem. „Prospíte se. Vrátím se pro vás.“ Osaměl jsem zamčen v cizím autě. Liják buší do střechy, noční tmu probíjejí blesky.

***

Hned od sobotního rána piju znovu. Recitaci zvládnu, vystupuju s Fousáčem, Monikou Pažourkovou a Milanem Kopuletým, se kterým jsem uspořádal památeční poetický večer v Kladrubech u Vlašimi. U stolu s námi sedí i Milan Erben, divadlo předvedlo uskupení Motl family, ale po šesté odpolední už jsem opět na šrot. Vím, že hlavní koncert se odehraje bez mojí přítomnosti. Odplazím se na vedlejší pódium, protože program už se přesunul na hlavní. Chvílemi spím, občas mi sluch zahltí útržky divoké hudby. Nejvíc mi v mozku rezonují dada výkřiky skupiny Die retardovaný koksoplyn. A pak do mě někdo strčí a: „Zvedej se! Dvůr se zamyká. Za pět minut tě tu nechci vidět.“ Jenže už je tma, koncert dávno skončil, jsou dvě hodiny po půlnoci a já vůbec nevím, kam bych se měl odebrat. „Proč mě tu nechcete nechat vyspat?“ volám do tmy. „Protože se tu zamyká.“ „Tak mi, sakra, alespoň rozsviťte, vždyť mám všude rozházené věci. Jak se pro ně ráno dostanu?“ Moje prosba zůstává bez odpovědi. A tak lezu po čtyřech. Opilý a rozespalý se neudržím ani v téhle ponižující poloze. Hmatám kolem sebe, co najdu, to strkám do batohu, spacák si beru pod paždí. „Probůh, to tu nemohu zůstat do rána?“ volám za odcházejícími siluetami mániček. Jsem vzteky bez sebe. Jestli má tenhle vyhazov na svědomí Skalák, ať vezme všechno předpeklí undergroundu ďas. Mé volání se dočká stejné odpovědi jako prosby, které směruju k Bohu. Žádná solidarita s blbcem.
Stojím před Skalákovým mlýnem. Vím, že tu někde jsou nějaké pokoje, ale kde? A je tam volno? Noclehy se tu objednávaly předem, ale já prostě odjel jen tak na pankáče. Jak se mám v tomhle trempsko-alkoholicko-feťácko-undergroundovém skanzenu vyznat? Objevuju kontejner na odpadky. Odkopávám černé igelitové pytle plné smradu, dokud se neobjeví volná podlaha. Je z plechu, příšerně studí, ale nejsem sto si nafouknout karimatku. Vlezu do svého vetchého spacáku, choulím se na té studené podlaze. Měsíc se doposud skrývá za okrajem kovové postranice, ale brzy se vyhoupne nad něj a já z něj mám hrůzu. Bojím se šíleně té chvíle, kdy mi posvítí do tváře. Nocí zní opilecký řev, vzdaluje se. Pak se objeví cigán a hodí na mě tašku s odpadky. „Jé, promiňte,“ omluví se vzápětí, když zjistí, že ještě žiju. „To nic. Já tu jen spím. V pohodě,“ lžu mu do černé tváře. A měsíc nezadržitelně stoupá oblohou a už mi svítí do vousatého ksichtu a do mě se dává zima, třesu se smrtelným chladem. Tak nějak to napsal Robert Falcon Scott v jedné z posledních nocí svého života cestou od Jižního pólu. Konečně spásný nápad. Diazepam. Polknu hned dva a propadám se do mdlobného spánku.

***

     Vracím se z Jihlavy, kam mě odvezl v neděli ráno básník Milan Kopuletý. Celou cestu se bojí, že ho zastaví policie a nadýchá zbytkáč. Však jsme také s Milanem Erbenem vyzkoušeli poctivě alkohol tester. Ale já neřídím, a tak pokračuju v pití. Je to už třetí den, pak následuje čtvrtý a ještě pátý.
     Nedokážu to zastavit ani ve Vimperku. Noční spánky mě vedou jen na půli cesty do podvědomí. Vidím podivný němý film. Sedím v bytě v Teplicích v Bratislavské ulici. Je mi zase devět let a maminka se pokouší odejít od svých rodičů a začít nový život s Vaškem. Ale nedaří se jí to. Cholerický plešoun Vašek v sobě dusí vztek a kouří jednu cigaretu za druhou. Ve vzduchu se vznáší kouř. Maminka upíjí vodku, tajně a opatrně. Aby si nikdo nevšiml. Aby se neopila. Denně se vrací ke stařeně, své matce, která jí spílá a nedovoluje jí vzít si mě s sebou za Vaškem. Snad by stačilo málo: Odejít z toho místa věčných hádek, třísknout za sebou definitivně dveřmi, třebaže Vašek je taky magor. Ale copak bychom nemohli na čas zůstat sami? Konečně chvíli v klidu, beze strachu z neustálých nenávistných výlevů stařeny. Jenže ty dvě, maminka a moje bába, se nedokážou jedna druhé vzdát.
     Venku vládne hluboká sídlištní noc. Pokoj je bledý, jako by vykrvácel. Matka sedí vedle mě, ale nejeví o mě žádný zájem. Jako bych neexistoval. U stolu pod studenou lampou sedí ve vydýchaném vzduchu muž. Má před sebou rozloženou deskovou hru a na té desce cosi jako vatu, nebo pěnu. Ale vždyť je to rozbouřené moře, vlny, které strnuly jako oblak stratus sulcatus – sloha zbrázděná. Muž posouvá pěnou papírovou lodičku. Mlčí. Atmosféra je napjatá. Ano, ten muž je Vašek. Byl posedlý hrou v šachy a nutil mě hrát a hrát nové a nové partie, dokud jsem nebrečel hrůzou. Ale tentokrát je jiný. Tou hrou s papírovou lodičkou mi chce udělat radost. Cítím to. Naznačuje beze slov, že pro něj existuju. Navzdory tomu, že matka o mně neví. Protože jí myslí probíhají poslední nadávky stařeny v němčině. Sakra, nevím, kam jít. Kam vlastně patřím. A nebylo by lepší nebýt?

***

Až blížící se směna mě vzpamatuje. Vyjíždím na Churáňov na kole už po čtvrté ranní, ale do dráhy mé jízdy se zapisuje absťák. Nedokážu ovládat řídítka. Ať je svírám sebepevněji, cukám jimi ze strany na stranu, tím pádem kličkuju a chvílemi je mi i celá vozovka úzká. Silnice k Vodníku je ještě prázdná, ale po hlavní ke Sloupu už jede poměrně dost aut. Jedu na nejlehčí převod, nechci z kola slézat, raději se soustředím na alespoň zdánlivě rovnou jízdu. Navíc mi slábne baterka světla. Kousek nad Drozďákem jede proti mně auto. Řidič vidí mé nejisté kormidlování a manévry hraničící s balancováním na laně. Zpomaluje. Ve stejnou chvíli mě nějaká síla táhne ke krajnici. Těsně před tím, než udělám nepředložený pohyb, ať už do příkopu nebo do vozovky, raději slezu z kola. Vtom kolem mě prosviští auto, které to první předjíždí. Uhání v protisměru a míjí mě jen o fous. Kdybych nesesedl z kola, mohli jsme se střetnout. A byl by to jistě střet fatální.
Tři noci vrávorání, nejistot, zoufalství na hranici šílenství. Tři noci, ve kterých mi došlo, že se jednoho dne vydám na poslední cestu nikam. Dojde k tomu, až mě už nikdo nebude potřebovat. A ten den nadejde, tím jsem si jist. Už nebudu hledat cestu do cizích dvorků, hledat si noclehy v pytlích s odpadky, shánět první ranní pivo. Už se nebudu ptát nenávistné stařeny a slabé osamělé maminky, kam vlastně patřím, protože pravý tulák nepatří nikam a jeho smrt na něj čeká na cestě. Kamkoliv.

Text a foto Roman Szpuk